Lanýž (latinsky tuber) – téměř legendární, velmi vzácný druh houby rostoucí pod zemí v blízkosti kořenů listnatých stromů. Ačkoliv nevypadá nijak přitažlivě (připomíná spíše beztvarou hroudu), jeho chuťové vlastnosti nemají v říši hub konkurenci. Jak se dozvídáme v jedné anekdotě, pochutnával si na lanýžích i mladičký Georg Friedrich Händel, který si jimi vylepšoval, zejména během pobytu v Římě, chuť konzumovaného vína.

Abychom kvůli neutěšené tituaci v tuzemském bankovním sektoru nepropadli trudnomyslnosti, přečtěme si dvě händelovské anekdoty, jež budou zveřejněny ve 2., opraveném a rozšířeném vydání händelovské monografie “Triumf času a pravdy”:

Že Händel již od mládí projevoval vřelou náklonnost k vybraným nápojům, dokládá jeho neskrývaná záliba v konzumaci vína během pobytu v Itálii. Nebylo možné si nevšimnout, s jakým bezpříkladným apetitem se obdivovaný skladatel oddává pohárům s touto tekutinou nabízeným v palácích vysoké církevní a světské aristokracie Věčného města. Přirozenou chuť vína dokonce začal, bez jakýchkoliv okolků, vylepšovat notnými dávkami lanýžů. To v Itálii, suverénním království oněch vzácných, silně aromatických hub, vzbudilo patřičnou pozornost: sebevědomý hudebník ze Saska někde na severu v Německu, populární postava v tehdejší římské společnosti, vstoupil vbrzku ve známost pod nezaměnitelnou přezdívkou “Signor Tartufo” (“Pan Lanýž”)…
Na svých cestách po Evropě se Händel rád zastavoval v místech, kde měli zajímavé varhany, aby si nástroj prohlédl a také vyzkoušel, jak se na něm hraje. A vůbec nezáleželo na tom, zda se nachází ve velkém městě nebo v zapadlé vísce. Tak se jednoho dne skladatel, zrovna v čase oběda, nečekaně objevil v městečku Crocku (Crock) ležícím na jižním svahu Durynského lesa, a jsa v dobrém rozpoložení, rozezvučel s neskrývaným gustem varhany v tamním kostele sv. Víta. Překvapený kostelník, uchvácený neslýchaně virtuózní hrou, vyběhl na varhanní kruchtu. Tam spatřil u varhan muže obřího vzrůstu, leč viděl pouze jeho záda. Přistoupil tedy k němu zezadu a obdivně zvolal: „Úžasně nám tu hrajete, pane Bachu, jen co je pravda!“ Obr přestal okamžitě hrát a otočil se ke kostelníkovi: „Ale to se, milý člověče, pěkně mýlíte – nejsem přece Bach, já jsem Händel!“ – Příhoda, i když je nejspíše smyšlená, ukazuje, jak proslulý byl v Německu Johann Sebastian Bach coby varhaník. A zároveň naznačuje, že lipský kantor a londýnský maestro ovládali královský nástroj přibližně na stejné úrovni.

Na samém začátku března 2021 jsem ukončil přenos nesčetných nových textů do 2. vydání “Triumfu času pravdy”. Na první pohled je patrné, že se dosavadní, 1. vydání monografie z roku 1991 podstatně rozšíří – předběžně na přibližně 550 stran. Veškeré materiály, textové i obrazové, jsou již k dispozici. Redakční skupinu čeká náročné oskenování všech 210 původních fotografií (uložených prozřetelně v archivu), jakož i zpracování 10 nových ilustrací. Jak již bylo sděleno, kniha bude přístupná – zřejmě však až v dalším průběhu – na webových stránkách ČHäS. Tisknout se bude limitovaný počet exemplářů, max. asi dvě stě padesát, a sice na křídovém papíře s pevnou vazbou, ve formátu B4 (25,0 × 17,6 cm). To se promítne i do vysoké výrobní ceny za jeden výtisk. Do prodejní sítě kniha nepůjde. Členové ČHäS patrně obdrží jeden svazek jako členskou prémii s tím, že dle úvahy a svých možností budou moci poskytnout finanční podporu.

Giebichenstein. Mědirytina Caspara Meriana (1627–1686) z “Místopisu Dolního Saska…” od Martina Zeillera (1589–1661) vydaného u Merianů ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1653. 19,6 × 31,6 cm. Sbírky České Händelovy společnosti. Inv.č.: Gr-2/2020-ČHäS.

	Výřez z mědirytiny “Giebichenstein” Caspara Meriana (1627–1686) vydané v roce 1653. Na výřezu zachycen kostel sv. Bartoloměje v Giebichensteinu, v letech 1654–1685 působiště pastora Georga Tausta (1606–1685). Tamtéž pastor Taust dne 23. dubna 1683 oddal Händelovy rodiče: vévodského lazebníka a chirurga Georga Händela (1622–1697) a svou dceru Dorotheu Elisabeth Taustovou (1651–1730).

Dne 11. prosince 2020 rozšířil grafickou sbírku ČHäS velmi hodnotný přírůstek, známý z četných reprodukcí (nejen) v händelovské literatuře: pohled na Giebichenstein u Halle nad Sálou. Jedná se o mědirytinu Caspara Meriana (1627–1686) z “Místopisu Dolního Saska, to jest popisu nejpřednějších měst a míst ve vysoce chvalitebném Dolnosaském kraji” (“Topographia Saxoniæ Inferioris Das ist Beschreibung der Vornehmsten Stätte unnd Plätz in dem hochl. [hochlöblichen?] NiderSachß. Crayß”) od Martina Zeillera (1589–1661) vydaného u Merianů ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1653: “Frankfurt. Bey Matth. Merians S. Erbe M.D.C.LIII”. Mědirytina s pohledem na Giebichenstein (19,6 × 31,6 cm; inv.č.: Gr-2/2020-ČHäS) je zařazena mezi strany 98 a 99.

Při levém okraji vyobrazení kostel sv. Bartoloměje, v letech 1654–1685 působiště pastora Georga Tausta (1606–1685), dědečka Georga Friedricha Händela. Tamtéž dne 23. dubna 1683 proběhla svatba Händelových rodičů, vévodského lazebníka a chirurga Georga Händela (1622–1697) a Dorothey Elisabeth Taustové (1651–1730), dcery zmíněného pastora Georga Tausta. Kostel stojí na porfyrovém návrší, kde se již v předkřesťanské době vyskytovalo kultovní a pohřební místo. Předtím, než byly okolní plochy během procesu industrializace hustě zastavěny, byla svatyně dobře vidět z dálky přes údolí Sály.
Lokalita Giebichenstein, prvně zmíněná roku 987 (r. 1900 přičleněna k Halle), leží při pravém břehu řeky Sály. Na strmé porfyrové skále se tyčí pověstmi opředený giebichensteinský hrad, poprvé zaznamenaný v listině císaře Oty I. Velikého (912–973) z roku 961. Na rytině je místo zachyceno ještě před velkým požárem způsobeným švédskou hradní posádkou v roce 1636. Zhoubný živel tehdy zasáhl a poškodil zejména horní hrad. – Z původního kostela sv. Bartoloměje zachována pouze věž. Chátrající kostelní loď nechal strhnout “válečný a vrchnostenský rada” Johann Christoph svob. pán Ochs z Ochsensteinu, úřadující v Giebichensteinu od r. 1738 do r. 1748, a na místě zbourané lodi dal, v letech 1740–1742, zbudovat v pruském pozdně barokním slohu protáhlou centrální stavbu na půdorysu kříže. Ochs finančně podpořil také nové varhany postavené roku 1743 hallským varhanářem Heinrichem Andreasem Contiem (Contius; 1708–1795). Tyto barokní varhany přestavěl v roce 1904 Wilhelm Rühlmann (1842–1922) ze Zörbigu nedaleko Halle na pneumatickou trakturu. Dvoumanuálový nástroj má dnes 22 rejstříků a pedál.
Kostel obklopuje parkově upravený hřbitov s hrobem Johanna Friedricha Reichardta (1752–1814), ředitele hallské solivarny, pruského dvorního kapelníka a skladatele. Severovýchodně od kostela Reichardt v roce 1791 zakoupil zemědělskou usedlost na pozemku o celkové výměře pěti hektarů a založil tam krajinářský park v anglickém stylu. Usedlost s parkem proslula v literárním, hudebním a vědeckém světě jako “útočiště romantiků” (“Herberge der Romantik”): navštívili ji např. Clemens Brentano (1778–1842), Achim von Arnim (1781–1831), Friedrich svob. pán von Hardenberg (Novalis; 1772–1801), Wilhelm Grimm (1786– 1859), Johann Wolfgang von Goethe (1749–1832). Chotí J. F. Reichardta byla, od roku 1776, klavíristka, pěvkyně a skladatelka Juliane Bendová (1752–1783), dcera koncertního mistra, skladatele a pedagoga Františka Bendy (1709–1786), rodáka z Benátek nad Jizerou.
Heslo “Gebichenstein” v “Místopisu Dolního Saska…” (viz výše), str. 99, zní:
„Gebichenstein. Hrad nad Sálou poblíž Halle. Dole v Halle se vypráví nejen o něm, ale i o tom, jak připadl Magdeburskému arcibiskupství. Zde seděl v zajetí hrabě Ludvík Durynský kvůli vraždě spáchané na falckraběti Bedřichu Saském. Zachránil se skokem do Sály, pročež byl zván Skokanem. Roku 1632 se tento hrad dostal do rukou Valdštejnových.“ – Snímek rytiny je umístěn v internetovém vydání tohoto členského cirkuláře. Originál rytiny, nyní zarámovaný, si lze prohlédnout po dohodě s předsedou ČHäS v sídle ČHäS.

Uprostřed zpřísňování protivirových opatření mohu na tomto místě vydat velmi potěšitelnou zprávu: pokud naše vědomost sahá, nevíme o žádné člence ani členovi ČHäS, kteří by prošli koronavirovou nákazou. Přejme si proto vespolek, aby to tak vydrželo i nadále, aby všichni z nás měli možnost vrátit se dle své konkrétní situace alespoň přibližně zpět do takového života, na jaký byli zvyklí před příchodem pandemie.

V Praze dne 12. března 2021. Pavel Polka, předseda ČHäS, v.r.