CZECH  ENGLISH Česká Händelova společnost / The Czech Handel Society
Hlavní menu

Cirkuláře
 Výběr

2024
 8. března
 21. června
2023
 10. března
 24. června
 19. září
 18. prosince
2022
 7. března
 20. června
 28. září
 6. prosince
2021
 12. března
 16. června
 25. září
 9. prosince
2020
 2. března
 22. června
 22. září
 4. prosince
2019
 7. března
 21. června
 12. září
 9. prosince
2018
 7. března
 22. června
 14. září
 7. prosince
2017
 7. března
 20. června
 14. září
 8. prosince
2016
 7. března
 22. června
 12. září
 8. prosince
2015
 7. března
 24. června
 10. září
 7. prosince
2014
 7. března
 19. června
 19. září
 6. prosince
2013
 8. března
 19. června
 25. září
 6. prosince
2012
 9. března
 15. června
 12. září
 8. prosince
2011
 4. března
 15. července
 21. září
 9. prosince
2010
 10. března
 22. června
 23. září
 10. prosince
2009
 10. března
 24. června
 22. září
 10. prosince
2008
 4. dubna
 25. června
 26. září
 10. prosince
2007
 14. března
 27. června
 12. září
 6. prosince
2006
 23. března
 21. června
 21. září
 7. prosince
2005
 21. března
 8. června
 21. září
 8. prosince
2004
 16. března
 22. června
 20. září
 9. prosince
2003
 20. března
 25. června
 26. září
 11. prosince
2002
 8. března
 23. května
 22. července
 11. prosince
2001
 16. února
 20. června
 11. prosince
2000
 31. března
 22. června
 12. prosince
1999
 18. února
 27. května
 22. července
 20. října
 13. prosince
1998
 19. ledna
 30. března
 14. května
 16. července
 6. října
 9. prosince
 Výroční zpráva
1997
 14. srpna
 Výroční zpráva
 
WebArchiv - archiv českého webu

Všem členům České Händelovy společnosti, z.s. (ČHäS)

Vážení přátelé,

Jiří Pilka (1930–2018), muzikolog a hudební publicista a propagátor. Autor drobné, ale obsahově pregnantní publikace “Sonáta o hudbě” (vyd. 1972).

ve své drobné, leč myšlenkami nabité knížce s názvem “Sonáta o hudbě”, vydané v Praze v roce 1972 nakladatelstvím “Odeon”, přichází uznávaný muzikolog a hudební publicista a propagátor Jiří Pilka (1930– 2018) s řadou neotřelých, vysoce inspirativních úvah pokrývajících, z rozličných úhlů pohledu, širokou hudební tematiku. V kapitole “Hygiena historie” sleduje mj. dvojici českých skladatelů “Bedřich Smetana a Antonín Dvořák” a v Johannu Sebastianu Bachovi a Georgu Friedrichu Händelovi spatřuje její německou analogii, kde Bach představuje Smetanu, Händel Dvořáka. „Zkoumáme-li Bachovu hudbu,“ uvádí Pilka, „setkáme se … se schopností obdobnou typu Smetanovu: s udivujícím stavebným mistrovstvím, které i zcela nezajímavé nápady dovádí k bujarému hudebnímu rozkvětu. […] Ano, každý z motivů těchto kompozic je zahratelný stupidně motorickým způsobem a zní pak odpudivě. Ovšem Bach, jako by měl schopnost nevidět jen motiv sám, ale možnosti tohoto motivu, jeho dispozic k rozklenutí stavby. […] Händel, jako Bachův protipól, byl naopak autorem takřka ,dvořákovského typu‘. Melodik nevyčerpatelné zásoby nápadů, autor, který mnohdy vícehlasou strukturu neprokomponovává do detailu, někdy zcela jednoduše vyřeší protihlasy prostými přiznávkami a torzy některých motivů, po fugové expozici často opouští polyfonní práci a v provedení nechává volné pole fantazii.“

Náhrobek Georga Friedricha Händela v jižním rameni příčné lodi (transeptu) Westminsterského opatství v Londýně. Tato část chrámu se nazývá “Koutek básníků” (“Poets’ Corner”). Skladatelovu sochu vytesal do bílého mramoru jeho “osobní sochař”, Louis François Roubiliac (1702–1762), nejvyhledávanější sochař-portrétista v tehdejší Anglii. Náhrobek byl odhalen dne 10. července 1762. Bezprostředně nad lomeným obloukem završujícím náhrobek vidíme část pamětní desky s textem upozorňujícím na oslavy stého výročí Händelova narození v roce 1784 (podle starého kalendáře).

Současná situace v okolí hrobu Georga Friedricha Händela ve Westminsterském opatství v Londýně (pohled z výšky směrem k západní stěně Koutku básníků). Podrobnosti zde.

K následujícímu tématu mě inspirovala jedna ze členek ČHäS, která mně před nějakou dobou telefonovala přímo z Westminterského opatství v Londýně a tázala se, kde že je tam pohřben G. F. Händel. My se tedy nyní podíváme na konec skladatelova života a jeho odchod z tohoto světa [text je zpracován podle 2. vydání mé händelovské monografie “Triumf času a pravdy” (2021)]:
Dne 3. listopadu 1752 provedl William Bromfield (1713–1792), osobní lékař princezny z Walesu, operaci Händelova šedého zákalu (katarakty), který se zřejmě přidružil k zákalu zelenému. Operace byla zpočátku úspěšná. Nešetrná procedura spočívala v tom, že se do oka vpichovaly ostré jehlice za účelem rozmělnění oční čočky nebo jejího odsunutí dovnitř do oka mimo zornou osu (tzv. reklinace čočky). Ale postup zrakové choroby se již nepodařilo zastavit. Nepomohly tu ani pozdější šarlatánské zásahy “rytíře” Johna Taylora (1703–1772), který před lety operoval i Johanna Sebastiana Bacha – rovněž bezvýsledně. Jisté náznaky ovšem popírají tvrzení o naprosté Händelově slepotě – snad se mu zrak chvílemi navracel…
Z posledního údobí mistrova života známe jen málo podrobností. Až na jaře roku 1759 uskutečnil ještě jednu skvělou oratorní sezónu. Divadlo bylo pokaždé plné! Dvakrát zazněl “Solomon”, jednou “Susanna”, třikrát “Samson”, dvakrát “Juda Makabejský”, třikrát “Mesiáš”. Ale tehdy Händel své vyčerpané síly přecenil. Když 6. dubna 1759, na samý závěr oratorní sezóny, řídil v Covent Gardenu třetí provedení “Mesiáše”, zachvátila jej náhlá slabost. Vzpamatoval se sice, avšak doma hned ulehl. Od té chvíle, ošetřován doktorem Richardem Warrenem (1731–1797), očekával trpělivě konec. Jedenáctého dubna (1759) přidal ke své závěti čtvrtý kodicil. Projevil v něm přání, aby byl neveřejně („in a private manner“) pochován ve Westminsterském opatství, a vyčlenil částku 600 liber na zhotovení pomníku.

Händelův náhrobek ve Westminsterském opatství v Londýně z nezvyklého úhlu pohledu…

Londýnský voňavkář, majitel parfumerie na New Bond Street, James Smyth (činný 1746–1759), Händelův důvěrný přítel, sděluje Bernardu Granvilleovi (1698/1699–1775) v dopise ze 17. dubna 1759: „… minulou sobotu [14. dubna 1759] v osm hodin ráno zemřel velký a dobrý pan Händel. Do poslední chvíle byl při vědomí… viděl své přátele a odpustil jim…“
Příčinu Händelova úmrtí neznáme, ale podle povahy jeho zdravotních potíží lze předpokládat nádorové onemocnění – v potaz přicházejí především nádory v oblasti žaludečního a střevního traktu, v oblasti jater a žlučníku a v oblasti ledvin. Zcela vyloučit můžeme mozkovou mrtvici, neboť skladatel ještě několik hodin před svým skonem zůstal při plném vědomí. V důsledku celkového úbytku tělesných sil byl poslední týden svého života upoután na lůžko. Silnější fyzické bolesti jej na samém konci vezdejší pouti patrně netrápily.
Pohřební obřad se konal 20. dubna 1759, o osmé hodině večerní, ve Westminsterském opatství. Podle zprávy v “The London Evening Post” z 24. dubna 1759 se z úcty k velkému skladateli do chrámu dostavilo na 3000 londýnských občanů („not fewer than 3 000 Persons“). Bohoslužby celebroval rochesterský biskup a westminsterský děkan, dr. Zachary Pearce (1690–1774). Sbory z Opatství, Chapel Royal a katedráy sv. Pavla přednesly “Pohřební sentence” (“Funeral Sentences”) Williama Crofta (1678–1727). Nebožtík byl pochován v olověné rakvi, v hloubce asi 1,5 m, hlavou na západní straně, ve vzdálenosti osmi stop (244 cm) – tak vzdálenost uvádí dobový tisk – od železného ohrazení pomníku Johna Campbella (1680–1743), druhého vévody z Argyllu a prvního vévody z Greenwiche, v jižním rameni příčné kostelní lodi, známém dnes jako “Poets’ Corner” (“Koutek básníků”).
V goticky lomeném výklenku v kamenné stěně nad hrobem, krytým velkou černou mramorovou deskou zasazenou do podlahy, byl dne 10. července 1762 odhalen mramorový pomník vytesaný do bílého mramoru věhlasným sochařem Louisem Françoisem Roubiliacem (1702–1762). Prostovlasý skladatel je zpodoben v okamžiku shůry přicházející inspirace. Stojí u stolu zakrytého těžkým suknem s třásněmi. Záda mu chrání silný plášť sahající až na zem. Levým loktem se opírá o stůl a pravou rukou zapisuje brkem do notového papíru slova sopránové árie uvozující III. část oratoria “Mesiáš”: „I know that my Redeemer liveth…“ („Já vím, že můj Vykupitel je živ…“). Levou rukou ukazuje vzhůru k reliéfně zpracovanému oblaku s andělem hrajícím na harfu. Pozadí za postavou a andělem vytvářejí stylizované varhany.
V “Knize pohřbů” (“Funeral Book”) Westminsterského opatství bylo v den Händelova pohřbu zaznamenáno sdělení hrobníka Mr. Gordina (?–?): „Po jeho (tj. Händelově) pravici a levici mohou být další velmi dobré hroby, pokud by se vykopaly základy starého schodiště; prostor je také u jeho nohou.“ – Do tohoto prostoru byl v roce 1870 pochován spisovatel, publicista a novinář Charles Dickens (1812–1870). Při přípravě jeho hrobu byl ještě vidět rudý samet na Händelově rakvi.
Kromě Dickense byly v bezprostřední blízkosti skladatele postupně uloženy tělesné ostatky generála Archibalda Campbella (1739–1791), guvernéra Madrásu v Indii, dramatika a romanopisce Richarda Cumberlanda (1732–1811), romanopisce a básníka Thomase Hardyho (1840–1928; pouze popel) a spisovatele a básníka Rudyarda Kiplinga (1865–1936; pouze popel).

“Farinelli” – záběr z filmu. Zleva: Stefano Dionisi (Carlo Broschi, řečený Farinelli), Enrico Lo Verso (Riccardo Broschi, Farinelliho bratr), Jeroen Aart Krabbé (Georg Friedrich Händel).

Jak se ukazuje, nebyl Händel se svým nepříliš pohnutým osudem nikdy vážným kandidátem na skutečně populární filmovou postavu. Zvláštní pozornost nicméně vzbuzuje výpravný celovečerní snímek Farinelli belgického režiséra Gérarda Corbiaua (Corbiau; nar. 1941) realizovaný roku 1994 v široké mezinárodní spolupráci. Autorkou scénáře je Andrée Corbiauvá spolu se svým manželem, režisérem Gérardem Corbiauem. Hlavní role obsadili: Stefano Dionisi (Carlo Broschi, řečený Farinelli; nar. 1966), Enrico Lo Verso (Riccardo Broschi, Farinelliho bratr; nar. 1964), Jeroen Aart Krabbé (Georg Friedrich Händel; nar. 1944), Omero Antonutti (Nicola Porpora; 1935–2019), Elsa Zylbersteinová (Alexandra Lerrisová, Farinelliho milenka; nar. 1968). Klíčové momenty filmu se odehrávají v Londýně v letech 1734–1737, kdy tam neslýchanými úspěchy ověnčený italský kastrát-sopranista Farinelli zpíval pro Šlechtickou operu a přiváděl přitom do stavu vytržení obzvláště příslušnice něžného pohlaví. Händel, pohybující se spíše diskrétně v zákulisí, nevystupuje v rozbouřeném operním moři jako nejdůležitější hybná síla. Opakovaně jsme svědky skladatelského neumětelství Riccarda Broschiho, píšícího pro svého hvězdného bratra, jehož kastraci sám, asi kolem roku 1714, záměrně způsobil [tak je to alespoň ve sledovaném filmu podáno], operní čísla nevalné hodnoty. V posledku nastává pomalé zklidnění rozjitřených vášní a usmíření obou mezitím stále unavenějších rivalů: opery Händelovy a opery Šlechtické – Farinelli zpívá hity z Händelova “Rinalda” na scéně Šlechtické opery v londýnském divadle v Lincoln’s Inn Fields. Tvůrci filmu ovšem takřka bez zábran uvolňují uzdu své nezkrotné obrazotvornosti, pročež mnohé z toho, čím diváka, určitě s chvályhodnými úmysly, častují, postrádá pevnou oporu v realitě (kupříkladu onen fiktivní Farinelliho přednes Händelových árií, údajně vzatých z odcizené mistrovy partitury, ve Šlechtické opeře). Tento deficit historického povědomí umožňují do určité míry tolerovat jednotlivé herecké role, nastudované s neobyčejnou akribií, ať již vystihují emotivní a existenční drama bratrů Broschiových, nebo odezvu konkrétní situace u osobností jako Georg Friedrich Händel nebo všudypřítomný Farinelliho mentor Nicola Porpora, tou dobou skladatel Šlechtické opery. Händelovu fyzickou podobu a často svérázné až nevyzpytatelné chování tvůrci filmu vyjádřili s věrohodností hodnou obdivu: bez nadsázky lze hovořit o nejzdařilejším portrétu “velkého medvěda” ve světové kinematografii! Aby se co nejvíce přiblížila jedinečnému Farinelliho hlasu, uplatnila produkce filmu originální technické řešení: nechala digitální metodou spojit hlas amerického kontratenoristy Dereka Lee Ragina (nar. 1958) s hlasem polské lyrické sopranistky Ewy Małasové Godlewské (nar. 1957), a výsledek byl nad očekávání šťastný, ne-li přímo průlomový. – Corbiauův “Farinelli” získal v roce 1995 hollywoodskou cenu Zlatý glóbus za nejlepší cizojazyčný film.

Bartolomeo Nazari (1699–1758): kastrát-sopranista Carlo Broschi, řečený Farinelli (1705–1782). Olejomalba na plátně z roku 1734. 141,0 × 117,0 cm. Royal College of Music, London. Inv.č.: PPHC000272.

Na okraj: Carlo Broschi, zvaný Farinelli, interpretoval Händelovu hudbu ve skutečnosti nejméně při dvou příležitostech: 2 árie při úvodním koncertu pro anglický královský dvůr (1734) a 5 árií v jím zpívané roli Adelberta v opeře “Ottone” nahrazených áriemi z jiných Händelových oper – premiéra nastudování “Ottona”, Šlechtickou operou, v Londýně 10. prosince 1734; reprízy následovaly 14., 17., 21. a 23. prosince.
Velká část členů doposud neuhradila členský příspěvek ČHäS za rok 2023! Úhradu příspěvku lze pohodlně provést přes internetové bankovnictví. Číslo bankovního účtu ČHäS, vedeného u Československé obchodní banky: 479049323/0300.
V Praze dne 19. září 2023. Pavel Polka, předseda ČHäS, v.r.