Po celý svůj život si uhájil podivuhodnou svobodu. Nenáviděl všechny okovy a nezastával žádný veřejný úřad. Jeho titul "profesor princezen" nemůže být za úřad považován. Vysoké hudební úřady u dvora ani tučné renty nikdy nedostal, ani když se stal anglickým občanem. Dostali je místo něho prostřední skladatelé.8 Neměl k nim ostatně žádný ohled a mluvil o svých anglických druzích s jízlivou pohrdavostí. Zdá se, že kromě hudby měl malé vědomosti.9 Pohrdal akademiemi a akademickými hudebníky. Nestal se doktorem Oxfordské university, ač mu byl tento titul nabízen. Připisuje se mu toto vyjádření: "Já, k čertu, měl bych vydat svoje peníze proto, abych se stal tím, čím jsou tito idioti?10 Nikdy!" A když ho později v Dublině jmenovali na oznámení "Dr. Händel", rozzlobil se a ihned dal provést opravu na "Mr. Händel".
Ačkoliv slávou nepohrdal (ve své závěti se zabývá vlastním pohřbem ve Westminsteru a určuje pečlivě cenu za svůj pomník), bylo mu mínění kritiky dokonale lhostejné. Mattheson od něho nemohl nikdy dostat potřebné údaje pro sepsání jeho biografie. Tyto rousseauovské způsoby urážely ovšem dvorní společnost. Dvořané, lidé světa, zvyklí umělce urážet, aniž tito protestují, horšili se nad jeho hrubozrnností, kterou je udržoval v určité vzdálenosti. Roku 1719 píše polní maršálek hrabě Flemming slečně ze Schulenburku, která byla žačkou Händelovou:
"Slečno! - Přál jsem si mluvit s panem Händelem, abych mu kvůli Vám prokázal nějaké zdvořilosti. Bylo mi to však nemožno. Prosil jsem ho Vaším jménem, aby mě navštívil. Buď není doma, nebo je nemocný. Zdá se mi, že je tak trochu podivín. Neměl by však být takový alespoň vůči mně, poněvadž jsem hudebníkem a především proto, že mám čest být Vaším nejvěrnějším přítelem, slečno, a Vy jste jeho nejmilejší žačkou. Chtěl jsem Vám toto vše napsat, abyste mohla svého učitele pokárat."11
Anonymní dopis z r. 1741 na London daily post12 zmiňuje se "o veřejně projevené nespokojenosti vlivných, vysoce postavených pánů s Händelovými způsoby".
Kromě jediné opery Radamista, kterou věnoval králi Jiřímu I. (a učinil to velmi důstojně), nechtěl svá díla dát pod patronát bohatých lidí, ať už to byl kdokoliv. Teprve když byl v největší nouzi, v době, kdy ho chudoba a nemoc úplně zkrušily, odhodlal se pořádat koncert ve svůj prospěch. "Tuto formu doprošování se almužny," jak sám pravil.
Od roku 1720 až do své smrti v roce 1759 byl ve stálém boji s obecenstvem. Jako Lully stál v čele divadla, řídil hudební akademii a snažil se reformovat - či vytvořit - vkus jednoho národa. Ale neměl nikdy moc Lullyho, který byl absolutním vládcem francouzské hudby. Opíral se podobně jako Lully o přízeň královu, něměla však pro něho takovou důležitost jako pro onoho. Žil v zemi, která neposlouchala pokynů shora a nedala se ujařmit. V zemi volné, se sklonem k "frondování" a až na několik málo výjimek nehostinné a k cizincům nepřátelské. Händel byl zrovna tak cizincem jako jeho hannoverský král, jehož ochrana ho proto spíše kompromitovala, než mu pomáhala.
Byl obklopen smečkou buldoků se strašnými tesáky, nehudebními literáty, kteří dovedli kousat. Žárlivými druhy, domýšlivými virtuosy, komedianty, kteří požírali jeden druhého. Světáckými, klepařskými kroužky, ženskými pletichami, vlasteneckými spolky. Brzy se stal obětí peněžní tísně, den ze dne naléhavější, která ho nutila psát stále nové skladby. Musil ukojit touhu obecenstva, které nebylo s ničím spokojeno a o nic se nezajímalo. Musil se bránit konkurenci harlekynád a bojovnosti medvědů. Musil psát, psát. Ne jednu operu za rok, jako klidně dělal Lully, ale často dvě až tři za zimu. Studování a řízení děl jiných skladatelů se v to nepočítá. Který génius byl kdy tolik zaměstnán po celých dvacet let?
V tomto stálém boji neznal ústupky ani kompromisy, ani ohledy, a to ani k představitelkám svých úloh, ani k jejich ochráncům. Neohlížel se na velké pány, tisk a celou tu kliku, která má ve svých rukou štěstí divadla, slávu nebo zničení umělce. Vzdoroval londýnské aristokracii. Byl to tvrdý, neúprosný a ze strany jeho protivníků neušlechtile vedený boj. Použili všech prostředků, jen aby byl zničen.
Roku 1733 po jednom boji s tiskem a salóny zůstaly koncerty, na nichž Händel prováděl svá oratoria, úplně nepovšimnuty. Tím bylo jejich ztroskotání zpečetěno. Jásalo se již, že se zdolaný Němec chce vrátit do své vlasti. Roku 1741 šly úklady společnosti tak daleko, že byli najímáni uličníci, aby strhovali v ulicích oznámení Händelových koncertů. "Používalo se na tisíc prostředků, rovněž tak nečestných, aby mu byla způsobena škoda."13 Händel by býval pravděpodobně opustil Anglii, kdyby se mu nebylo dostalo neočekávaného přijetí v Irsku, kde potom prodlel celý rok. Roku 1745, po všech jeho mistrovských skladbách, po Mesiáši, Samsonovi, Belsazarovi, Herakleovi, staly se úklady ještě prudšími než kdy před tím. Bollingbroke a Smollet vypravují o překotnosti některých dam, s jakou pořádaly čaje, slavnosti, ochotnická představení i v době postní, což nebylo zvykem, ve dnech, kdy Händel ohlašoval své koncerty, jenom proto, aby mu nepřišlo posluchačstvo. Horaceovi Walpolu se zdá zábavnou móda jít na italskou operu, když Händel dával svá oratoria.14
Händel byl úplně znemožněn. Jestliže později přece zvítězil, stalo se tak z příčin, které s uměním nesouvisí. R. 1746 přihodilo se mu totéž, co v r. 1813 Beethovenovi, když napsal Bitvu u Viktorie a své vlastenecké zpěvy proti Napoleonovi: Po bitvě u Cullodenu a po dvou vlasteneckých oratoriích Occasional oratorio (Příležitostné oratorium) a Juda Makabejský stal se Händel rázem národním bardem. Od tohoto okamžiku bylo vítězství vybojováno. Pikle musily utichnout. Náležel nyní Anglii; anglický lev stál při něm. Ale jestliže od nynějška s ním Anglie nesmlouvá o jeho slávu, byla přece jen draze zaplacena. Není rovněž zásluhou londýnského obecenstva, že Händel nezemřel uprostřed své cesty v zármutku a bídě. Dvakrát upadl do konkursu.15 Ztroskotání jeho podniků mu přivodilo záchvat mrtvice.16
Vždycky se však zvedl a nikdy nezoufal. "Bylo by zapotřebí učinit jen nějaké ústupky, aby obnovil své štěstí. Ale jeho přirozenost se tomu vzpírala…"17 "Nenáviděl vše, co mohlo omezit jeho svobodu; byl neústupný ve všem, co se dotýkalo jeho cti a umění. Chtěl děkovat za svůj úspěch jen sobě samému."18 Jeden anglický karikaturista ho zobrazil pod jménem "Očarovaná bestie", jak šlape po stuze s nápisem: "Penze, Obročí, Šlechta, Přátelství". -
Pro své neúspěchy měl jen smích hrdinného Pantagruela. Když našel jednoho večera úplně prázdný sál, pravil: "Tím lépe bude znít má hudba."
Tato mohutná přirozenost se svou prudkostí a návaly vzteku i génia byla ovládána svrchovanou vůlí. Vládl v něm klid, který mají někdy děti z pozdních a silných manželství.19 Po celý život zachoval ve svém umění tento hluboký jas. Ve dnech, kdy zemřela jeho zbožňovaná matka, psal Poro, krásnou, bezstarostnou a šťastnou operu.20 Hrozný rok 1737, kdy Händel umíral v největší bídě, je vklíněn mezi dvě oratoria plná jásotu a drtivé síly: Alexandrovu slavnost (1736) a Saula (1738), jakož i mezi opery plné jasného lesku, Giustina (1736) s pastýřskou sladkostí a Sersa (1738) s komickým jádrem.
"La calma del cor, del sen, dell'alma…" (Klid srdce, smyslů, duše) praví jedna árie ke konci klidného Giustina. To bylo v době, kdy mu šla hlava kolem pod tíhou starostí! Zde mohou antipsychologové triumfovat, tvrdí-li, že k porozumění uměleckému dílu je bezvýznamné znát umělcův život. Ale nesmějí se příliš ukvapit, neboť toto je právě rozhodující pro chápání Händelova umění, že není závislé na jeho životě. Chápeme snadno, že Beethoven ulevuje svým strastem a vášním v bolestných a žaluplných dílech. Ale že nemocný, starostmi bičovaný Händel se rozptyluje díly jasnými a radostnými, předpokládá duševní rovnováhu skoro nadlidskou. Jak je tedy přirozené, že Beethoven, zamýšleje napsat Symfonii radosti, byl přímo fascinován Händelem!21 Musil stíhat závistivými zraky tohoto muže, který již došel onoho stavu úplné nadvlády nad věcmi i nad sebou, to, po čem on sám tolik toužil a čeho dosáhl teprve po vášnivém úsilí. Beethovenově síle je nutno se obdivovat: je vskutku vznešená. Není-li však klid, v němž Händel ve svých výškách setrvával, rovněž obdivuhodný? Stalo se příliš zvykem dívat se na jeho klid jako na flegmatickou lhostejnost anglického atleta.
| Nacpán až po zuby krvavým masem, Händel hřmí svůj mocný a děkovný zpěv.22 |
Nemůžeme ani vytušit nervové napětí a nadlidskou sílu, jichž k zachování tohoto klidu potřeboval. V některých okamžicích stroj vypovídá službu. Skvělé tělesné i duševní zdraví je podťato u kořene. Roku 1737 se Händelovi přátelé obávají, že pozbyl navždy rozumu. Tato krize nebyla jediná v jeho životě. Když se r. 1745 nepřátelství londýnské společnosti obrátilo proti jeho mistrovským dílům Belsazarovi a Herakleovi, byl zničen podruhé a jeho rozum se bezmála zastřel opět. Náhodné nedávné uveřejnění jeho korespondence nás o tom zpravuje.23 Hraběnka ze Shaftesbury píše 13. března 1745:
"Šla jsem na Alexandrovu slavnost s melancholickou radostí. Slzela jsem smutkem při pohledu na velkého a nešťastného Händela, sklíčeného, bledého, zhrouceného u klavíru, na nějž nemohl už hrát. Pomyšlení, že se jeho světlo strávilo ve službách hudbě, připadalo mi velmi smutné."
20. srpna téhož roku píše jeho důstojnost William Harris své ženě:
"Potkal jsem Händela na ulici. Zastavil jsem ho a připomněl mu, kdo jsem. Jsem si jist, že by ses byla pobavila, kdybys viděla jeho podivné chování. Hovořil mnoho o svém špatném zdraví."
Tento stav trval sedm nebo osm měsíců. 24. října píše Shaftesbury Harrisovi: "Chudák Händel vypadá trochu lépe. Ačkoliv se mu rozum docela pomátl, doufám přece, že se zase uzdraví."
Vyléčil se úplně, takže již v listopadu napsal Occasional oratorio (Příležitostné slavnostní oratorium) a hned na to Judu Makabejského. Je však jasné, že se stále vznášel nad propastí. Jen vší silou udržel se tento neobyčejně zdravý génius nad vodou, když už byl na píď vzdálen od šílenství. Tyto přechodné trhliny, opakuji znovu, byly nám odhaleny jen zcela náhodou jeho korespondencí. Je možné, že byly ještě mnohé jiné, o nichž nevíme. Připomeňme si a nezapomeňme, že klidem zakrývá Händel nadbytek neobyčejné vášnivosti. Rozvážný, netečný Händel je maska. Kdo však ho takto chápe, nikdy mu neporozumí. A nikdy nevnikne do této duše, kterou zmítají nadšení, hrdost, vztek, radost, duše v některých okamžicích skoro podléhající přeludům. Hudba však byla mu končinou, do níž nechtěl vnášet bouře svého života. Podlehne-li jim, děje se tak proti jeho vůli. Pak je unášen ve svých žalmech a oratoriích vizionářským vytržením, jako by se mu zjevil Bůh Mojžíšův a proroků, nebo bývá zrazen svým srdcem v okamžicích soucitu a slitování, ale bez každé přecitlivělosti.24
Ve svém umění byl mužem, který vidí svůj život z nesmírné výšky a dálky, podobně jako Goethe. Naše moderní sentimentalita, která se s nediskrétní samolibostí vystavuje na odiv, je zmatena tou pyšnou uzavřeností. Zdá se nám, že v této říši umění, nedostižné vrtkavým náhodám života, vládne často příliš stejné světlo. Jsou to oblasti blažených, v nichž se odpočívá mimo život, v nichž však se často po něm zatouží. Není-li však dojímavý pohled na tohoto jasného mistra, jehož čelo zůstává bez vrásek a srdce bezstarostné uprostřed všech běd?
Muž, který žil jedině svému umění, neměl dar líbit se ženám. Neznepokojoval se tím. Byly však jeho nejvřelejšími přívrženkyněmi a nejjedovatějšími odpůrkyněmi. Anglické pamflety tropí si smích z jedné jeho ctitelky, která mu v době jeho Giulia Caesara poslala pod pseudonymem Ofelie vavřínový věnec s nadšenou básní, v níž ho oslavuje nejen jako největšího hudebníka, ale i jako největšího básníka své doby. O dámách ze společnosti, které se snažily se zuřivou nenávistí ho zničit, byla již zmínka. Händel byl netečný k těm i k oněm.
Když mu bylo dvacet let a byl v Itálii, měl jakési přechodné milostné vztahy. Jejich stopy nalezneme v některých jeho Italských kantátách.25 Dle doslechu měl prý nějakou milostnou epizodu v Hamburku, když byl druhým houslistou v divadelním orchestru v opeře. Zamiloval se do své žačky, mladé dívky z dobré rodiny, a chtěl se s ní oženit. Její matka však prohlásila, že nikdy nesvolí, aby se její dcera provdala za šumaře. Později, když matka zemřela a Händel se stal slavným, bylo mu dáno na srozuměnou, že překážky byly odstraněny. Odpověděl, že vhodný čas už minul. Jeho přítel Schmidt, který chce jako romantik událost okrášlit, vypravuje, že "mladá dáma chřadla, až vbrzku zádumčivost zkrátila její život".
O něco později se v Londýně vynořil nový sňatkový záměr s dámou ze společnsoti. Byla rovněž jeho žačkou, avšak tato aristokratická osůbka chtěla, aby se vzdal svého zaměstnání. Händel uražen rozvázal svazek, který by stál jeho géniu v cestě.26 Hawkins praví: "Jeho společenské city nebyly nikdy silné. Bezpochyby prošel životem čist. Tvrdí se, že neměl žádný poměr s ženami." Schmidt, který ho znal mnohem lépe než Hawkins, namítá, že Händel nebyl nespolečenský, ale jeho zuřivá potřeba nezávislosti způsobila, "že se bál, aby tu neutrpěl újmy, a že se strachoval nerozlučitelných pout".
Místo lásky znal a pěstoval věrná přátelství. Dojemnou náklonnost probudil u Schmidta, který opustil r. 1726 svou vlast i své blízké, aby ho následoval, a neodloučil se od něho až do smrti. Někteří Händelovi přátelé patřili k nejlepším duchům doby. Byl to i vzdělaný dr. Arbuthnot, za jehož zdánlivým epikureismem se skrývalo stoické pohrdání lidmi. V posledním svém dopise Swiftovi napsal tato pozoruhodná slova: "Svět nemá takovou cenu, aby pro něj byla opuštěna cesta ctnosti a cti." Händel měl rovněž hluboký a vřelý cit rodinný, který ho nikdy neopustil.27 Přenesl jej na některé své úchvatné postavy, jako je dobrá matka v Šalamounu a Josef.
Ale jeho nejkrásnějším a nejčistším citem byla upřímná dobročinnost. V zemi, která v 18. století zplodila velkolepé hnutí lidského soucítění,28 byl jedním z nejvřelejších zastánců nešťastných. Jeho štědrost nevztahovala se však jen na ty, které osobně znal, jako například vdovu po svém učiteli Zachowu. Vylévala se stále a hojně na všechny dobročinné ústavy, zvláště na dva z nich, které mu ležely na srdci: Dobročinný ústav pro chudé hudebníky a Ústav pro opuštěné děti.
The Society of musicians (Spolek hudebníků), založený r. 1738 skupinou předních londýnských umělců všech stavů, měl za úkol podporovat zchudlé hudebníky a jejich rodiny. Starý hudebník dostával 10 šilinků, vdova po hudebníku 7 šilinků na týden. Byly jim rovněž vypravovány pohřby. Händel, ač se mu tak špatně dařilo, byl velkomyslnější než ostatní. 20. března r. 1739 řídil Alexandrovu slavnost spolu s varhanním koncertem, složeným k této příležitosti, ve prospěch ústavu. Koncert vypravil na vlastní náklad. 20. března r. 1740 dirigoval ve svých nejhorších dnech Acise a Galatheu a malou Ódu na sv. Cecílii. 18. března 1741 uspořádal slavnostní představení, pro něho velmi nákladné, Parnasso in festa (Parnas ve svátečním rouchu), s dekoracemi, kostýmy, a pět sólových koncertů slavných instrumentalistů. Daroval ústavu 1000 liber. Byl to největší příspěvek, který ústav dostal.
Pokud jde o Nalezinec, který byl založen r. 1739 starým námořníkem Tomášem Coramem "k podporování a výchově opuštěných dětí", možno říci (píše Mainwaring), že za svůj rozkvět a existenci děkuje Händelovi.29
R. 1749 napsal pro něj Händel svůj krásný Anthem for the Foundling hospital (Sbor pro Nalezinec). R. 1750 byl zvolen správcem tohoto ústavu, když mu daroval varhany. Je známo, že prvé provedení Mesiáše a skoro všechna další provozování byla ve prospěch dobročinných ústavů. Prvé provedení 12. dubna 1742 v Dublině bylo ve prospěch chudých. Výtěžek koncertu byl rovnoměrně rozdělen mezi Společnost pro podporu uvězněných dlužníků, Nemocnici pro chudé30 a Mercerovu nemocnici. Když byl úspěch Mesiáše potvrzen v Londýně (1750) - ne bez překážek -, rozhodl se Händel provozovat jej každoročně ve prospěch Nalezince. Sám, ač slepý, řídíval tato provedení. Od r. 1750 až do Händelovy smrti r. 1759 vynesl Mesiáš tomuto ústavu 6955 liber sterlingů. Händel zakázal svému nakladateli Walschovi uveřejňovat cokoliv z tohoto díla. Vyšlo v prvním vydání teprve r. 1763. Sám odkázal tomuto ústavu jeden opis partitury se všemi hlasy. Jiný daroval Společnosti pro podporu uvězněných pro dluhy v Dublinu "s povolením, že ho mohou použít k svému prospěchu, jak se jim zlíbí".
Láska k chudým vnukla Händelovi nejniternější výrazy, jako na některých místech ve Foundling anthemu, plných dojemné dobroty, nebo v patetické výzvě sirotků a opuštěných dětí, jejichž tenké a čisté hlásky ve Funeral anthemu (Pohřebním sboru) se zvedají samy, jakoby obnažené, uprostřed triumfálního sboru, aby dosvědčily dobročinnost zemřelé královny.
Skoro na den, rok před Händelovou smrtí, najdeme v záznamech Nalezince jméno malé Marie Augusty Händelové, narozené 15. dubna 1758. Bylo to nalezené dítě, jemuž dal Händel své jméno.
Láska k bližnímu byla jeho pravou vírou. V chudých miloval Boha. Jinak byl v přísném slova smyslu málo zbožný, vyjímaje konec života, kdy ho ztráta zraku vyloučila úplně ze společnosti, takže zůstal skoro zcela sám. Tehdy v posledních třech letech viděl ho Hawkins při bohoslužbách v jeho farnosti (Sv. Jiří, Hannover Square) "na kolenou, pohyby i vzezřením vyjadřujícího nejvroucnější pobožnost". Za své poslední nemoci říkával: "Chtěl bych zemřít na Velký pátek, v naději, že se v den Vzkříšení spojím se svým dobrým Bohem, svým sladkým Pánem a Spasitelem."31
Za svého života však, když byl v plné síle, nechodil téměř vůbec do kostela. Byl rodem luterán a ironicky odpovídal na adresu Říma, když ho chtěli obrátit, "že je odhodlán zemřít ve víře, v níž byl vychován, ať již je pravá či nikoliv".32 Nerozpakoval se však přistoupit k anglikánské církvi a byl považován za dosti vlažného.
Až už byla jeho víra jakákoliv, měl duši nábožnou a vysoký pojem o mravních úkolech umění. Po prvém provedení Mesiáše v Londýně pravil k jednomu velmoži: "Litoval bych, mylorde, kdybych lidem způsobil jenom potěšení. Mým cílem je polepšit je."33
Za jeho života byla "jeho mravní povaha všeobecně uznávána", jak to psal hrdě Beethoven sám o sobě.34 I v době, kdy se o něm nejvíce pochybovalo, pociťovali bystrozrací obdivovatelé mravní a sociální váhu Händelova umění. Verše uveřejněné r. 1745 v anglických novinách oceňovaly v Saulovi zázračnou moc hudby, která mírní bolest tím, že ji oslavuje. Dopis pro London daily post (Londýnská denní pošta) z 18. dubna 1739 pravil, že "národ, který procítil hudbu Izraele v Egyptě, nikdy se nemá čeho bát, ani kdyby se všechna moc nepřátel zvedla proti němu".35
Žádná hudba na světě nevyzařuje takovou sílu víry. Je to víra, která přenáší hory a jako hůl Mojžíšova dává tryskat ze skály tvrdých duší zřídlům nekonečna. Taková stránka z oratoria, takový výkřik vzkříšení jest živoucí zázrak, Lazar vstávající z hrobu. Tak zazní na konci druhého jednání Theodory36 hrozný rozkaz Boha uprostřed smutného klidu smrti: "Vstaň," volá jeho hlas. - A mladík vstal.
Nebo ve Funeral anthemu radostí zmámená duše vykřikne jakoby sladkou bolestí, když se osvobozuje od pozemského těla a vztahuje své ruce po Bohu.37
Nic se však v mravní velikosti neblíží sboru ukončujícímu druhé jednání Jefty. Nic neosvětluje heroickou víru Händelovu tak jako historie tohoto díla. Když je počal 21. ledna 1751 psát, byl úplně zdráv, přes svých šestašedesát let. Prvé dějství napsal najednou za dvanáct dní. Ani stopy po utrpení. Nikdy nebyl jeho duch volnější a skoro nedotčen námětem, na němž pracoval.38
Během druhého jednání se jeho zrak pojednou kalí. Písmo, zpočátku jasné, stává se neurčité a třaslavé.39 I v hudbě se objeví bolestný výraz.40
Počal právě psát závěrečný sbor druhého dějství: Jak temné, ó Pane, jsou tvoje záměry. Sotva napsal začátek, Largo s patetickými modulacemi, musil přestat. Poznamenal dole na stránce:
"Došel jsem až sem. Středa 13. února. Pro onemocnění levého oka nemohu pokračovat."
Přerušuje práci na deset dní. Jedenáctý den poznamenává ve svém rukopise:
"23. února. Daří se mi trochu lépe. Začnu opět."
Zhudebňuje tato slova, jež jako by naznačovala jeho vlastní neštěstí:
"Naše radost se obrací v žal, jako se den rozplývá v noci."
Ten, který dokázal napsat v pěti dnech celý akt, dospívá po pěti dnech namáhavě ke konci tohoto sboru a v temnotě, která ho obklopuje, ozáří jej nejskvělejším utvrzením víry, která přemáhá bolest. Na konci zasmušilých, žaluplných stránek některé hlasy (tenor a bas) šeptají v unisonu v hloubce: "Vše co jest…" Váhají na okamžik, zdá se, že nabírají dech. Pak všechny hlasy vyznávají s neochvějným přesvědčením: "… je dobré."
Händelův heroismus a jeho neohrožená hudba, která dýše silou a vírou, spojují se v tomto výkřiku umírajícího Herkula.
1 Když hrával na klavír (praví Burney), jeho prsty byly tak ohnuté a k sobě semknuté, že nebylo možno pozorovat žádný pohyb a prsty byly sotva k rozeznání.
2 Viz portrét rytý W. Bromleym podle Hudsonova obrazu: Händel sedí s roztaženýma nohama, s pěstí na stehně, s notovým listem v ruce. Vzpřímená hlava, žhoucí oko, velmi černé brvy pod bílou parukou. Stěsnán až k prasknutí ve svém uzavřeném kabátě. Kyne zdravím, hrdostí, energií. Neméně zajímavý a mnohem méně známý je krásný portrét rytý J. Houbrakenem v Amsterodamu podle malby F. Kytea z r. 1742. Vidíme zde Händela s neobvyklým výrazem po těžké chorobě, již právě přestál a jejíž stopy jsou v jeho obličeji ještě patrny. Ztučněl. Je unaven. Pohled je těžký, postava masívní. Zdá se, že jeho síla je uspána. Vypadá jako velký kocour, spící s otevřenýma očima. Jenom výsměšný blesk v ospalém zraku je stále týž.
3 Tento obraz je načrtnut podle portrétů Thornhilla, Hudsona, Dennera, Kytea, podle Roubiliacova pomníku ve Westminsteru a líčení současníků, jako Matthesona, Burneyho, Hawkinse a Coxe. Viz též Händelovy biografie od Schölchera a Chrysandera.
4 Jako příklad této tvůrčí horečky uvedu činnost dvou let 1736-1738, kdy byl Händel nemocen a div nezemřel. Zde krátký přehled: V lednu 1736 napsal Alexandrovu slavnost. V únoru a březnu řídí řadu oratorií. V dubnu píše Atalantu a Wedding Anthem. V dubnu a květnu řídí operní stagionu. Od 14. srpna do 7. září píše Giustina. Od 15. září do 14. října Arminia. V listopadu řídí operní stagionu. Od 18. listopadu do 18. ledna 1737 píše Berenice. V únoru, březnu řídí dvojitý cyklus operní a oratoriový. V dubnu ho stihl záchvat mrtvice. Po celé léto se zdá, že je ztracen. Lázně v Cáchách ho vyléčí. V listopadu se vrací do Londýna. 15. listopadu počne psát Faramondo. 7. prosince začne Funeral Anthem a dá jej provozovat ve Westminsteru 17. prosince. 24. prosince dokončí Faramondo. 25. prosince počne Serse, jejž dokončí 14. února 1738. 25. února uspořádá prvé provedení nového pasticcia: Alessandro Severo. Několik měsíců později píše Saula, od 23. července do 27. září 1738. 1. října počne psát Izrael v Egyptě a dokončí jej 28. října. V témže měsíci vydává prvou sbírku svých koncertů pro varhany a dodává svému nakladateli sbírku: 7 trií, aneb dvojhlasých sonát s obligátním basem, op. 5.
Opakuji, že tento výčet je obrazem dvou let, kdy Händel těžce churavěl a byl blízek smrti. Pochybuji, že v těchto dílech by se našla i nejmenší stopa nemoci.
5 Básník Rossi ve své předmluvě k Rinaldovi praví, že mu Händel sotva dopřál času báseň napsat. Celé dílo, báseň i hudba, byly napsány ve čtrnácti dnech (r. 1711). Pro kompozici Belsazara bylo rozhodující tempo, v němž básník Jennens odevzdával jednotlivé akty. Přece však bylo ještě příliš pomalé pro horečnou snahu hudebníka, jenž stále naléhal a ze zoufalství, aby neztrácel čas, napsal mezitím (v létě 1744) svého velkolepého Heraklea.
6 The Contre-Temps or the Rival Queans (Nevhodný okamžik čili soupeřící ochechule), provedená 27. července 1727 v Drury-Lane.
7 Řekl to francouzsky podle textu Mainwaringova. Händel užíval velmi rád francouzštiny, neboť ji dokonale ovládal. Jeho korespondence byla téměř výhradně francouzská. Dokonce i s vlastní rodinou.
8 Byl profesorem hudby královských princezen s příjmem 200 liber. Tedy, jak dokazuje Chrysander, s menším příjmem, než měl taneční mistr Anthony l'Abbé, který dostával 240 liber a byl vždy první na listině. Maurice Greene, varhaník ve Westminsteru a doktor hudby, pro něhož r. 1735 byly spojeny obě vysoké hudební hodnosti: král. hudebního ředitele a ředitele královské kaple, které až dosud byly zastávány Johnem Ecclesem a dr. Croftem, měl 400 liber.
9 Podle Hawkinse měl však přece důkladnější studia. Jeho otec ho prý chtěl mít advokátem. A v r. 1702 Händel byl zapsán na právnické fakultě v Halle, kde měl slavného Thomasia za učitele. Teprve v osmnácti letech se věnoval úplně hudbě.
10 Jeho kolegové Pepusch a Greene.
11 6. října 1719 Drážďany. Text francouzský.
12 4. dubna 1741; viz Chrysandera.
13 Dopis ze 4. dubna 1741 adresovaný London daily post (Londýnské denní poště).
14 Viz Schölchera.
15 R. 1735 a 1745.
16 1737.
17 Gentlemans magazin 1760.
18 Coxe.
19 Händelovu otci bylo 63 let, když se Jiří Bedřich narodil.
20 Zde data smrti a pohřbu jeho matky: 27. prosince 1730 a 2. ledna 1731. Připojuji následující údaje napsané Händelem na rukopisu Pora: I. dějství ukončeno 23. prosince 1730. II. dějství ukončeno 30. prosince 1730, III. dějství ukončeno 16. ledna 1731.
21 Beethoven psal r. 1824: "Händel je největší skladatel, který kdy žil. Chtěl bych pokleknout u jeho hrobu." O Händelově hudbě říkal: "To je pravda." Víme, že po Deváté symfonii zamýšlel napsat velké oratorium po způsobu Händelově.
22 Maurice Bouchor. Neustále vydávaná energie a ustavičná práce vysvětlují Händelovu chorobnou hltavost. Současníci se posmívali tomuto obrovi nejurážlivějším způsobem, protože pro sebe objednával tři obědy. Když se ho tázali, kde má společnost, říkal: "Společnost jsem já." Ale bylo nutné, aby tento výjimečný pracovník obnovoval své vyčerpané síly. Zdá se, že mu tento zvyk nejenom nebyl škodlivý, nýbrž dokonce nutný. Jak praví Mattheson: "Bylo by nevhodné měřit Händelovo jídlo a pití s mírou obyčejných lidí. To by bylo totéž, jako by někdo žádal, aby se stůl londýnského velkoobchodníka rovnal stolu švýcarského sedláka."
23 William Barclay-Squire: Händel v r. 1745 (vydáno v H. Riemannově Festschriftu [Jubilejním sborníku] 1909, Lipsko).
24 Ve Funeral anthem (Smuteční sbor), Foundling anthem (Sbor pro Nalezinec), na některých stránkách v posledních dílech Theodory a Jefty.
25 Např. v kantátě nazvané: Odjezd z Říma (Partenza di G. F. Händel, 1708).
26 Viz Chrysander a Coxe: Anecdotes of Haendel and Schmidt.
27 Zvláště miloval svou sestru, která zemřela r. 1718, a svou matku, umírající v r. 1730. Později přenesl svou náklonnost na dceru své sestry, Janu Bedřišku, rozenou Michaelsenovou, které odkázal všechno své jmění.
28 Byla to doba, kdy se zakládaly nemocnice a dobročinné ústavy. Toto hnutí, obdivuhodné v celé Anglii okolo poloviny 18. st., bylo nejhorlivěji šířeno zvláště v Irsku.
29 V Musical times z 1. května r. 1902 je mnoho zpráv a dokladů týkajících se Foundling hospitalu a Händelovy účasti na řízení.
30 Bezplatná nemocnice, založená r. 1726 šesti chirurgy.
31 Zemřel ráno na Bílou sobotu.
32 Mainwaring.
33 Citováno Schölcherem.
34 Dopis vídeňskému magistrátu 1. února 1819.
35 Přesně text praví: "Kdyby se všechna moc papeženců zdvihla proti nám." Zdá se, že i na Händela tyto řádky silně působily. Po sedmi letech, kdy byla Anglie zaplavena tlupami papeženců a armáda nápadníka trůnu Karla Edvarda postupovala k branám Londýna, píše Händel Occasional oratorio, velký epický hymnus na ohroženou vlast a na Boha, který ji zachraňuje. Ve třetí části tohoto díla použil nejkrásnějších míst z Izraele.
36 Sbor: "Viděl mládence, an spal."
37 Sbory: "Ale její sláva je nesmrtelná", střídající se se sbory smutečními: "Jeho tělo je uloženo k odpočinku do hrobu".
Händel k tomu použil motivu z moteta starého německého mistra ze 16. století Handla (Jakuba Galla): Ecce quomodo moritur justus (Hle, jak umírá spravedlivý). Pouhá změna rytmická stačila, aby dostal starý chorál křídla. Byl mu dán extatický vzlet, jenž se náhle láme, vzlyká pohnutím, neschopen řeči. Během skladby se tento výkřik pozvedá osmkrát.
38 Některé árie Ifidy jsou budovány na tanečních rytmech. V prvním dějství The smiling dawn (Úsměvné jitro) na rytmu bourrée. V druhém: Welcome as the cheerful Light (Vítán jak líbezné světlo) s rytmem gavoty.
39 Postup nemoci můžeme zcela přesně sledovat na rukopise, jehož faksimile vydal Chrysander ve velkém vydání Breitkopfově r. 1885.
40 Změna výrazu počíná ve druhém jednání při hrozném výkřiku Jeftově, když vidí přicházet svoji dceru. Pak následuje řada bolestných árií Jefty, matky i snoubence Ifidy, poté kvartet, v němž se mísí vzlyky Ifidiných rodičů. Na tyto nářky odpovídá Ifis jasným hlasem, aby je potěšila, v recitativu, při němž se zdá, že se otvírá nebe. Následuje árie velmi prostá, plná zmužilého odříkání, za nímž se skrývá bolest i úzkost. Vzrušení se stupňuje. Jefta zpívá recitativní árii, při níž vzpomeneme na zpěvy Agamemnonovy v Ifigenii v Aulidě. Ke konci se recitativ trhá, zvolňuje, zmírá v bolu a hrůze. Některé části mohly být napsány Beethovenem. Konečně zazní sbor, uprostřed něhož choroba Händela přemohla.
Výše uvedený text je přepisem studie "Händelův portrét" obsažené v souboru Rollandových hudebně-historických studií, který v roce 1962 vydalo Státní hudební vydavatelství, n.p., Praha pod názvem "Hudebníkova cesta do minulosti"; str. 52-70. Z francouzského originálu "Voyage musical au pays du passé" přeložil Záboj Bláha-Mikeš (1887-1957). 2., opravené vydání (1. ve Státním hudebním vydavatelství; předtím, v témže překladu, byla kniha publikována v nakladatelství František Kosek v Praze roku 1946).
Přepis reprodukuje předlohu s tím, že až na nutné výjimky nebyly provedeny žádné úpravy či korektury. Bylo však zavedeno průběžné číslování poznámek od začátku do konce hlavního textu, přičemž všechny poznámky byly umístěny až na konec studie; v předloze jsou poznámky číslovány samostatně vždy v rámci jednotlivých stránek, kde jsou rovněž otištěny.
Studie vyšla vůbec poprvé, pod názvem "Haendel", dne 15. dubna 1910 v "La Revue de Paris"; ročník XVII, č. 8., str. 791-808 [text zde]. Do souborné publikace "Voyage musical au pays du passé" (viz výše), prvně vydané v Paříži v roce 1919 u Edouarda-Josepha, byla zařazena pod názvem "Portrait de Haendel" ("Händelův portrét").