Duchcov. Římskokatolický farní kostel Zvěstování P. Marie. V pozadí budovy zámku. – Kostel, dne 9. května 1945 vypálený sovětskými vojsky, byl do dnešní podoby stavěn od samého sklonku 17. století do roku 1721, za Arnošta Josefa z Valdštejna (1654–1708) a Jana Josefa z Valdštejna (1684–1731), podle plánů Marca Antonia (Marcantonia) Canevalleho (Canevalle; 1652–1711) a Františka Maxmiliána Kaňky (1674–1766). Vysvěcen v roce 1722.

výbor ČHäS srdečně zve všechny zájemce na XXI. seminář České Händelovy společnosti, který proběhne ve čtvrtek dne 30. listopadu 2017 od 18.00 hodin v učebně č. 19 (I. patro) Vyšší odborné školy oděvního návrhářství a Střední průmyslové školy oděvní, Jablonského 3/333, Praha 7 – Holešovice, v sousedství stanice metra “Nádraží Holešovice” (trasa “C”). Název semináře zní: “Chrámová hudba a hudebníci v barokním Duchcově a blízkém okolí”. Přednášet bude Bc. Milan Černý, dipl.um., loutnista a hudební badatel; Duchcov. Vstup volný. – Studium chrámové hudby v severozápadních Čechách v 17. a 18. století přináší řadu překvapujících a inspirujících podnětů. Postupně odhaluje pozoruhodnou vyspělost zdejších hudebníků dosaženou v průběhu barokní éry. Mezi hudebně zajímavé lokality patřil tehdy v uvedené oblasti i Duchcov, nevelké poddanské město spadající pod správu rodu Valdštejnů. V období jejich vlády prožívalo duchcovské obyvatelstvo celospolečenský blahobyt, založený nejen na materiálním dostatku, ale také na cílevědomé podpoře duchovních hodnot, mezi něž patřila i hudební kultura.

Titulní strana informačního letáku (formát A4 přeložený na polovinu) k inscenacím opery “Armide” od Jeana-Baptisty Lullyho (1632–1687) v zámeckém divadle ve Valticích dne 24. a 25. srpna 2017. Na uvedené straně je umístěn výřez z Lullyho portrétu, který vytvořil Paul Mignard (1641–1691) nejpozději roku 1685. Jedná se o olejomalbu na plátně o rozměrech 66,0 × 56,0 cm. Obraz se nachází v Muzeu Condé na zámku Chantilly, Francie. – Leták vydala Česká Händelova společnost.

Jak byli všichni členové ČHäS, prostřednictvím zaslaných letáků, v časovém předstihu vyrozuměni, podílela se Společnost zásadním způsobem na inscenacích opery Jeana-Baptisty Lullyho “Armide” dne 24. a 25. srpna 2017 v nedávno rekonstruovaném zámeckém divadle ve Valticích, zbudovaném v roce 1790, za vlády knížete Aloise I. Josefa z Lichtenštejna (1759–1805). Jednalo se o největší, logistiky nejnáročnější hudebně-divadelní produkci v dosavadní historii ČHäS. Při realizaci opery spojilo síly, v režii Freimunda Pankowa (Göttingen) a za řízení mladého dirigenta Antonia Adamskeho (Antonius Adamske; Basilej), šest pěveckých sólistek a sólistů (pět z Německa, jeden z Kanady), amatérský sbor Projektchor Göttingen, český taneční soubor Hartig Ensemble (vedoucí: Helena Kazárová) a Göttingenský barokní orchestr (Göttinger Barockorchester). Obě představení, byť nebyla navštívena tak, jak bychom si bývali přáli, se ze strany obecenstva setkala s bouřlivě nadšeným přijetím. Z důvodu nedostatku místa v tomto členském cirkuláři se k valtické “Armidě” vrátíme v příštím, prosincovém cirkuláři. V té době budou již známy důležité podrobnosti týkající se financování produkce, jakož i další výstupy.

	Filip Josef hrabě Kinský z Vchynic a Tetova (1700–1749). Mědirytina Franze Josepha Mörla (1671–1735) z rozmezí let 1728–1735. Takto hrabě Kinský vypadal v době, kdy se mohl osobně setkat s Georgem Friedrichem Händelem. Rakouská národní knihovna, Vídeň. – Franz Joseph Mörl, mědirytec a nakladatel, působil v Mnichově, kde také zemřel.

Mezi české šlechtice, kteří se osobně setkali s Georgem Friedrichem Händelem, můžeme téměř jistě zařadit Filipa Josefa hraběte Kinského z Vchynic a Tetova (1700–1749), držitele panství Česká Kamenice, Zlonice, Mšené a Budenice. Když Vídeň opět navázala diplomatické styky s Londýnem, byl do Anglie jako císařský vyslanec jmenován, 20. června 1728, právě Filip Josef Kinský; tuto funkci zastával do 6. září 1736. Po rozpadu Královské hudební akademie (1728), jejímž hudebním ředitelem byl Georg Friedrich Händel, pozval do Vídně slávou ověnčenou sopranistku Francesku Cuzzoniovou (1696–1778). Ta sice ve Vídni, v zimě r. 1728/1729, zpívala, ale vyžadujíc enormní honorář, trvale angažována nebyla. Hrabě Kinský miloval hudbu, a tak je nanejvýš pravděpodobné, že během svého působení v Londýně přišel, snad i vícekrát, do osobního styku se samotným Händelem. – Vedle možných händelovských souvislostí jsou mimo jakoukoliv pochybnost kontakty Kinského s rodinou hudebního skladatele Christopha Willibalda Glucka (1714–1787): od 1. dubna 1722 do podzimu r. 1727 zaměstnával hrabě jako svého lesmistra Gluckova otce, Alexandra Johannesa (1683–1743); rodina žila v hájovně v Horní Chřibské (dnes Krásné Pole čp. 8; citlivě upravený objekt využívá stylový “Penzion Laura” – “www.pensionlaura.com”, telefon: 412381069). V Chřibské malý Gluck navštěvoval školu a zřejmě se vzdělával i v hudebním umění. Do Horní Chřibské přišel lesník Gluck ze Zákup, kde působil, v letech 1717–1722, ve službách Anny Marie Františky (1672–1741), roz. vévodkyně ze Saska-Lauenburku, od roku 1697 choti posledního mužského člena rodu Medicejských, Giana Gastona (1671–1737). Z Chřibské pak Gluckova rodina odešla na Jezeří, kde se jí domovem stala tamní, dnes již neexistující myslivna – roku 1983 vyhořela.

Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937).

Bylo by věru s podivem, kdybychom se v obrovském písemném odkazu Tomáše Garrigua Masaryka (1850–1937), státníka, filosofa a pedagoga, prvního prezidenta Československé republiky, vůbec nesetkali se jménem Georga Friedricha Händela. A opravdu – náš skladatel se objevuje ve “Světové revoluci”, Masarykově stěžejním díle, v němž autor vzpomíná na svou politickou činnost během první světové války. V prvním vydání tohoto díla (vytištěném knihtiskárnou Orbis pro legionářské družstvo Čin a společnost Orbis v Praze roku 1925; celý název: “Světová revoluce za války a ve válce 1914–1918”), na straně 414, čteme: „Lituju, že nejsem hudebně dost vzdělán, abych ducha německého vystopoval v té skvělé řadě velikých hudebníků – Bach, Haendl, Gluck, Haydn, Mozart, Beethoven a j. (Schubert, Schumann). Ovšem hudebně bylo také pruství vyjádřeno – Richard Wagner je geniální synthesí dekadence a pruství. / Velikolepá, krásná a ušlechtilá německá hudba nezískala dost pevně srdce národů – popruštění působilo mocněji.“ Citovaný výňatek se nachází v VIII. kapitole [“Světová revoluce v Německu”], § 88. – V dané souvislosti bude jistě na místě, připomeneme-li si, jak úzký vztah k hudebnímu umění měla Masarykova choť, paní Charlotta (1850–1923), která se původně chtěla stát profesionální klavíristkou.

	Johann Nepomuk della Croce (1736–1819): Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) se svým otcem, Leopoldem Mozartem (1719–1787), a sestrou Marií Annou Mozartovou (1751–1829), zvanou “Nannerl”. Na stěně oválný portrét zemřelé skladatelovy matky, Anny Marie Mozartové (1720–1778), rozené Pertlové. Olejomalba na plátně přibližně z let 1780–1781. 140,0 × 168,0 cm. Mozartův rodný dům, Salcburk, Rakousko.

Na rozdíl od písemného odkazu našeho prvního prezidenta se G. F. Händel vyskytuje v mozartovské literatuře, odborné i beletristické, jaksi samozřejmě, téměř “automaticky”. Je tomu tak i v novele Karla Vladimíra Buriana (1923–2000) Chlapec ze Salcburku. Vyprávění ze života W. A. Mozarta (následující ukázky byly převzaty ze 3. vydání: Editio Supraphon, Praha 1990). Na straně 11 se domácí a přítel rodiny Mozartových v Salcburku, pan Lorenz Hagenauer [tj. salcburský obchodník Johann Lorenz von Hagenauer: 1712–1792], z jedněch augšpurských novin, které mu půjčil Leopold Mozart (1719–1787; otec W. A. Mozarta), dozvídá: „… že v Anglii zemřel jistý Georg Friedrich Händel, prý významný hudební skladatel (to jméno jistě bude pan Mozart znát!)…“ O několik stran dále (na str. 16) stejný pan Hagenauer, předjímaje budoucnost, takto uvažuje: „… copak asi jednou z toho chlapce [tj. W. A. Mozarta] bude? Možná, že v té hudbě vynikne tak, že o něm také budou psát v novinách, jako o tom panu Händlovi!“ A ještě na stranách 197–198 nepřehlédněme: „Wolfgang se stal oblíbencem této ‘obtloustlé excelence’, jak se žertovně van Swietenovi [tj. baronu Gottfriedu Bernhardu van Swietenovi: 1733–1803] říkalo. Baron mu umožnil studium děl J. S. Bacha a Georga Friedricha Händela, neboť jeho osobní knihovna byla jejich díly doslova napěchována.“ – Oblíbený spisovatel Karel Vladimír Burian, autor této biografické novely (prvně vydané roku 1964), působil také jako hudební dějepisec, skladatel a sbormistr.

Michaela Freemanová přednáší na XI. semináři České Händelovy společnosti v Praze dne 17. května 2012. Foto Petr Tylínek, řádný člen Společnosti (archivní snímek).

Výbor ČHäS oznamuje, že po dvoutýdenní hospitalizaci ve Fakultní nemocnici v Motole v Praze zemřela tamtéž, v důsledku pozdě diagnostikované těžké nemoci, dne 15. června 2017 ve věku 70 let přední česká hudební badatelka a publicistka PhDr. Michaela Freemanová, rozená Kopecká, zakládající členka ČHäS; narodila se v Praze dne 21. listopadu 1946. Zesnulá náležela – v letech 1986–2009 spolu se svým chotěm, panem Davidem Freemanem (1937–2009; srov. s členským cirkulářem ze dne 22. září 2009) – k našim nejaktivnějším propagátorům tzv. historicky poučené interpretace staré hudby. Díky své neúnavné působnosti v této specifické oblasti byla označována za “matku staré hudby v České republice”, laskavou a vlídnou, leč nekompromisní, byla-li přesvědčena o správnosti svého náhledu. Společně se svým chotěm organizovala v Praze v letech 1991–1994 “Slavnosti staré hudby”, každoroční festival znamenající u nás naprosto jedinečný, průlomový počin. Pro rozhlasovou stanici “Vltava” nahrála řadu skvělých populárně-naučných pořadů, některé z nich o mnoha částech vysílaných na pokračování. Jako dramaturgyně spolupracovala s “Haydnovými hudebními slavnostmi” (jižní Plzeňsko) – získávala pro ně vynikající, někdy i méně známé tuzemské a zahraniční interprety a tak fakticky určovala jejich nezaměnitelnou programovou náplň. Jako členka “československé festivalové skupiny” (předchůdkyně ČHäS) se od 21. do 27. února 1985 zúčastnila nezapomenutelného hallského Händelova festivalu probíhajícího ve znamení 300. výročí skladatelova narození. Dne 28. března 1990 se, s příznačnou samozřejmostí, přiřadila k dalším patnácti zakládajícím členům ČHäS. Podílela se na řadě podniků ČHäS, mj. na zahraničních expedičních cestách v roce 1992, 1995 a 1996. Přednášela na IV. (2007) a XI. (2012) semináři ČHäS. Lektorovala händelovskou monografii “Triumf času a pravdy” od autora těchto řádků (1991). Nezištně a obětavě pomáhala radou i skutkem mnoha jednotlivcům a hudebním souborům. Do poslední chvíle, ještě v nemocnici, pracovala na několika započatých projektech. – Michaela Freemanová bude velmi chybět nejen těm, kdo ji znali osobně, ale i těm, kdo sledovali její poutavé rozhlasové pořady či četli její odborné texty přinášející objevné poznatky získané v průběhu její mimořádně plodné celoživotní badatelské činnosti. Poslední rozloučení proběhlo dne 23. června v Husově sboru (Církev československá husitská) v Jílovém u Prahy. Za ČHäS se k němu dostavili čtyři zakládající a dva řádní členové.

V Praze dne 14. září 2017. Pavel Polka, předseda ČHäS, v.r.