Přední strana informační skládanky 1/3 A4 (8 stran) muzea v domě Heinricha Schütze (Heinrich-Schütz-Haus) ve Weißenfelsu. Tiskovina vydána v roce 2024.

ve dnech 24. – 26. května 2024 podnikli předseda a technický ředitel ČHäS “bleskovou” pracovní cestu na letošní Händelův festival v Halle nad Sálou. Cestovní náklady byly hrazeny jinými subjekty; ČHäS přispěla pouze na úhradu pohonných hmot do osobního automobilu druhého z výše jmenovaných. Během krátkého pobytu ve skladatelově rodišti a během jízdy z Prahy naplnili účastníci cesty velmi omezený čas řadou zajímavých aktivit. První významnou zastávkou byla obec Grumbach u Wilsdruffu, ležící asi třináct kilometrů západně od centra Drážďan, a v ní dům, kam předseda ještě jako žák základní devítileté školy jezdíval na edukační pobyty k manželům Albertovi (1904‒1985) a Elisabeth (1910‒1998) Vogelovým: zde má počátek jeden z pramenů jeho zájmu o jazyky, historii, výtvarné umění i o klasickou hudbu. Dalším cílem bylo město Bad Köstritz nedaleko Gery s rodným domem skladatele Heinricha Schütze (1585‒1672), jedné z největších postav v dějinách německé hudby. Naše trasa vedla poté do Weißenfelsu, kulturní metropole v nejlepším slova smyslu, kde jsme se krátce zastavili na zámku Neu-Augustusburg, někdejším sídle vévodů ze Saska-Weißenfelsu, a v domě Heinricha Schütze, v němž tento prožil závěr svého života, za účelem získání nových lokálních odborných tiskovin. Z Weißenfelsu jsme ještě zajeli do nedaleké obce Teuchernu, rodiště Reinharda Keisera (1674‒1739: letos 350. výročí narození), vůdčího reprezentanta hamburské opery. Pánové Manfred Gießler a Bertram Adler byli tak laskavi a pouze pro nás otevřeli místní muzeum s bohatou expozicí věnovanou Keiserovi. Již v podvečer jsme se, s nulovým výsledkem (třebaže jsme předem písemně oslovili příslušné církevní činitele), pokusili o prohlídku bývalého klášterního kostela v Langendorfu (dnes místní část Weißenfelsu) úzce spjatého s historií rodu Pfersdorffů, z něhož Philipp Pfersdorff (1619‒1697), knížecí správce v Langendorfu a Wiedebachu, byl Händelovým švagrem a také kmotrem… Uvnitř zmíněného kostela byla instalována, nákladem nynějších potomků, deska připomínající místo věčného odpočinku langendorfských Pfersdorffů.

	Händelův festival v Halle nad Sálou 2024. Záběr z inscenace Händelovy opery “Amadigi di Gaula” (“Amadis Galský”). Hudební řízení/cembalo: Dani Espasa. Režie: Louisa Proske. Premiéra dne 24. května 2024 na scéně hallské opery. Zleva: Franziska Krötenheerdt (Melissa), Yulia Sokolik (Dardano). Foto Anna Kolata, Halle nad Sálou.

Následující den (25. května) přišla na řadu účast na sjezdu mezinárodní Společnosti Georga Friedricha Händela se sídlem v Halle nad Sálou. Předseda ČHäS přednesl na sjezdu svůj tradiční proslov, v němž přítomné členy Společnosti stručně seznámil mimo jiné se svými plány týkajícími se dokumentárního průzkumu životních okolností Christopha Händela ml. (1644‒?), tentokrát skladatelova bratrance, působícího na Spiši, podle současných poznatků v Kežmarku a v Bardejově. Den vyvrcholil, za krásného jasného počasí, večerním setkáním Händelových společností v rekonstruované barokní zahradě v tzv. Nové rezidenci. Poslední den v Halle (26. května), zpestřený poledním koncertem maďarského varhaníka Zsombora Tótha-Vajny v hallském chrámu P. Marie, uzavřela odpolední inscenace Händelovy opery “Amadigi di Gaula” (“Amadis Galský”) v hallské opeře, využívající technické vymoženosti moderního divadla, což při pohádkovém námětu “Amadise” nepůsobilo nijak zvlášť rušivě – spíše naopak. I díky skvělému pěveckému obsazení zanechalo nastudování díla, zasazené do prostředí supervýkonných počítačových zařízení, lepší dojem nežli takzvaná “režisérská” uchopení Händelových titulů na hallské operní scéně v letech minulých. Bezprostředně po opeře se předseda a technický ředitel ČHäS vypravili na zpáteční cestu do Prahy a do Mníšku pod Brdy.

Jak byli členové ČHäS předem informováni, podílela se Společnost coby producent na vystoupeních zájezdové hudební skupiny Vertical Voices (“Vertikální hlasy”) ze Spojených států amerických v historickém divadle na zámku Kačina (13. června) a ve Valdštejnské lodžii v Jičíně (14. června 2024). “Vertikální hlasy” představují výběr vokalistů a instrumentalistů z větších stálých hudebních těles v USA, tentokrát pocházejících ze tří zdrojů: dvou ze státu Florida a jednoho ze státu Missouri. Postavení vedoucího skupiny zastává činorodý pěvec (bas), dirigent, profesor hudby a protestantský pastor Michal Šust (nar. 1962), jenž v roce 1986 emigroval z Československa do USA. V obou koncertech (se stejným programem) účinkovali: soprán I – Aletta Kemp, Cecilia Mazzoni, Genevive Mazzoni, Aimee Spector, Christy Šust; soprán II – Deborah Charron, Colleen Šust; alt – Erin Askew, Madelyn Harshaw, Jennifer Mazzoni (též flétna); tenor – Matthew Mazzoni (též klavír), Marco Mazzoni; bas – Michal Šust (vedoucí); mediální podpora – Nancy Askew, Ron Charron. Na Kačině i v jičínské Lodžii (v nově zbudovaném multifunkčním sále “Theatronu”) podaly “Vertikální hlasy” naprosto špičkové, obdivuhodné výkony, přičemž před přestávkou zazněla hudba Georga Friedricha Händela, Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Giuseppa Verdiho a Ference Liszta. Čas po přestávce vyplnil blok melodií z Broadwaye a gospely. U Händela se jednalo o závěrečný sbor z oratoria “Juda Makabejský”, árii Almireny “Lascia ch’io pianga” z opery “Rinaldo” upravenou pro sbor, flétnu a klavír s použitím textu ze Žalmu č. 139, Sonátu F dur pro flétnu a klavír, HWV 369, árii Juppitera “Where’er you walk” z oratoria “Semele” a nakonec o Xerxovo ariózo “Ombra mai fu” z opery “Xerxes”.

Členové zájezdové hudební skupiny “Vertical Voices” (“Vertikální hlasy”) ze Spojených států amerických při vystoupení v historickém divadle na zámku Kačina dne 13. června 2024. Úplně vpravo pastor Michal Šust, vedoucí skupiny. Při levém okraji klavírista Matihew Mazzoni. Foto Libor Hofman, Úholičky.

Členové zájezdové hudební skupiny “Vertical Voices” (“Vertikální hlasy”) ze Spojených států amerických na schodišti před vchodem do historického divadla na zámku Kačina dne 13. června 2024. Foto Libor Hofman, Úholičky.

Členové zájezdové hudební skupiny “Vertical Voices” (“Vertikální hlasy”) ze Spojených států amerických při vystoupení v nově zbudovaném multifunkčním sále zvaném “Theatron” v areálu Valdštejnské lodžie v Jičíně dne 14. června 2024. Úplně vpravo pastor Michal Šust, vedoucí skupiny. Při levém okraji klavírista Matihew Mazzoni. Foto Libor Hofman, Úholičky.

Věren příslibu vyslovenému v členském cirkuláři ze dne 8. března 2024, vracím se nyní ještě jednou (a naposledy) k pokusu o rekonstrukci pořadu Orfeus nového věku v Jaroměři dne 13. února 1981. Pokračuji v ukázkách ze svého tehdejšího slova úvodem, jež mohou leccos sdělit i současnému zájemci či zájemkyni o Händelovu osobnost a dílo – čili s časovým odstupem více než čtyřicet let! Při zpětném pohledu jsem byl nejednou příjemně překvapen rozsahem a hloubkou svých tehdejších znalostí händelovské problematiky…

Georg Friedrich Händel – “The Charming Brute” (“Okouzlující zvíře”). Anonymní rytina z roku 1754 podle starší předlohy Josepha Goupyho (kol.1689–1769) asi z let 1743/1744 (kvaš kombinovaný s křídou na papíře podloženém plátnem). 30,2 × 23,5 cm. Foundling Museum, London (Gerald Coke Handel Collection). – Rytina vydána dne 21. března 1754. Další podrobnosti v monografii Pavla Polky “Triumf času a pravdy” (Praha 2021), ilustrace č. 160.

Již za Händelova života se tradovaly historky o jeho neústupnosti a “hallské lví vzdorovitosti”. Často nerespektoval ani královské příkazy. Při oratorním představení u prince z Walesu v londýnském Carlton Housu se nespokojil s nadávkami a klením. Když štěbetání dvorních dam neustávalo, vyvolával je zuřivě jejich jmény. Rozmary primadon mu ztrpčovaly život. Při jedné opeře si slavné pěvkyně Francesca Cuzzoniová a Faustina Bordoniová vjely za nesmírného nadšení divadla do vlasů. Za povyku fandícího obecenstva dal Händel povel k bubnování, prý aby udal rytmus a “zápas” co nejdříve skončil. Když Cuzzoniová při nacvičování opery Ottone odmítla zpívat árii “Falsa imagine”, chytil ji Händel kolem pasu, dotáhl ji k oknu a hrozil, že ji vyhodí na ulici: „Oh, madame, vím, že jste opravdovou čerticí. Ale já jsem Belzebub, pán všech čertů!“ Je pochopitelné, že si slavná primadona nechala hned říci. Jednou se sólistka mistrových oratorií paní Susannah Maria Cibberová zeptala známého herce Jamese Quina, zda také neviděl, jakou má Mr. Händel roztomilou ruku. „Ruku, madame?“ zarazil se Quin, „mýlíte se, vždyť to je noha!“ – „Nuže tedy, dobrá,“ řekla Cibberová. „Nemá však krásné prsty?“ – „Drápy, madame, na mou věru!“ Händelův neslýchaný apetit, hraničící až s chorobnou hltavostí, dal vzniknout další historce: Skladatel se uvelebil v restauraci a nechal si objednat několik chodů nejrůznějších pokrmů. Když se ho číšník tázal, kde že má společnost, ukázal na sebe a klidně pravil: „Společnost jsem já! Chá! Noste na stůl. Presto. Prestissimo!“ Nactiutrhačná anonymní rytina z roku 1754 nám skladatele představuje s obrovskou parukou a prasečím rypákem, jak trůní na sudu s vínem a improvizuje na varhany. Chlupatá ruka antického bůžka z Pánovy družiny nastavuje obludě zrcadlo, aby se mohla pokochat svým vzhledem. Z kapsy kabátu visí jídelní lístek. Prostor dále vyplňují různé pochoutky, hrnce, láhve a hudební nástroje… Ovšem to, co spotřeboval, Händel zase vydal (na rozdíl od většiny labužnických kolegů): opery a oratoria se staly klasickými díly. Vycházejí sice z tradic, ale Händel jim dal novou myšlenku, polidštil je a povýšil ušlechtilým obsahem. […] Händel více než kdo jiný právě tyto tradice dovršuje a obohacuje o humanistický obsah […]. Příznačná je dynamika lidových hnutí, vyzrálá výrazová síla, neslýchaná diferenciace duševních pocitů. Skladatel odkrývá lidskou podstatu biblických příběhů, jejichž slova pozdvihuje vnitřní síla hudby. Jednotlivec harmonizuje v oratoriích s celkem. Konflikty sólistů uvádějí do pohybu obrovské sborové masy. Sbory, mnohdy s politickou, aktuální tematikou, reprezentují celé národy. Oratoria se skládají z rozlehlých nosných komplexů recitativů, árií a sborů, které teprve v tomto organickém spojení jsou schopny tlumočit základní myšlenku. V instrumentálních dílech to je sonátový či svitový cyklus jednotlivých, melodický bohatě vystavěných částí.

Herbert Weinstock (1905–1971), autor významné monografie “Handel” (New York 1946). Fotografický portrét pořízený nejpozději asi v roce 1946.

Nu a opět se dostáváme k novému obsahu Händelovy hudby. Tento obsah vycházel ze společenské situace a vývoje, jichž Händel dovedl tak obdivuhodně využít. I když je tímto obsahem poznamenána již nejedna opera seria, platí to především o Händelově oratoriu jako nové demokratické umělecké formě. Důvtipný Alexander Pope ostře útočí proti zkostnatělosti ve virtuózně bezduché italské opeře. V roce 1742, kdy Händel uvádí v Dublinu Mesiáše, vydává IV. knihu své “Hlupiády (“Dunciad”), v níž zavrhuje zkaženou operu a vyzdvihuje Händela jako krále hudby formou mravoučné básně. Dovoluji si tu z ní ocitovat pár veršů: „Ale brzy, ó brzy, dojde k rebelii, když spolčí se hudba bídně s rozumem. Hle, s novými zbraněmi stojí tu obr Händel, má sto rukou jak Briareus smělý. Vzrušuje, burcuje, otřásá duši poznovu, blesky Jovovy střídají bubny Martovy.“ Tato báseň svědčí o tom, jak silně osvícenští racionalisté prožívali Händelovu hudbu a do jaké míry tedy mistrova oratoria naplňovala estetické formule nového myšlenkového proudu. Přirozená, jednoduchá krása… rozum – to bylo krédo doby. Téměř za sto let Ludwig van Beethoven prohlašuje: „Händel je největším ze všech mistrů. Běžte k němu a učte se dosahovat tak velkých věcí tak jednoduchými prostředky.“ Händel je tedy v podstatě skladatelem osvícenství. Je mistrem syntézy. Převzal podněty nejvýznamnějších evropských hudebních kultur. Neuzavíral se novým nápadům, ani nezavrhoval tradice. Jeho hudba vdechla operním libretům a oratorním textům nový život a výrazovou hloubku. Händel se stal inspirací pro celé následující generace skladatelů, ať již připomenu Glucka, Mozarta, Haydna, Beethovena, Mendelssohna-Bartholdyho, Brahmse, Dvořáka, či v novější době Schönberga a Brittena. Je známo, že si i Johann Sebastian Bach opisoval jeho skladby. Strhující vitální optimismus této hudby zaručuje její stálou životaschopnost. Americký Händelův životopisec Herbert Weinstock to vyjádřil slovy: „Jestli někdy Händela znovu objeví, otřese jeho mocný hlas, blízký a přece nový, celým hudebním světem. Jeho hlas je jeden z těch nejušlechtilejších, nejněžnějších a nejlidštějších hlasů, jaké se kdy pozvedly na oslavu života, lásky, krásy a hudebního umění.“ [Herbert Weinstock žil v letech 1905‒1971.]

Velká část členů doposud neuhradila členský příspěvek ČHäS na rok 2024! Minimální výše ročního členského příspěvku zůstává přitom nadále víceméně symbolická: 100 Kč (tj. 8,33 Kč měsíčně). Je-li členství platné od 1. ledna, hradí se členský příspěvek nejpozději do konce měsíce března dotyčného roku, letos tedy do 31. března 2024. Žádám proto všechny, kdo členský příspěvek na rok 2024 dosud nezaplatili, aby své (dozajista nechtěné) opomenutí co nejdříve napravili. To se týká i zástupné úhrady členských příspěvků 2024 pro mezinárodní Společnost Georga Friedricha Händela se sídlem v Halle nad Sálou.

V Praze dne 21. června 2024. Pavel Polka, předseda ČHäS, v.r.