CZECH  ENGLISH Česká Händelova společnost / The Czech Handel Society
Hlavní menu

Cirkuláře
 Výběr

2024
 8. března
 21. června
2023
 10. března
 24. června
 19. září
 18. prosince
2022
 7. března
 20. června
 28. září
 6. prosince
2021
 12. března
 16. června
 25. září
 9. prosince
2020
 2. března
 22. června
 22. září
 4. prosince
2019
 7. března
 21. června
 12. září
 9. prosince
2018
 7. března
 22. června
 14. září
 7. prosince
2017
 7. března
 20. června
 14. září
 8. prosince
2016
 7. března
 22. června
 12. září
 8. prosince
2015
 7. března
 24. června
 10. září
 7. prosince
2014
 7. března
 19. června
 19. září
 6. prosince
2013
 8. března
 19. června
 25. září
 6. prosince
2012
 9. března
 15. června
 12. září
 8. prosince
2011
 4. března
 15. července
 21. září
 9. prosince
2010
 10. března
 22. června
 23. září
 10. prosince
2009
 10. března
 24. června
 22. září
 10. prosince
2008
 4. dubna
 25. června
 26. září
 10. prosince
2007
 14. března
 27. června
 12. září
 6. prosince
2006
 23. března
 21. června
 21. září
 7. prosince
2005
 21. března
 8. června
 21. září
 8. prosince
2004
 16. března
 22. června
 20. září
 9. prosince
2003
 20. března
 25. června
 26. září
 11. prosince
2002
 8. března
 23. května
 22. července
 11. prosince
2001
 16. února
 20. června
 11. prosince
2000
 31. března
 22. června
 12. prosince
1999
 18. února
 27. května
 22. července
 20. října
 13. prosince
1998
 19. ledna
 30. března
 14. května
 16. července
 6. října
 9. prosince
 Výroční zpráva
1997
 14. srpna
 Výroční zpráva
 
WebArchiv - archiv českého webu

Všem členům České Händelovy společnosti, z.s. (ČHäS)

Vážení přátelé,

jak se u prvního členského cirkuláře v kalendářním roce stalo již dlouholetým zvykem, přinášíme v následujícím odstavci stručnou zprávu o našem hospodaření, a sice v období od 1. ledna do 31. prosince 2023:

 

Pavel Polka: přehledy hospodaření České Händelovy společnosti za rok 2023. Dokumenty vyhotoveny dne 30. a 31. prosince 2023 + 1. ledna 2024.

Výsledky hospodaření za rok 2023 ukázaly, navzdory dlouhodobě uplatňovaným úsporným opatřením, ztrátu (“minus”) ve výši 5.205,74 Kč. Celkové příjmy obnášejí 17.590,00 Kč, výdaje 22.795,74 Kč. Peněžní “toky” během období od založení ČHäS (dne 28. března 1990) do 31. prosince 2023 vyhlížejí, díky bohatým obdobím v minulosti, příznivě: celkové příjmy dosáhly 2.993.082,60 Kč, výdaje 2.930.260,07 Kč, tj. plus (“zisk”) 62.822,53 Kč.
Pro Vaši informaci uvádím celkovou výši příspěvků členů ČHäS za rok 2023: v této kategorii bylo inkasováno 16.200,00 Kč. K tomu lze připočítat i částku uhrazenou zástupně v Kč osmi českými členy mezinárodní Společnosti Georga Friedricha Händela se sídlem v Halle nad Sálou: 900,00 Kč.
Československá obchodní banka, a.s., u níž je veden účet ČHäS, “stáhla” z našich prostředků za vedení účtu a za výpisy z účtu celkem 1.450,00 Kč, zatímco nebyl připsán žádný úrok: banka tuto krajně trapnou položku, vzbuzující zasloužený posměch, zrušila.
Ve sledovaném roce začal řádný člen ČHäS p. Vítězslav Podrazil počínaje dnem 9. září pravidelně po kalendářních měsících splácet obnosem 2.000.00 Kč zbytek svého dluhu vůči ČHäS z let 2007 a 2008. Ještě na počátku roku 2023 obnášel onen dluh 17.000,00 Kč. Do nového roku vstoupil jmenovaný s dlužnou částkou obnášející 9.000,00 Kč. Výbor ČHäS vyjadřuje touto cestou přesvědčení, že dluh bude letos kompletně zapraven, a tak celá nepříjemná záležitost, vlekoucí se dlouhá léta, bude “zprovozena ze světa”.

Edward Penny (1714–1791): Anglikánský duchovní Zachary Pearce (1690–1774), biskup rochesterský (1756–1774), děkan westminsterský (1756–1768). Olejomalba na plátně z let 1768/1769. 127,0 × 99,0 cm. Trinity College, University of Cambridge. Inv.č.: TC Oils P 144. Z titulu své církevní hodnosti řídil Pearce pohřební obřad Georga Friedricha Händela ve Westminsterském opatství v Londýně.

K letošnímu 250. výročí úmrtí Zacharyho Pearce, děkana westminsterského a biskupa rochesterského, jsem pro “Zpravodaj Kruhu přátel a podporovatelů Händelova domu v Halle” ve formě medailonu napsal text nazvaný “Zachary Pearce – duchovní, který ve Westminsterském opatství pochoval Georga Friedricha Händela”. Medailon zařazuji níže ve zkrácené verzi v překladu do češtiny:
Není známo, která porodní bába dopomohla Georgu Friedrichu Händelovi v příchodu na tento svět. Naproti tomu známe jméno muže, jenž skladatele, zemřelého dne 14. dubna 1759 v jeho londýnském domě v ulici Brook Street, doprovodil jakožto hlavní aktér na jeho cestě do hrobu – jedná se o anglikánského duchovního Zacharyho Pearce; na letošní rok připadá dvousté padesáté výročí jeho úmrtí.
Podle očekávání měl být Georg Friedrich Händel pochován na hřbitově londýnského nalezince (Foundling Hospital). Ve čtvrtém kodicilu k Händelově závěti, datovaném 11. dubna 1759, čteme mimo jiné tato slova: „Doufám, že od westminsterského děkana a kapituly dostanu povolení, abych mohl být neveřejně pohřben ve Westminsterském opatství dle pokynů p. Amyanda [George Amyand (1720–1766), londýnský obchodník a bankéř], vykonavatele mé poslední vůle, a přeji si, aby jmenovaný obdržel povolení postavit pro mne v Opatství náhrobek, jehož cena by nepřesáhla šest set liber.“
Händel tedy ještě tři dny před svou smrtí sebevědomě určil důležité okolnosti svého pohřbení. Osobou, jež měla v dotyčných záležitostech hlavní slovo, byl děkan westminsterský – v době mistrova skonu zastával tento úřad úvodem zmíněný Zachary Pearce, stojící v čele kapituly Westminsterského opatství. Händelovým přáním, která do Westminsteru bezpochyby tlumočil p. Amyand, vykonavatel závěti, odpovědní činitelé Opatství vyhověli.
Pohřeb Georga Friedricha Händela se nakonec konal ve Westminsterském opatství, anglické národní svatyni, dne 20. dubna 1759 od osmé hodiny večerní. Z úcty k zesnulému se do chrámu, podle zprávy v “The London Evening Post” ze dne 24. dubna 1759, dostavilo nejméně 3000 osob, což ovšem neodpovídalo Händelově představě o neveřejném obřadu. Sbory Opatství, Chapel Royal a katedrály sv. Pavla přednesly “Pohřební sentence” Williama Crofta (1678–1727). Smuteční bohoslužbu vykonal děkan westminsterský a biskup rochesterský v jedné osobě – Zachary Pearce.

Katedrála v Rochesteru, hrabství Kent. V letech 1756–1774 zde zastával biskupský úřad Zachary Pearce (1690–1774), v letech 1756–1768 též děkan westminsterský.

Zachary (též Zachariah) Pearce se narodil v Londýně ve farnosti sv. Jiljí, High Holborn, dne 8. září 1690. Zemřel dne 29. června 1774 ve svém domě v Little Ealingu, hrabství Middlesex. Vzdělání nabyl na Westminterské škole (Westminster School) v Londýně a na Trojiční koleji (Trinity College) v Cambridgi. V roce 1718 byl ordinován na faráře. Postupně vystřídal různé cíkevní hodnosti. Zastával rovněž, od roku 1721, postavení kaplana britské královské rodiny. Roku 1756 byl povolán jako biskup do Rochesteru, starobylého města ve strategické poloze téměř 50 km jihovýchodně od Londýna v hrabství Kent. Důležitý biskupský úřad v Rochesteru, druhý nejstarší v Anglii, vykonával až do konce svého života. Současně (r. 1756) byl jmenován děkanem westminsterským. Westminsterský děkanát však složil již roku 1768. V únoru 1722 uzavřel sňatek s Mary Adamsovou (kol. 1703–1773). Žádný z jejich potomků nepřežil dětství.
Jako místo posledního odpočinku Georga Friedricha Händela byla uvnitř chrámu Westminsterského opatství vybrána jižní část příčné lodi, již dlouho označovaná za Koutek básníků (Poets’ Corner). V polovině 18. století nebyl prostor Koutku básníků ještě zdaleka tak přeplněn náhrobními deskami, pamětními tabulemi, reliéfy, bustami a celými postavami. Chloubu chrámu, nádherný pomník vytvořený Louisem Françoisem Roubiliacem (1702–1762) pro Johna Campbella, vévodu z Argyllu a Greenwiche (1680–1743), věřící a návštěvníci mohli v Koutku básníků obdivovat od její instalace tamtéž v roce 1749. Tmavá, do dlážděné podlahy zasazená Händelova náhrobní deska je od Argyllova pomníku vzdálena cca 2,5 m.
Westminsterský děkan a kapitula schválili nejen uložení Händelových tělesných ostatků v chrámu Opatství, nýbrž, 28. května 1759, také postavení pomníku nad jeho hrobem. Provedení mramorové skladatelovy postavy se ujal právě jmenovaný Louis François Roubiliac, vyhlášený sochař francouzského původu působící v Anglii, se svou dílnou – poutavá historie vzniku Händelova náhrobku ve Westminsterském opatství ale tematicky náleží do jiného pojednání.
Co se Westminsterského opatství týče, mají Zachary Pearce a Georg Friedrich Händel jedno společné: oběma tam je věnován samostatný pomník. Händelovi pomník ve výklenku vysoko na západní stěně Koutku básníků, Pearcovi pomník s jeho bustou umístěný při stěně jižní boční lodi, zdařilé dílo, přibližně z roku 1777, sochaře Williama Tylera (1728–1801), žádaného specialisty na funerální plastiky; v roce 1768 náležel Tyler k prvním třem zakladatelům londýnské Královské akademie umění (Royal Academy of Arts).
Ve výše naznačené souvislosti překvapuje u Pearce skutečnost, že nebyl pochován ve Westminsterském opatství, ale ve farním kostele sv. Petra a Pavla v Bromley v jihovýchodní části území Velkého Londýna. Jeho náhrobek v uvedeném kostele byl, bohužel, zničen při německém vzdušném útoku v roce 1941. I když byl kostel od té doby znovu vybudován, je předmětný náhrobek nenahraditelně ztracen.
Své četné cenné knihy odkázal nadmíru sečtělý Zachary Pearce kapitulní knihovně ve Westminsteru. Ve Westminsterském opatství se nachází hrob Williama Pearce (kol.1692–1782), bratra Zacharyho Pearce. Dotyčný žil ve Westminsteru, v ulici Abingdon Street, a živil sebe a svou rodinu jako pivovarník. Otázka, jak, kde a kdy se Zachary Pearce s Händelem seznámil, není dosud zodpovězena. Lze nicméně se značnou jistotou předpokládat, že se tak stalo až někdy před samým koncem Händelova života. O případném vztahu Zacharyho Pearce k hudbě nad rámec liturgických skladeb nevíme ostatně také nic bližšího.

Petr Novák (nar. 1957): Portrét Georga Friedricha Händela. Kresba tuší z titulní strany brožury k pořadu “Orfeus nového věku“ v Jaroměři dne 13. února 1981.

V nedávné době jsem se pokusil o podrobnou rekonstrukci svého pořadu Orfeus nového věku uskutečného dne 13. února 1981 v [dnes Městském] divadle v Jaroměři. Pořad byl pojat jako malý průřez tvorbou Georga Friedricha Händela s verši Johna Miltona (1608–1674). Zbývající prostor tohoto členského cirkuláře věnujeme ukázkám ze slova úvodem, které jsem tehdy v Jaroměři přednesl. Celá rekonstrukce pořadu je už umístěna na našich webových stránkách (“Aktuality”); možná se k ní vrátíme v příštím členském cirkuláři.
[…] Program se symbolickým názvem “Orfeus nového věku” znamená pouze malou exkurzi do obrovitého Händelova díla. Jeho posláním není poskytnout posluchačům ucelený obraz mnohotvárné skladatelovy tvorby – na to by ostatně nestačilo několik takovýchto večerů.
Ukázky byly vybírány tak, abyste si mohli vytvořit alespoň nejzákladnější představu o tom, jak rozsáhlé a bohaté je Händelovo dědictví. Už jen počty jednotlivých děl vyrážejí dech: dva a čtyřicet původních oper, dva a třicet [šest a dvacet] oratorií, stovka italských kantát, dva velké orchestrální opusy, dvě sbírky varhanních koncertů a nepřehledné množství komorní hudby a dalších vokálních a instrumentálních kompozic. V seznamu Händelových děl nalezneme ne méně než 611 [nyní 612] skladeb! A z tohoto imponujícího počtu je u nás známější snad jen Vodní hudba, Hudba k ohňostroji, varhanní koncerty a oratorium Mesiáš. Jak neúplný je náš Händelův portrét! Možná měl Händel štěstí a zároveň smůlu, že se jeho díla průběžně provozují přes 250 let. Jeho hudba se hrála a hraje. Nebylo třeba ji objevovat po dlouhé odmlce jako třeba Bachovu. Händelův život, ač je pln dramatičnosti, v nás nevyvolává romantickou sentimentalitu. Neomračují nás podobné životní tragédie jako u Mozarta, Beethovena či Roberta Schumanna. Mlčky Händela uznáváme jako velkého skladatele, jako reprezentanta vrcholného a pozdního baroku. Přitom se však nesnažíme blíže poznat dílo a pochopit osobnost v celé její netušené lidské kráse a velikosti. Ku své “škodě” nesmáčí Händel v slzách notový papír. Jeho hudbu nezahalují ony osobní chmury, ve kterých si tak libujeme u jiných skladatelů. Námět díla je pro něho vším – uchvacuje jej a nedovoluje mu hořekovat nad nesnázemi. Bachovská horečka posledních let odsouvá Händela do pozadí; vytvořila se postava velkého Bachova současníka. Při zmínce jeho jména zakýveme shovívavě hlavou a nejistě se zeptáme: „Händel? To je něco jako Bach, že ano?“ Mnozí lidé si jej díky zvukové podobnosti jmen pletou s Josephem Haydnem. […] Těžko nalezneme v dějinách hudby energičtějšího, vytrvalejšího a podnikavějšího člověka. Händel totiž svou hudbu nejen psal, ale sám ji i nacvičoval a veřejně provozoval. A to i v době slepoty a těžkých duševních depresí, kdy se ocitl na pokraji šílenství. Celých sedm a čtyřicet londýnských let je naplněno horečným organizováním operních akademií a oratorních koncertů. Kroutíme hlavou nad tím, že při tom všem stačil ještě komponovat. Neustálé duševní a tělesné přepínání mu nakonec roku 1737 přivodilo zdravotní potíže. Dnes se zdá až neuvěřitelné, že něco takového je vůbec v lidských silách. […] Romain Rolland [1866–1944] nám na základě dobových dokumentů podává následující Händelův portrét: „Nazývali ho velkým medvědem. Byl obrovský, široký, tlustý, s velkýma rukama i nohama, s ohromnými rameny i stehny. Jeho ruce byly tak tučné, že kosti mizely v mase a tvořily důlky. Se svýma křivýma nohama chodil těžce a kolébavě, velmi vzpřímený, s hlavou nazad hozenou, pod ohromnou bílou parukou, jejíž kadeře spadaly těžce na jeho ramena. Dlouhý obličej s dvojitými tvářemi se ztrácel v tuku; měl podobu koňskou, později býčí. Díval se lidem přímo do obličeje, s šelmovským zábleskem v pevném pohledu a s uštěpačným úsměvem kolem velkých, jemně rýsovaných úst. Jeho vzhled byl impozantní a veselý.“
V Praze dne 8. března 2024. Pavel Polka, předseda ČHäS, v.r.