1 "Concerti grossi" Haendlovy nejsou než pokračováním u vývoji "velkého koncertu", uvedeného v život v Italii G. Torellim a rozšířeného A. Corellim (srov. díl I., str. 400. a 401.) V nich nevystupuje střídavě, jak dnes namnoze se děje, sólový part, po stránce technické zvlášť propracovaný, s orchestrem, nýbrž "celý ensemble sólistů, kteří činí spolu t. zv. 'Concertino', se sborem nástrojův orchestrových, jenž slove 'concerto' č. 'concerto grosso'. Z označení této velké massy výrazem 'concerto' lze souditi, že i hlasy, zaměstnané v Tutti, obecně ripienisty zvány, pohybují se v tomže stylu jako sólisté. Dokladův uváděti netřeba: concerto grosso i concertino vykazují tytéž motivy a tytéž obtíže technické. Představitelé concertina vynikají nade všemi, než i concerto grosso postaven proti činiteli třetímu, nad nímž jest mu se vyznamenati. Jestiť jím skromné cembalo, jež v pozadí buď prostě harmonii podporuje anebo vůbec samo nese veškeren podklad harmonický, nad nímž jak concertino tak concerto grosso skvělými liniemi se předstihují. Cembalo hraje ve starší hudbě úlohu Popelky, na pohled vždy nepatrného jsouc významu a přece vezdy nepostrádatelno! Důležitý jeho part ani nebyl vypisován, nýbrž pouze generalbasem nastíněn. Toť onen slavný 'basso continuo'. V Haendlových 'concerti grossi' sestává concertino ze 2 sólových houslí a sólového violoncella. Druhdy přicházejí i jiná obsazení concertina, než ensemble tříhlasý býval vždy nejoblíbenější. Jakožto trio o 2 hobojích a fagotu dostalo se concertino z koncertů do symfónií a ouvertur. U Francouzů oblíbeno concertino o 2 flétnách neb 2 hobojích ve hlasech vrchních, k nimž jako bas druží se sbor nástrojů violinových unisonem. Tohoto francouzského concertina užil velkolepým způsobem Bach při 'Et resurrexit' ve své Mši z h-moll, kombinuje flétny s hoboji. Obvyklá forma koncertu byla ve starých dobách, jakož až podnes, třívětá. Haendlovy concerti grossi činí v té příčině výjimku, blížíce se počtem vět suitě, any průměrně obnášejí vět 4-6. Věty tyto však nestojí, jako věty suitové, v téže tónině, a tolikéž jen poskrovnu jest forem vysloveně tanečních: po jedné v koncertu 4. (polonéza) a 6. (menuet), po dvou v 8. (allemanda a siciliana) a 9. (menuet a giga). Tolikéž jsou suitě cizími dlouhé věty volné, po té thématicky rozpředená, začasté fugová Allegra, s nimiž v koncertech Haendlových častěji se setkáváme. Celkem lze ve mnohých jich částech znamenati zběžnou práci. Zejména stránku virtuosní usnadnil si Haendel nejednou velkou měrou; obsahujeť zhusta mnoho nepatrného, povrchního, nehledě k četným opakováním. Neméně i souhrn ozdob hudebních v koncertech má po většině ráz zastaralý. Za to však blýská a hemží se v koncertech plno smělých nápadův; rozmanitost myšlénková, průzračnost a rozhodnost nálad, přehlednost a jednoduchost forem, přirozené, zdravé jádro veskrze jim jest vlastní. Za nejznamenitější sluší označiti koncert 1., 2., 6. a 8." (Kretzschmar).