Její první sólové CD, "Tempesta", které právě vychází u firmy Glossa, zaujme doslova už na první pohled: na obalu je pohledná blonďatá zpěvačka s odhalenými zády, na nichž je "vytetován" název CD i se dvěma jmény autorů, z jejichž tvorby je na nahrávce nejvíce čerpáno, totiž Händela a Vivaldiho. Naštěstí CD nabízí mnohem víc, než tuto (pro někoho možná trochu "lacinou") atrakci, totiž poměrně zdařilou dramaturgii a především vynikající výkon samotné pěvkyně.
Začnu "od konce": už při prvním poslechu je zřejmé, proč je tato pěvkyně mezi dirigenty specializujícími se na autentickou interpretaci barokní hudby tolik vyhledávaná. Její hlas je pozoruhodný mimo jiné už tím, že v žádném případě nejde o "běžný" mezzosoprán s poměrně kompaktním, typicky mezzosopránovým zvukem v téměř celém rozsahu nebo jeho značné části. Hlas Blandine Staskiewicz má ve výškách spíše sopránovou barvu a jsem si jist, že v první polovině 18. století, kdy se s termínem "mezzosoprán" ještě běžně neoperovalo, by byl jako soprán také klasifikován. Ale nejde jen o samotnou barvu hlasu; řada rolí, které má zpěvačka ve svém repertoáru, skutečně sopránová je. Jde tedy spíše o jakýsi hybridní, přechodný typ, jaký u nás reprezentuje (či spíše reprezentovala) například Magdalena Kožená. Oproti ní má ale Staskiewicz výhodu jistých, typicky mezzosopránových hloubek. Je to v každém případě hlas velmi příjemný na poslech, který ale současně umožňuje interpretce intenzívně pracovat s výrazem a ani na okamžik nenudí. To vše podpořeno vynikající technikou, bez jejíhož perfektního zvládnutí by pěvkyně na podobný repertoár samozřejmě nemohla ani pomýšlet.
Co se týče vlastní nahrávky, z hlediska výběru árií i samotné interpretace je podle mě to nejzajímavější koncentrováno zhruba v první polovině CD. Ne že by druhá část nebyla zajímavá, ale "evergreeny" typu "Ombra mai fu" z Händelovy opery "Serse"/"Xerxes" nebo "Agitata da due venti" z Vivaldiho "Griseldy" jsme už slyšeli bez přehánění snad stokrát a snad i v pozoruhodnější interpretaci. CD velmi efektně zahajuje árie Adalgisa z Porporovy opery "Carlo il Calvo". U tohoto tracku bych se rád na chvíli zastavil - jednak proto, že jde o jedinou Porporovu árii na disku, a pak také proto, že mám k této árii a potažmo celé opeře velmi osobní vztah. Manuskript této opery byl na webových stránkách Mezinárodního projektu knihovny hudebních partitur (International Music Score Library Project: IMSLP) zpřístupněn v digitální podobě už před několika lety a od té doby velmi poutal moji pozornost. A to do té míry, že jsem přepsal vybrané árie a nechal je převést do audio podoby (midi nebo mp3), protože nebylo a (jak je vidno) stále není jisté, zda a kdy bude opera nahrána celá. Jsem přesvědčen, že by si to tento Porporův opus zasloužil, protože obsahuje řadu skutečně krásných árií a i jako celek v žánru opery seria plně obstojí. Staskiewicz vybrala pro svůj disk nejefektnější árii z celé opery, "Spesso di nubi cinto", která uzavírá druhý akt. Už z jejího prestižního umístění v rámci hudebního dramatu (závěry jednotlivých aktů patřily vždy k nejvíce očekávaným a sledovaným místům) a pochopitelně také z faktu, že jejím interpretem byl "primo uomo" (v tomto případě kastrát-sopranista Lorenzo Ghirardi, zvaný "Lorenzino"), je jasné, že tu Porpora nic neponechal náhodě a do (v opeře seria) typické metaforické árie vložil veškerý svůj kompoziční um. Jak už jsem při jiné příležitosti uvedl, těžiště Porporova operního mistrovství tkví především v patetických áriích, v nich je jako autor nejpřesvědčivější a jeho hudba je zde hluboká a opravdová. Pokud bych měl ale uvést reprezentativní příklad jeho rychlých, virtuózních árií, byla by to nepochybně právě árie "Spesso di nubi cinto". Je zde všechno pro Porporu tak typické: výrazná atraktivní melodie, bohaté virtuózní koloratury i "šťavnatá" instrumentace. Opera, uvedená poprvé na jaře roku 1738 v římském Teatro delle Dame, důstojně reprezentuje Porporovo z tvůrčího i společenského hlediska nejúspěšnější období 20. a 30. let 18. století. Jeho styl je zde vyzrálý a stojí na pomyslném rozmezí dvou epoch: vrcholně či, chcete-li, pozdně barokního výrazu a nových slohových tendencí tzv. galantního stylu. Je zvláštní shodou náhod (?), že po letech nezájmu byla tato árie v rychlém sledu nahrána hned dvakrát za sebou; před nedávnem ji na svém sólovém, čistě porporovském disku uvedl ve světové premiéře kontratenorista Franco Fagioli (moji recenzi tohoto CD si můžete připomenout zde) a nyní je to tedy Blandine Staskiewicz. Nechám na vašem posouzení, která z obou interpretací je zdařilejší. Fagioliho verze je dle mého názoru vynikající, ale osobně dávám přednost Staskiewiczové; její hlas je zde krystalicky čistý a její zdobení opakovaného prvního dílu árie je neobyčejně vydařené a přináší skutečný posluchačský zážitek, ostatně jako celá tato nádherná, po právu znovunalezená árie.
Totální změnu nálady přináší druhý track, árie "Sovvente il sole" z Vivaldiho pasticcia "Andromeda liberata". Nahrávku této "serenaty" uvedla na trh před několika lety s velkým humbukem firma Archiv/Deutsche Grammophon a z marketingových důvodů ji prezentovala v médiích téměř jako nově objevenou Vivaldiho operu. S autorstvím díla je to ovšem mnohem komplikovanější a z Vivaldiho pera pochází bez nejmenších pochybností právě jen tato zmiňovaná árie. Vůbec to ale nevadí, protože Vivaldi se tu prezentuje v tom nejlepším světle, a mám-li k jeho operním opusům občasné dílčí výhrady, tady ukazuje ze svého kompozičního mistrovství jen to nejlepší. Každopádně široce klenutá melodie a melancholická poloha této árie hlasu Blandine Staskiewicz velmi svědčí.
Za další dva vrcholy nahrávky bych označil dvě téměř po sobě jdoucí Händelovy árie, které přitom snad ani nemohou být ve výrazu rozdílnější: rozervaná árie Agrippiny "Pensieri, voi mi tormentate" ze stejnojmenné Händelovy rané opery a něžná "Quando mai spietata sorte" z "Radamista". Informovaným milovníkům Händelovy hudby jsou obě árie velmi dobře známy: jsou totiž posluchačsky nesmírně vděčné a jasně dokazují, proč Händel stále ční jako maják v pomyslném "moři" barokních oper: geniální smysl pro melodičnost se tu totiž snoubí s neomylným instinktem skladatele-dramatika. I zde Staskiewicz dokazuje, že je pro Händelovu hudbu ideální interpretkou, a její skvělá technika i výraz jsou tu cele ve službách jeho operního génia.
Soubor Les Ambassadeurs pod vedením dirigenta (a flétnisty) Alexise Kossenka je zpěvačce důstojným spoluhráčem a v předehře k Händelově "Agrippině" a Vivaldiho opeře "L'Olimpiade" má příležitost i samostatně zazářit. Zvláštní pochvalu si zaslouží zejména všichni hráči na dechové nástroje.
Závěrem bych chtěl nahrávku všem zájemcům o barokní operu vřele doporučit a těm v žánru méně zběhlým nabídnout i jako solidní (byť zcela jistě zkratkovitý a neúplný) průřez světskou vokálně-instrumentální hudbou první poloviny 18. století.