počínaje členským cirkulářem ze dne 22. září 2020 jsem Vás pravidelně informoval o postupu prací na druhém, revidovaném a rozšířeném vydání mé händelovské monografie Triumf času a pravdy, od jejíhož prvního vydání uplyne dne 20. listopadu tohoto roku celých třicet let. V členském cirkuláři ze dne 16. června 2021 jste se dozvěděli, že se práce na druhém vydání händelovské monografie „nezadržitelně blíží ke svému finiši“. Zmíněný “finiš” posléze výrazně přiblížil můj léčebný pobyt v Lázních Bělohradu (24. června – 15. července 2021), jehož jsem maximálně využil ke kontrole a revizi již hotových částí knihy. Technický redaktor, pan Jan Kučera, tak již dne 1. září 2021 mohl kompletní knihu odeslat elektronicky do tiskárny “powerprint s.r.o.”, konkrétně do její pobočky na adrese Suchdolská 1018, 252 62 Horoměřice. A již za třináct dní, 14. září 2021, přivezli z tiskárny do sídla ČHäS prvních dvacet výtisků s tím, že zbytek nákladu činícího celkem 250 výtisků dodají přibližně 30. září. Autor a technický redaktor, účastnící se převzetí knih, konstatovali, že tiskárna podala po stránce kvality tisku i vazby výkon odpovídající nejnáročnějším zahraničním měřítkům. Autor knihy následně poslal tiskárně děkovný dopis.
Druhé vydání monografie “Triumf času a pravdy”, vytištěné na matném křídovém papíře 115 g/m2, má rozsah 626 stran včetně 123 stran obrazové části (220 černobílých ilustrací). Formát je 256 × 182 × cca 35 mm; svazek váží 1780 gramů. Vazba je šitá, se zaobleným hřbetem a bílými kapitálky. Desky (lepenka 2,5 mm) jsou zvnějšku matně laminovány. Každý výtisk je samostatně zabalen do ochranné fólie. Počínaje autorem a členy malého redakčního týmu (Jan Kučera – technický redaktor, Libor Hofman – výtvarník, Jiří Filip – recenzent, Eva Filipová – recenzentka) konče, odvedli všichni svůj díl práce bez nároku na finanční odměnu. Doslova heroický výkon podal technický redaktor, který celou knihu – dle pokynů a návodu autora – digitálně vysázel (včetně notových ukázek) s použitím elektronicky uloženého prvního vydání a zčásti nově rozmístil ilustrace, přičemž všech dvě stě deset původních ilustrací bylo nutné naskenovat, až na několik výjimek, z původních klasických fotografií; pak následovaly náročné grafické úpravy každého jednotlivého obrázku. Všem výše uvedeným na tomto místě ještě jednou srdečně děkuji a zdůrazňuji, že bez jejich obdivuhodného osobního angažmá by se kniha své realizace nikdy nedočkala.
Tisk (digitální cestou) a vazbu 2. vydání monografie “Triumf času a pravdy” včetně materiálu (barvy a papíru) uhradil autor ze svých vlastních peněžních prostředků. Titul vychází v zájmovém nákladu (250 výtisků) a je zásadně neprodejný. Členové ČHäS obdrží zdarma jako členskou prémii jeden exemplář knihy, a sice pod podmínkou, že budou mít zapraveny všechny své členské příspěvky. Nejspíše však budou vyzváni, aby se podíleli alespoň na úhradě balného a poštovného, které bude činit přibližně jedno sto korun. Současně budou moci dobrovolně přispět na vydání knihy jakoukoliv finanční částkou.

	Snímek hliněného modelu busty G. F. Händela od akademického sochaře Petra Nováka (nar. 1957) z Jaroměře (2002). Snímek použit na přední straně obálky druhého, revidovaného a rozšířeného vydání händelovské monografie Pavla Polky “Triumf času a pravdy” (2021).

Pro vnější stranu přední desky knihy použil Libor Hofman, autor výtvarného návrhu, černobílý fotografický snímek hliněného modelu Händelovy busty od akademického sochaře Petra Nováka (nar. 1957) z Jaroměře, který na modelu (výška: 66,5 cm) pracoval, ve svém ateliéru v Jaroměři, v únoru a březnu 2002 na základě objednávky ČHäS ze dne 14. července 2001. Snímek hotového modelu pořídil jaroměřský fotograf Václav Novák (1930–2013), otec autora busty. – Do frontispisu vybral Libor Hofman, ze sbírek ČHäS, Händelovu podobiznu vyrytou do mědi anglickým rytcem irského původu Thomasem Chambarsem (kol. 1724–1789; spáchal sebevraždu). Výška oválu:11,2 cm. Podobizna byla určena jako frontispis do prvního knižního vydání Händelova životopisu od Johna Mainwaringa (1724–1807); Londýn 1760. Podpis pod portrétem převzat z Händelovy imatrikulace na univerzitu v Halle nad Sálou dne 10. února 1702.

Slavnostní prezentace monografie proběhne ve všední den letos na podzim v koncertní galerii “Art Space”, Řetězová 7/224, Praha 1 – Staré Město. Datum konání, další podrobnosti a organizační náležitosti budou sděleny v dostatečném časovém předstihu před termínem akce.

Nahlédněme nyní do knihy samotné a seznamme se s jejím obsahem:

Slovo úvodem k prvnímu vydání; Slovo úvodem k druhému vydání; Dětská a chlapecká léta v Halle; Hamburská opera; “Il caro Sassone”; Kapelnické intermezzo; Nový domov; Královská hudební akademie; Od opery k oratoriu; Vrcholné období; Zatmění; Osobnost; Dílo; Dědictví; Recepce Händelovy tvorby v českých zemích; Händelův rodokmen; Ukázky z Händelovy korespondence; Händelovské anekdoty; Velký medvěd (Kurt Arnold Findeisen); Základní údaje o Händelově životě a díle; Stručný seznam Händelových děl; Chronologický přehled Händelových oper; Chronologický přehled Händelových oratorií; Poznámky; Rejstřík osobních jmen; Prameny a doplňující texty k ilustracím; Obrazová část; Bibliografie; Doporučené nahrávky s Händelovou hudbou; Cizojazyčná resumé druhého vydání (Summary – Zusammenfassung – Résumé); Poděkování sponzorům prvního vydání.

Ve druhé polovině tohoto členského cirkuláře se můžeme začíst přímo do ukázky z výše popisované monografie – je to kapitola “Osobnost”, str. 114–116:

Podívejme se ale, jak Händela popisují ti, kdo se s ním znali osobně. – Hudební historik John Hawkins uvádí: „Co se týče jeho osoby, byl to velmi tělnatý muž velkého vzrůstu. Jeho chůze, vždy loudavá, byla poněkud neladná, ježto v sobě měla něco z onoho kolébavého pohybu, kterým se vyznačují lidé s křivýma nohama. Jeho rysy byly jemně modelovány a jeho vzezření klidné, prozrazující důstojnost spojenou se shovívavostí a všemi vlastnostmi srdce, které tak často vzbuzují důvěru a zajišťují úctu.“
Charles Burney líčí Händela následovně: „Postavu měl velkou, byl poněkud tlustý a pohyboval se nemotorně; jeho tvář, na niž si pamatuji tak živě, jako kdybych jej viděl včera, byla plná ohně a důstojnosti a prozrazovala velikost ducha a génia. Jeho chování bylo prudké, hrubé a rozhodné, avšak bez potměšilosti či zlomyslnosti. I v těch nejživějších návalech hněvu či netrpělivosti se projevoval určitý osobitý humor s bodrostí, což při jeho lámané angličtině bylo velmi směšné. Přirozený sklon k humoru a vtipkování a šťastný způsob vyprávět nejprostší věci jinak než ostatní mu umožňovaly znázorňovat osoby a věci v tom nejsměšnějším světle. Kdyby byl ovládal anglickou řeč tak jako Swift, měl by právě tolik vtipných nápadů jako on… Händel nosil ohromnou bílou paruku. Jestliže během oratorií probíhalo vše dobře, paruka se pokaždé trochu kývala či chvěla, což znamenalo, že je spokojen. Pokud tomu tak nebylo, bedliví pozorovatelé si jasně uvědomovali, že je mrzutý… Celkový Händelův vzhled byl poněkud těžký a rozmrzelý; usmíval-li se však, bylo to, jako když slunce prorazí černý mrak. Z jeho tváře jako by pojednou vyzařoval jas inteligence, ducha a dobré nálady, což jsem sotva kdy viděl u někoho jiného.“
Zajímavě se o Händelovi zmiňuje doktor W. C. Quinn v dopise Charlesi Burneymu z roku 1788: „Měl jsem to potěšení vidět pana Händela a hovořit s ním; vedle jiných předností měl velkou zásobu humoru. Nikdo nikdy nepovídal historky s takovým účinkem. Posluchač ovšem musel znát nejméně čtyři jazyky – angličtinu, francouzštinu, italštinu a němčinu, neboť je mísil dohromady.“
Přes svou mohutnou pyknicko-atletickou tělesnou stavbu byl Händel neobyčejně citlivý. Skličovalo jej každé lidské utrpení. Při komponování bolestné altové árie “He was despised and rejected of men” (“Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl”) z oratoria “Mesiáš” byl přistižen, jak dojetím pláče. Během práce na témže díle jako by chvílemi ztrácel spojení s vezdejším světem. K velkolepému sborovému “Hallelujah”, které uzavírá II. část “Mesiáše”, sám prý citoval slova apoštola Pavla (2. list Korintským 12,2–3): „Zda jsem byl v těle, když jsem tu hudbu psal, či mimo tělo, nevím – Bůh to ví.“ Osudy svých operních a oratorních hrdinů prožíval Händel velmi hluboce a intenzivně. Ztotožňoval se s nimi, upřímně sdílel jejich radost i strádání. Z této všelidské citlivosti, z této nadprůměrné schopnosti vžívat se do situace jiných, pramenila jeho pověstná dobročinnost. V době, kdy už byl finančně zabezpečen, patřil k nejpřednějším podporovatelům vdov, sirotků a zadlužených hudebníků v tehdejší Anglii. Zaslouženě se tak staví po bok takovým filantropům, jakými byli například kapitán Thomas Coram a spisovatel Henry Fielding.
Býval vznětlivý až zlostný – zrovna jako Beethoven. Svou řeč zpestřoval klením a nadávkami. Vzpurnou zpěvačku se nerozpakoval dotáhnout k oknu s pohrůžkou, že ji z něho vyhodí, nebude-li dbát jeho příkazů. Dvorní dámy, jež svým štěbetáním a chichotáním rušily představení, zuřivě vyvolával přímo jejich jmény. Händelova zlost však nikdy netrvala dlouho. Jak vzplála, tak zhasla, a hned se proměnila v bodrou dobrosrdečnost. Takové náhlé změny vzbuzovaly oprávněný úžas současníků. Byl jako sopka, která se hned vybouří. Nejednou své přátele nechtěně urazil; ale mrzelo ho to a nemotorně se jim omlouval. Záchvaty hněvu se vlivem jeho lámané angličtiny často obrátily ve směšnost. Neváhal brzy po ránu zburcovat textaře Morella a chtít po něm, aby mu vysvětlil jedno jediné slovo, jehož význam nechápal. Míval ve zvyku hovořit sám se sebou, a to tak hlasitě, že mu bylo i na dálku rozumět. Když provozoval svou hudbu, vyžadoval od účinkujících naprostou poslušnost, nestrpěl ani sebemenší neukázněnost.
Händel si dobře uvědomoval svou vlastní cenu. Nebyl však namyšlený, ale ani příliš skromný. Budoucí sláva mu nebyla úplně lhostejná. V posledním kodicilu ke své závěti požádal děkana a kapitulu o souhlas, aby mohl být pohřben ve Westminsterském opatství, anglické národní svatyni. Náhodě neponechal ani zbudování svého náhrobku; sám k tomuto účelu určil obstojný peněžní obnos. Nesmírně si vážil osobní svobody a materiální nezávislosti. Nikdy se trvale neupoutal k žádnému královskému dvoru…
Vyznával myšlenkovou volnost. „Za velké štěstí svého života,“ dí Hawkins, „často označoval, že se usadil v zemi, kde nikdo není obtěžován nebo znevýhodňován z důvodu svých náboženských zásad.“

V Praze dne 25. září 2021. Pavel Polka, předseda ČHäS, v.r.