Karel Stecker
(1861-1918)

Gigantický silák Georg Friedrich Haendel

Karel Stecker (1861-1918), hudební teoretik, historik, publicista, varhaník, skladatel, pedagog. Do roku 1889 učitel na varhanické škole v Praze, od roku 1889 profesor varhanní hry, skladby a hudebních dějin pražské konzervatoře. Mezi jeho žáky patřili mj. Vítězslav Novák (1870-1949), Josef Suk (1874-1935) a Oskar Nedbal (1874-1930).

Mistrem, jenž na poli umění gigantickou vyvíjel sílu, v jehož veledílech forma i obsah na všem jsou v rovnováze, klassik formy oratoriové, jest - Georg Friedrich Haendel. Narodil se 23. února r. 1685. v Halle n. S. z rodiny, jež před tím umění hudebnímu cele byla cizí; otec jeho byl tamže komorníkem a osobním chirurgem kurfürsta braniborského. Již jako jinoch 7letý budil všeobecný obdiv svojí hrou klavírní a varhanní, než přes to teprvé rozhodným zakročením knížete dal se otec jeho pohnouti, aby vášnivé touze syna svého po dalším vzdělání hudebním nekladl překážek; i svěřil jej varhaníkovi Zachauovi, vymíniv si však, že na dráze vzdělání všeobecného současně dále bude pokračovati. R. 1696. navštívil v průvodu otcově Berlín a uveden byv ke dvoru, jenž tehdáž kol sebe soustředil sdružení vynikajících umělcův italských s Ariostim a Bononcinim v popředí, dovedl upoutati pozornost kruhů dvorských tou měrou, že kurfürst (pozdější král Bedřich I.) nabídl se, vypraviti jej za dalšími studiemi do Italie. Po přání otcově však Haendel vábivé té nabídky se vzdal a vrátil se do Halle, aby nastoupil později studia právnická zastávaje spolu místo varhanické při dómě. Nepředvídaným úmrtím otcovým (1697) uvolnila se Haendlovi dráha umělecká, avšak teprve r. 1703. po delším váhání určitě se rozhodl opustiti studia universitní a odebral se do Hamburku, střediska tehdejší německé opery, kdež vyskytl se jemu zmíněný již bezděčný ochránce v osobě Matthesonově. Mezitím nabízeno mu po Buxtehudeovi místo varhanické v Lubeku, jež však nucena se viděl odmítnouti, nehodlaje vejíti v závazky rázu intimního, po tehdejším zvyku s propůjčením místa onoho spojené.

V Hamburce napsal r. 1704. "Pašije dle sv. Jana" na text básníka Postela, stylu oratoriového, v nichž na rozdíl od různých pašijí soudobých evangelistovi i slovu bible vyhražena jich práva, jež však ani z daleka nedocílily úspěchu o rok mladších oper Haendlových ("Almira" a "Nero"). Další 2 opery z r. 1706. ("Florindo" a "Daphne") nedodělaly se valného úspěchu nehovíce dosti porušenému vkusu obecenstva hamburského; Haendel však nevyčkal ani jich provedení, nýbrž šťastnou hvězdou veden neodolatelnou jat byl touhou vlastním názorem seznati kolébku hudby dramatické, Italii. Zavítav tam r. 1707., zdržoval se střídavě ve Florencii, Římě, Benátkách a Neapoli. Ve Florencii vypravil s úspěchem operu "Rodrigo" (1707), v Benátkách "Agrippinu" (1708), v Římě, kdež následkem zemětřesení z r. 1704. divadla byla zavřena, napsal 2 oratoria, malé velkonoční "La resurrezione", psáno úplně stylem tehdejší italské opery, a allegorické "Il trionfo del tempo", stojící cele na půdě oratoria Cavalieriova. Zajímavým z pobytu římského byl umělecký závod, jejž uspořádal kardinál Ottoboni mezi Haendlem a Scarlattim ve hře na klavír a varhany. Ač sbor soudcovský prohlásil zápas za nerozhodnut, vynesl nicméně Haendlovi přízeň Scarlattiovu, jenž po té do Neapole s sebou jej vzal; zde v l. 1708-1709 zabýval se předem skladbou kantát, osvojiv si jimi na všem ducha a přednosti tvorby Scarlattiovy. Italský pobyt Haendlův byl pro jeho záměry umělecké přímo nutností: kontrapunktu naučil se již v mládí v Halle, dramatický styl seznal v Hamburce, Italie dala jemu vniknouti v taje umění pěveckého a ovládati lidský hlas způsobem účelným.

Opouštěje na podzim r. 1709. Italii a maje v úmyslu přímo do Londýna se odebrati, přijal cestou na radu nových svých přátel, mezi nimiž hlavně Steffania sluší uvésti, místo kapelnické v Hannovru (1710), odkudž téhož roku ještě vydal se na prvou svoji pouť do Londýna. Zde nalezl příznivou půdu, ana Anglie tehdáž dosti sice byla bohata virtuosy, skladateli však měrou nepoměrně menší, zejména po smrti největšího ze skladatelův anglických H. Purcella († r. 1695.), kdy národní opera jím založená rychle spěla k úpadu a pole úplně opanovali Vlaši, Angličany vytlačivše a seriósní dramatická díla Purcellova italskými zpěvohrami pasticciovými nahradivše. Přirozeno tudíž, že příchod Haendlův označován za předzvěst nové šťastnější doby dramatické Musy anglické. Naděje v sebe kladené Haendel nesklamal, a prvá opera z londýnských, "Rinaldo" (na text Vlacha Rossiho, napsána ve 14 dnech) slavila nevídaný úspěch i mimo Londýn, jsouc pravou pohromou pro Vlachy londýnské a jimi žárlivě a se závistí sledována. Krátce po té nastoupil v Hannovru místo kapelnické, jež stalo se Haendlovi zdrojem skvělých příjmů. Ze skladeb té doby sluší vytknouti četná komorní duetta a koncerty pro hoboj.

Pamětní deska Karla Steckera (1861-1918) na jeho rodném domě v Kosmonosích u Mladé Boleslavi (Steckerova 1/189). Deska připomíná také narození Steckerova bratra Antonína (1855-1888), přírodovědce a cestovatele. Snímek ze dne 13. července 2014. Autor: Petr Tylínek, řádný člen České Händelovy společnosti.

R. 1712. podruhé přeplavil se do Londýna a napsal zde rychle po sobě 2 opery ("Il pastor fido" a "Theseus"), ač zájem jeho tentokráte jinam se nesl: na oslavu Utrechtského míru složil anglické "Te Deum" (1713), jež přivodilo mu u vysoké míře přízeň královu. R. 1716. dlel v průvodu králově v Hannovru, napsal pašije na text Brockesův, přijal pozvání vévody Chandoského do Cannonsu poblíž Londýna, kdež vedle 12 anthemů vznikla prvá z velkých oratorií Haendlových, "Esther" a "Acis a Galathea". R. 1718. na popud kruhů dvorních účastnil se založení "Král. Akademie hudební", jež nebyla než novým podnikem operním, pro nějž Haendel po Německu vyhledal vynikající síly pěvecké i nástrojové a společně s Bononcinim neunavně dodával nová díla dramatická, ze pravidla ročně 1-2 opery, po všech jevištích evropských záhy zdomácnělé. Úspěchy jeho vzbudily řevnivost Bononciniovu, jenž však náhle nucen byl ustoupiti v ústranní pro podvodné jednání, jak o tom svého času bližší učiněna zmínka (díl I., str. 383.) Než nevraživosti proti Haendlovi tím nijak neubylo, naopak přenesla se na celou stranu, jež soustředila se v osobě vévody z Marlborough. R. 1728. podnik se stroskotal, a Haendel, aby aspoň trosky zachránil, spolčil se s dosavadním spoluředitelem Heideggerem k novému podniku, a nahradiv pak odstouplé síly novými, jež tentokráte z Italie přibral, zahájil opětně hry r. 1729. novou svojí operou "Lotario", po níž během 2 let ještě 4 další opery následovaly.

Pohříchu bylo i tentokráte Haendlovi dožiti se trpkých sklamání; zdar podniku rozbíjel se po většině o nepodajnost Haendlovu, pokud ústupkův obecenstvu a zpěvákům se týče. Všemocný Senesino a s ním jiní zpěváci italští opustivše Haendla založili r. 1733. konkurrenční italskou operu, jíž v čelo postavil se Neapolec Porpora a po něm Hasse. Haendel ani tehdáž nedal se odstrašiti, nýbrž opětoval ve příštích létech ještě několikráte pokus o záchranu podniku, namnoze již na vlastní rub, a vyvíjel tu činnost vpravdě horečnou, věnuje divadlu s nasazením zdraví vše své síly hmotné i umělecké. Štěstí sice kolísalo střídavě na obou stranách, a jakkoli r. 1737. vzala za své i opera nepřátelská, viděl se Haendel posléze r. 1740. nucena z kolbiště ustoupiti, když byl za posledních 2 let z nedostatku stálého ensemblu operního pořádal představení se silami od případu ku případu najatými a s bezpříkladnými přímo obětmi na zdraví a nesmírnými ztrátami na jmění. Počet oper, jež v době trvání Akademie napsal, obnáší přes 30. Z ostatních skladeb této doby sluší vedle oratorií, o nichž ihned zvlášť bude nám jednati, vytknouti Haendlovy "Concerti grossi" (12 počtem, z r. 1739.)1

Nezdarem snah svých na poli operním roztrpčen vzdal se Haendel nadobro komposice operní a věnoval na příště veškery genialní své síly formě, individualitě jeho nejbližší, kterouž přivedl k vrcholi dokonalosti pro všecky věky, - oratoriu. Pomíjeje účinných prostředků nádherné vnější výpravy vytvořil na tomto poli díla, v nichž ryzí umění ve povznášejícím sdružení poesie s hudbou nejskvělejší slaví triumf. Právě okolnost, že při své tvorbě oratoriové nebyl Haendel tísněn poutem výpravy scénické a živého spádu dramatického, umožnila jemu přesunouti těžiště svého tvoření ve sbory kolossalního začasté rozpjetí a epické šíře. Látkou náležejí oratoria Haendlova převahou biblickým dějinám starého zákona; vyznačujíť se postavy reků starozákonních neobyčejnou dramatičností, skýtajíce skladateli hojně úchvatných momentův a nálad, ku zhudebnění přímo vyzývajících. Případně dojista lze označiti oratorium Haendlovo za hudební epos; tomu odpovídá na všem héroický ráz jeho slohu, velkolepé obrysy obrovských jeho postav. Na tomto poli zůstane Haendel nedostižným: byl-li v opeře jinými předstižen, v oratoriu náleží jemu palma! Chronologickým pořadem řadí se z čelnějších oratorií k oběma výše zmíněným "Athalia", "Debora" (1733), "Alexanderfest" (světský pendant ku "Israeli v Egyptě" 1735), "Samson" (1742), "Semele" (1743), "Herakles", "Belsazar" (1744), "Oratorium příležitostné" ku oslavě vítězství u Culloden (1745), "Judas Maccabaeus", "Josef" (1746), "Josua", "Alexander Balus" (1747), "Šalomoun", "Susanna" (1748), "Theodora" (1749), "Jephta" (1751). Nejvelkolepějším a spolu nejoblíbenějším z oratorií Haendlových jest "Mesiáš" (1741, napsán ve 24 dnech), jenž jednak látkou, srdci každého křesťana tak blízkou, jednak hloubkou myšlénkovou, rozmanitostí nálad a nádherou obrazů duchu doby jest přístupnější než náměty starozákonní. Jímavý půvab Štědrovečerní noci, krutý bol Umučení Kristova a vznešený okamžik Z mrtvých vstání, zobrazený v majestátním "Halleluja", - toť obrazy, hodné péra Haendlova, jež žádný ze světových výtvarníků nebyl by býval s to tlumočiti způsobem velkolepějším a pravdivějším.2

Viděti z toho, že nejvelkolepější svá díla napsal Haendel ve věku 56-66 let. Zvláštní zmínky z ostatních děl tohoto období zasluhuje ještě světoznámé "Dettingské Te Deum" (psáno r. 1743. na oslavu vítězství t. zv. pragmatického vojska pod králem Jiřím II. nad vojskem francouzským). Od r. 1751. stižen neduhem očním podrobil se Haendel několika operacím, jež skončily úplným oslepnutím. Než ani po té neochabl v činnosti, ano ještě 8. den před smrtí účinkoval přednesem varhanního partu při provedení "Mesiáše", - skonal v Londýně 14. dubna r. 1759.

Na poli operním, zkoumáme-li složitou tuto formu jako celek, nelze v Haendlovi spatřovat jejího dovršitele; jimi byli ve věku XVIII. Gluck a Mozart. Haendel přejal zděděné formy, jimž teprvé doba příští prolomila hráz; předzvěstí budoucího rozkvětu dramatické hudby opera jeho není. Za to však oproti starší opeře Scarlattiově, z níž vyšla, vyznačuje se vzácnou svěžestí a hloubkou hudební charakteristiky; toť okolnosť, jež operám Haendlovým dodává životní síly a neodolatelné dramatické pravdivosti. Ostatně nešlo Haendlovi ani tak o vypěstění stránky dramatické, jež po něm provedl Gluck, nýbrž reformní snahy Haendlovy na poli operním nesly se ku povznesení stránky hudební, t. j. sboru dopomoci k jeho historickým právům, jichž šetřila tehdáž jedině opera francouzská, a zpěv sólový zbaviti přítěže, jíž proň byl terrorismus pěvců virtuosův. Pohříchu tyto snahy Haendlovy setkaly se s takovým odporem obecenstva anglického, že nezbylo mu než přidržeti se v opeře nadále slohu italského a reformu prováděti na půdě oratoriové, po případě opery, zmíněnými snahami prodchnuté, provozovati způsobem oratoriovým. Tak učinil zejména s oratorii "Acis", "Semele" a "Héraklés", jimiž položen základ k dnešnímu světskému oratoriu.

Jinak nežli v opeře má se věc v Haendlově tvorbě oratoriové. Nejlépe lze v té příčině oceniti veškery její přednosti a význam její umělecký, srovnáme-li ji s tvorbou Bachovou na příbuzném poli pašijí. Pokud jednoty slohu a celistvosti formy se týče, nemohou pašije Bachovy s oratoriem Haendlovým kladeny býti na roveň. V oratoriu Haendlově splývá živel církevní s dramatickým v nový styl, kdežto v pašijích Bachových přes veškeru snahu po sloučení obou živlů dochází živel církevní výrazu v chorálu a živel světský, dramatický, ve výlevech vášně lidu, postrádajíce způsobilosti tou měrou navzájem se prostupovati, aby zcela splynuly v jednotný styl. A zde právě oratorium Haendlovo bez odporu má zvláštní svůj význam dějinný, ano v době, kdy výbojným postupem opery zdála se úplná roztržka mezi ní a církevní hudbou neodvratnou, dovedlo vyhledati trvalé pojítko mezi oběma mocnostmi. Zbudováno jsouc na půdě dějin biblických, obohativši se však prostředky výrazu a formy z hudby světské, jest oratorium Haendlovo útvarem uměleckým, v němž živel náboženský a světský po stránce hudební sešly se na neutralní půdě. Tolikéž i mravní význam oratoria Haendlova v tom sluší spatřovati, že vše drtící jeho síla udolala i zdánlivě skálopevné, neodolatelné umění kastrátův, postavivši přirozené proti nepřirozenému, mravnímu řádu se příčícímu, ryzí umění proti jednostrannému kultu virtuosity pěvecké. Tím způsobem náleží oratoriu Haendlovu lví podíl na velkém převratu uměleckém, jímž světová vláda hudby italské na sklonku věku XVIII. netušeně řítí se v prach. Haendel nepodává ve svém oratoriu pouhý cyklus arií a sborův, nýbrž jednolitý, souvislý celek, jenž vedle mistrné drobnokresby provanut pokaždé šťastně vystiženou náladou celkovou a historicky případně zabarven.

Ze všeho, co ve předchozí úvaze pověděno, nebudiž ničeho vykládáno Bachovi na úkor. Srovnávajíce Haendla s Bachem nemůžeme než oběma přiřknouti stejný význam. Haendlovou předností jest dokonalá, plastičností vynikající forma, Bach jde oproti tomu více do hloubky. Haendel s naprostou objektivitou přidržuje se bible, Bach staví se namnoze na stanovisko církevního dogmatu. Haendel jest epikem, Bach lýrikem. Haendla vyznačuje lesk, energie, imposantní velikost, Bacha hluboký, živě z nitra vytryskující cit, odhalující veškery taje duševního života v odstínech nejjemnějších. Ostatně srovnávajíce Bacha s Haendlem nesmíme přehlednouti, že jádro Bachova umění leží ve skladbě varhanní, kdežto Haendlovo tvoření má východisko na půdě operní, přenášejíc dramatický styl na pole instrumentální vůbec a varhanní zvlášť. Odtud též lze vysvětliti eklatantní rozdíl varhanní komposice obou mistrův: u Bacha vše do nejjemnějších odstínů přísně provedeno, u Haendla přečasto jen nastíněno zůstavujíc široké pole improvisační fantasii umělce reprodukujícího. Při vší různosti obou héroů nicméně jedna vlastnost je spojuje: láska k lidstvu, význačným jsouc povahovým rysem obou velikánů, - v tom bodu se navzájem doplňují a předstihují.

Vliv oratorií Haendlových jeví se po smrti jeho velice různým. Nejpevněji zakotvil duch Haendlův v Anglii, kdež ještě za jeho života pokusil se zasloužilý badatel anglický a varhaník William Boyce (1710-1779) oratoriem svým "Salomon" (1743) kráčeti za vzorem Haendlovým. Zejména sbory, motivy instrumentalní a celá forma ouvertury vykazují zřejmé stopy Haendlovy; tytéž vlastnosti chovají i ostatní soudobá oratoria anglická, jichž původci jsou hlavně John Christopher Smith (1712-1795) svým "Ztraceným rájem" ("Paradise lost", 1758), Samuel Arnold (1740-1802) oratoriem "Šavlovo zhojení" (1767), John Stanley (1713-1786, "Zimri" 1760) a houslista Johann Peter Salomon, rodem Němec (1745-1815, "Hiskias"). Největších zásluh o šíření a pěstění oratoria v duchu Haendlově získala si londýnská Společnost pro Haendlovo oratorium, po jejímž vzoru záhy ustavovaly se i v jiných městech evropských podobné společnosti, především ve Vídni (1772), jež však věnovala vše své zření oratoriu školy italské. Ve Vratislavi, Berlíně a Lipsku snažil se r. 1786. J. A. Hiller, provozuje Haendlova "Mesiáše", vzbuditi zájem pro snahy vážnější, avšak bezvýsledně, an již r. 1789. kochalo se obecenstvo berlínské Dittersdorfovým oratoriem "Hiob", pravým to výplodem italské školy oratoriové. Slibným zjevem, Haendlovu duchu holdujícím, jest v Němcích Johann Heinrich Rolle (1718-1785), z jehož duchovních dramat najmě "Lazarus", "Abraham auf Moria" a "Befreiung Jerusalems" vynikají cenou uměleckou, a mimo něj částečně též Ph. Em. Bach oratoriem "Die Israeliten in der Wüste". K nim pak druží se G. A. Homilius ("Freude der Hirten über die Geburt Jesu"), D. G. Türk ("Die Hirten bei der Krippe in Bethlehem") a j. Oratoria tato však větší neb menší měrou časem vešla v zapomenutí; jediné oratorium věku XVIII., jež dobu svoji přetrvalo, ano čeliti dovedlo v každé době oratoriím Haendlovým, jest Haydnovo "Stvoření světa". Za to však v prvé pol. věku XIX. pěstění oratoria neobyčejně oživlo. Po všem Německu zakládány spolky a družstva, jež obrala si úkolem provozovati oratoria Haendlova. Ze skladatelův, kteříž zjevně ku Haendlovi se hlásí, především vynikli M. Stadler, B. Klein, Fr. Schneider, L. Spohr, C. Loewe a m. j. Po vzoru Haendlově vesměs hlavní váhu kladli na část sborovou.

1 "Concerti grossi" Haendlovy nejsou než pokračováním u vývoji "velkého koncertu", uvedeného v život v Italii G. Torellim a rozšířeného A. Corellim (srov. díl I., str. 400. a 401.) V nich nevystupuje střídavě, jak dnes namnoze se děje, sólový part, po stránce technické zvlášť propracovaný, s orchestrem, nýbrž "celý ensemble sólistů, kteří činí spolu t. zv. 'Concertino', se sborem nástrojův orchestrových, jenž slove 'concerto' č. 'concerto grosso'. Z označení této velké massy výrazem 'concerto' lze souditi, že i hlasy, zaměstnané v Tutti, obecně ripienisty zvány, pohybují se v tomže stylu jako sólisté. Dokladův uváděti netřeba: concerto grosso i concertino vykazují tytéž motivy a tytéž obtíže technické. Představitelé concertina vynikají nade všemi, než i concerto grosso postaven proti činiteli třetímu, nad nímž jest mu se vyznamenati. Jestiť jím skromné cembalo, jež v pozadí buď prostě harmonii podporuje anebo vůbec samo nese veškeren podklad harmonický, nad nímž jak concertino tak concerto grosso skvělými liniemi se předstihují. Cembalo hraje ve starší hudbě úlohu Popelky, na pohled vždy nepatrného jsouc významu a přece vezdy nepostrádatelno! Důležitý jeho part ani nebyl vypisován, nýbrž pouze generalbasem nastíněn. Toť onen slavný 'basso continuo'. V Haendlových 'concerti grossi' sestává concertino ze 2 sólových houslí a sólového violoncella. Druhdy přicházejí i jiná obsazení concertina, než ensemble tříhlasý býval vždy nejoblíbenější. Jakožto trio o 2 hobojích a fagotu dostalo se concertino z koncertů do symfónií a ouvertur. U Francouzů oblíbeno concertino o 2 flétnách neb 2 hobojích ve hlasech vrchních, k nimž jako bas druží se sbor nástrojů violinových unisonem. Tohoto francouzského concertina užil velkolepým způsobem Bach při 'Et resurrexit' ve své Mši z h-moll, kombinuje flétny s hoboji. Obvyklá forma koncertu byla ve starých dobách, jakož až podnes, třívětá. Haendlovy concerti grossi činí v té příčině výjimku, blížíce se počtem vět suitě, any průměrně obnášejí vět 4-6. Věty tyto však nestojí, jako věty suitové, v téže tónině, a tolikéž jen poskrovnu jest forem vysloveně tanečních: po jedné v koncertu 4. (polonéza) a 6. (menuet), po dvou v 8. (allemanda a siciliana) a 9. (menuet a giga). Tolikéž jsou suitě cizími dlouhé věty volné, po té thématicky rozpředená, začasté fugová Allegra, s nimiž v koncertech Haendlových častěji se setkáváme. Celkem lze ve mnohých jich částech znamenati zběžnou práci. Zejména stránku virtuosní usnadnil si Haendel nejednou velkou měrou; obsahujeť zhusta mnoho nepatrného, povrchního, nehledě k četným opakováním. Neméně i souhrn ozdob hudebních v koncertech má po většině ráz zastaralý. Za to však blýská a hemží se v koncertech plno smělých nápadův; rozmanitost myšlénková, průzračnost a rozhodnost nálad, přehlednost a jednoduchost forem, přirozené, zdravé jádro veskrze jim jest vlastní. Za nejznamenitější sluší označiti koncert 1., 2., 6. a 8." (Kretzschmar).

2Počet oratorií Haendlových různo bývá uváděn, dle toho, bráno-li při odhadu pojmu oratoria podkladem měřítko přísnější nebo volnější. "Nejvyšší číslice dosahuje seznam, vepsaný v Haendlově síni ve Křišťálovém paláci londýnském, číslici nejmenší činí souhrn děl, jež Haendel sám za oratoria označil. Přidržujeme-li se děl, jež Haendel osobně v oratoriových koncertech provedl, máme před sebou, čítajíc v to i pozdější spracování oratoria 'Il trionfo del tempo' a 'Příležitostného oratoria', 26 oratorií s textem biblickým. Jedině sbor a třídílnost děje rozlišuje díla tato, pokud formy se týče, od stylu školy italské. Výjimkou z této třídílnosti jest 'Esther'; plyneť bez většího přerušení 6 scénami, a nese název: Haman and Mordecai 'A masque'. Z označení tohoto lze za to míti, že Haendel mínil dílem tímto spíše položiti základní kámen k národnímu, o obvyklé ustálené živly se opírajícímu dramatu anglickému, než věnovati se vlastnímu oboru oratoriovému. … Vedle oratorií biblických stává ještě řada t. zv. světských oratorií Haendlových. Obor tento, oratoriu italskému cizí, pěstěn byl Haendlem tolikéž zkusmo a příležitostně, nežli zásadně a trvale. Zastupujeť jej pouze 6, založením a cenou různých děl ('Acis a Galatea', 'Semele', 'Héraklés', 'Slavnost Alexandrova', 'Malá óda Cecilská' oproti předchozí 'Slavnosti Alexandrově', již právem zváti sluší velkou Cecilskou ódou, a posléz 'Allegro'). Pro další vývoj oratoria však, zejména ve 2. pol. věku XIX., jest popud Haendlem daný bohatých, nepodcenitelných důsledkův" (Kretzschmar).


Výše uvedený text je přepisem (výňatkem) souvislého textu ze str. 23-32 (oddíl "Doba Bachova", kapitola "Bach a Haendel") v knize: "Všeobecný dějepis hudby. Pro žáky konservatoře a ústavův učitelských, školy a ústavy hudební, jakož i ke studiu soukromému pro veškery příznivce umění hudebního napsal Karel Stecker [1861-1918], lektor na c. k. české universitě a professor na konservatoři v Praze. Díl druhý. Od doby Bachovy až na dobu nejnovější. (Dokončen autorem za přispění Akademie císaře Františka Josefa.) Mladá Boleslav. Nakladatel Karel Vačlena, knihkupec." Rok vydání neuveden; předmluva z května 1903.
Přepis reprodukuje předlohu s tím, že s výjimkou začátku první věty (který správně zní: "Druhým mistrem, jenž na poli umění gigantickou vyvíjel sílu…") nebyly ve znění textu provedeny žádné úpravy. Korektury se omezily na zjevné tiskařské chyby. U uvozovek byly oproti originálu použity odlišné typy. Změnu představuje také zavedení průběžného číslování poznámek od začátku do konce hlavního textu, přičemž obě poznámky byly umístěny až na konec; v předloze jsou poznámky vyznačeny samostatně hvězdičkou vždy v rámci jednotlivých stránek, kde jsou zároveň otištěny.
Zde použitý název "Gigantický silák Georg Friedrich Haendel" není původní: byl zvolen výhradně za účelem vhodného pojmenování předmětného výňatku.
Autorovi výňatku, významnému skladateli duchovní a církevní hudby, je věnována monografie Cyrilla Sychry (1883-1957) "Karel Stecker": Profily českých hudebníků. Svazek osmý. Hudební matice Umělecké besedy (956), Praha 1948.