Heinrich Haugwitz and GFH (in Czech)

Na zámku v Náměšti n. Osl. za hraběte Jindřicha Haugwitze rozvinul se soustavný händelovský kult. O této problematice psal nejprve Karel Vetterl ("Bohumír Rieger a jeho doba", 1929) a po něm Jan Racek ("Oratorien und Kantaten von Georg Friedrich Händel auf dem mährischen Schlosse Náměšt", 1960). Náměšťský zájem o Händela rozvíjel se od 2. desetiletí 19. století. Náměšťský hudební inventář obsahoval "Mesiáše", "Malou ódu svatocecilskou", "Judu Makabejského" a j., knihovna náměšťského zámku zahrnovala ve svých fondech 57 Händelových kompozic, mezi nimi 51 opisů a 3 tisky.

Inspirátorem händelovského kultu byl hr. Jindřich Haugwitz. Patřil k osvícensky orientované šlechtě, avšak nesl v sobě i rysy pozdně barokní. Byl citově zaujat uměním, avšak vyznačoval se zároveň kritickým racionalismem. Oba póly své bytosti nedovedl plně sladit. Milovník hudby Haugwitz vstoupil do jejích služeb hlavně jako překladatel libret. Ovládal francouzštinu, angličtinu, italštinu a zčásti i švédštinu - nepočítáme-li jeho mateřský jazyk, tj. němčinu. Ze skladatelů zaujali jej hlavně Gluck a Händel, který byl i předmětem jeho teoretického zájmu. V Händelovi vidí Haugwitz objektivistického skladatele náboženského charakteru. Objevuje v něm dramatickou krásu, přičemž si nejvíce váží jeho sborů, které jsou nositeli dramatického prvku v díle. Je zajímavé, že od J. S. Bacha se Haugwitz odklonil právě proto, že jeho hudba se mu zdála málo dramatická, příliš kontemplativní. Dramatismus nacházel v daleko větší míře u Händela. Odhodlává se jej dokonce upravovat, kde se mu zdá málo dramatický (aplikuje na Händela a na jeho oratoria zásady Chr. W. v. Glucka). Věnuje se mu trvale od r. 1820. Překládá "Šalomouna", "Athalii", "Belsazzara", "Saula", "Josefa", "Joshuu", "Dettinger Tedeum" a mnoho jiných děl. R. 1822 dokončuje překlady "Mesiáše", "Judy Makabejského", "Jefty", "Alexandrovy slavnosti", "Ódy svatocecilské". Rok poté se vrhá na oratoria "Samson", "Deborah", "Theodora", "Esther"; překládá pastorálu "Acis a Galatea", oratorium "Semele", "Volbu Herkulovu", "Utrechtské Tedeum", 2 chandoské anthemy a "Jubilate Deo". O rok později (1824) se věnuje "Izraeli v Egyptě", "Příležitostnému oratoriu", "Zuzaně" a j., r. 1825 přetlumočuje mj. "Alexandra Bala" a světské oratorium "L'Allegro, il Pensieroso ed il Moderato". Pak následuje (1826) "Triumf času a pravdy" a "Alcides" a roku 1827 zakončuje Haugwitz sérii Händelových skladeb překladem menších skladeb kantátového rázu.

Styk s Händelovým skladatelským odkazem, jenž byl na náměšťském zámku v uvedených letech také živě provozován, vedl Haugwitze k uvažování nad estetikou Händelova díla. Haugwitzovy názory na G. F. Händela jsou v našich zemích ve své době ojedinělé.

Rudolf Pečman

Heinrich Haugwitz und Georg Friedrich Händel