Nejdříve k Fagiolimu. Jeho hlas spíše než typický kontratenor připomíná mezzosoprán. Kromě baroka je také vyhledávaným interpretem italského belcanta, což jistě vypovídá mnohé o charakteru jeho hlasu. Rozhodně v jeho případě zapomeňte na britské kontratenoristy z 80. let minulého století. Těžko by při jejich poslechu někoho před lety napadlo, kam až jednou dospěje umění kontratenoristů, zosobněné v současnosti právě například Francem Fagiolim. Přiznám se, že jsem nikdy nebyl velkým "fanouškem" tohoto hlasového oboru, a zatímco v oblasti duchovní hudby jsem výkony některých kontratenoristů respektoval, v (barokní) opeře mi přišly vesměs velmi nepřesvědčivé. Také v případě Fagioliho jsem byl zpočátku opatrný, i když bylo už na první poslech zřejmé, že jde o zcela jiný hlasový materiál. Chvíli mi také trvalo, než jsem si zvykl na barvu jeho hlasu, především proto, že byl na začátku kariéry hojně obsazován do altových rolí, a ačkoli přiznávám, že je jeho hluboká poloha působivá, rozhodně nejde o žádný sametový alt, na jaký jsme zvyklí u některých zpěvaček. S rozšiřujícím se repertoárem barokní opery mu naštěstí bylo umožněno zpívat mezzosopránové kastrátové role, jež podle mého názoru svědčí jeho hlasu nejlépe. Jeho výšky jsou impozantní, člověk si maně vzpomene na drsnou, téměř fyzickou zkušenost, kterou zažíval při poslechu některých sopranistů typu Arise Christofellise či Angela Manzottiho. Fagioli navíc vládne úžasnou technikou, jeho koloratury jsou čisté a bezchybné, jeho hlas má (obzvláště když uvážíme, že jde o kontratenoristu) obdivuhodný rozsah a především je schopen přesvědčivě vyjádřit nejrůznější emoce, takže v žádném případě nejde o prázdnou exhibici technických dovedností. Plusem pro mě je i jistá kultivovanost jeho projevu bez příměsi afektovanosti či lehké hysterie, kterou v náznaku slýchám například u Fagioliho hlasového kolegy Maxe Emanuela Cenčiće, jinak jistě také vynikajícího zpěváka. Navíc Fagioli zraje jako víno a jeho výkony jsou rok od roku lepší a lepší. Už na předchozí, tematicky blízké nahrávce árií psaných přímo na tělo Porporovu žákovi Caffarellimu Fagioli dokázal, že je svrchovaným pánem svého hlasu, a po porporovském CD už mu podle mého názoru mnoho prostoru na zlepšování nezbývá. Uvidíme, kam až ho jeho hlasové možnosti dovedou.
Když už je řeč o interpretech nahrávky, zmínku si jistě zaslouží i barokní orchestr Academia Montis Regalis pod vedením Alessandra De Marchiho, bez jejichž vynikajícího a inspirovaného výkonu by byl úspěch nahrávky jen poloviční.
Snad ještě několik slov k vlastní Porporově hudbě, která je tu samozřejmě tím hlavním lákadlem. Kdo chce, může jistě Porporu srovnávat s Händelem, jak k tomu ostatně mělo příležitost i londýnské publikum ve 30. letech 18. století. Takové srovnání může být v jistých dílčích ohledech zajímavé, ale jako celek je podle mě zbytečné. Je to jako srovnávat Händela s Bachem, samozřejmě na zcela jiné kvalitativní úrovni. Nehodlám tu tvrdit, že Porpora byl génius Händelova střihu, protože takové tvrzení by prostě nebylo pravdivé. Současně je ale třeba říct, že je Porpora stále hrubě podceňovaným autorem. Myslím, že je to obecně dáno jistou neinformovaností a hlavně minimem příležitostí, jak Porporovu hudbu slyšet naživo a případně si tak poopravit názor. Věnuji se Porporově hudbě už několik let a mohu zodpovědně prohlásit, že v oblasti (pozdně) barokní opery seria patří k tomu nejlepšímu, co bylo v daném žánru napsáno. Je dokonalou fúzí vrcholně barokního a pozdně barokního přístupu a Porpora byl nepochybně také jedním z čelných průkopníků galantního stylu, který připravil půdu pozdějšímu klasicismu. V mých očích je v dané době a v daném žánru jeho opravdovým konkurentem jen Leonardo Vinci (poznámka pro italskou operou seria nepolíbené čtenáře: nemá nic společného s italským renesančním géniem). Oba skladatelé skutečně byli ve 20. letech 18. století velkými rivaly a těžko říct, jak by se situace vyvíjela, nebýt Vinciho předčasného skonu v roce 1730. Händela, který byl Porporovým konkurentem v následující dekádě, z tohoto "souboje" vynechme; jak už bylo řečeno, Händel je kategorií sám o sobě. Jeden aspekt operní tvorby obou skladatelů bych tu ale pro srovnání přece jen zmínil: zatímco u Händela jsou dle mého názoru středem jeho pozornosti především ženské hrdinky a jejich osudy (vzpomeňme na jeho Cleopatru, Rodelindu nebo Alcinu), pro jejichž představitelky také napsal značnou část svých nejlepších árií, u Porpory se hlavní pozornost v souladu s dobovou praxí soustřeďuje více na mužské postavy, resp. na jejich nejskvělejší interprety - kastráty. Nic nemůže být pro Porporu jako pro jejich snad vůbec nejvýznamnějšího učitele v dějinách typičtější a současně logičtější. Vůbec to ale neznamená, že by Porpora nebyl schopen napsat vynikající hudbu pro své ženské hrdinky (tomu, kdo chce tuto oblast jeho tvorby prozkoumat, doporučuji recitál kanadské sopranistky Kariny Gauvin, který vyšel na CD před několika lety); ostatně s ženskými hlasy měl bohaté zkušenosti ze svého mnohaletého působení v benátském Ospedale degli Incurabili. Porporova pedagogická činnost je nedílnou součástí jeho tvorby a jeho vokální party jsou dokonalou ukázkou toho, co všechno je s lidským hlasem možné docílit, a to v době, kdy se s lidským hlasem skutečně experimentovalo až na hranice jeho možností (30. léta 18. století, tj. éra Farinelliho, atd.). Podstatné ale je, že na rozdíl od "řemeslníků" typu Farinelliho bratra Riccarda Broschiho a jemu podobných byl Porpora přes všechnu okázalou virtuozitu schopen napsat vysoce kvalitní a hodnotnou hudbu s občasnými geniálními záblesky. Za slavné "Alto Giove" z jeho "Polifema" a několik dalších, především patetických árií by se v žádném případě nemusel stydět Händel ani kdokoli jiný, koho jsme zvyklí spojovat s hudebním Olympem. Pokud tak chcete "objevit" v současném boomu barokní hudby něco nového a zajímavého, dejte Porporovi šanci, i když je jeho hudební svět možná křehčí a delikátnější než Händelův.