ČHäS a rod Haugwitzů

Jak vyplývá z názvu, není tento příspěvek zaměřen na časově vzdálené téma, nýbrž na vzájemné vztahy České Händelovy společnosti a příslušníků šlechtického rodu Haugwitzů, které trvají od roku 1990, kdy byla Společnost založena. Datem jejího oficiálního ustavení je sice 28. březen 1990, avšak v podobě neformální zájmové skupiny existovala fakticky již od samého začátku 80. let 20. století. A právě z uvedené doby vyrůstá zájem řady členů současné České Händelovy společnosti o nevšedně bohaté hudební tradice široce rozvětveného rodu Haugwitzů, přičemž hlavní roli zde, jak lze očekávat, sehrála pozoruhodná osobnost Jindřicha Viléma hraběte Haugwitze (1770-1842), jenž zejména v letech 1820-1840 rozvíjel na zámku v Náměšti nad Oslavou a jeho nejbližším okolí bezprecedentní kult hudby Georga Friedricha Händela (1685-1759).

U příležitosti návštěvy Daniela L. Pomeroye (1935-1986), prezidenta Washingtonských přátel Händela, v někdejším Československu, podniklo několik skladatelových ctitelů dvěma osobními automobily dne 7. října 1984 jednodenní tematickou exkurzi z Prahy do Jaroměřic nad Rokytnou, Náměště nad Oslavou a Brtnice. V Náměšti si pan Pomeroy prohlédl interiéry zámku a seznámil se s hudebními aktivitami rodu Haugwitzů; poté následovala zastávka v sousedním Jinošově s krátkou procházkou zámeckým parkem k Apollónovu chrámu, z jehož zaobleného prostoru, konstruovaného s ohledem na akustický účinek, zněla za Jindřicha Viléma Haugwitze patrně také hudba Händelova.

Ačkoliv byl zámek v Náměšti nad Oslavou svého času doslova prostoupen hudbou Georga Friedricha Händela, nenacházela se zde s největší pravděpodobností žádná skladatelova malířská podobizna. Česká Händelova společnost si byla vědoma této absence, a proto dne 5. května 1990 věnovala správě zámku barevnou reprodukci proslulého Händelova olejového portrétu od Philipa Merciera (1689-1760) z doby kolem roku 1730. Reprodukci o rozměrech 67,8 × 55 cm, zdobící dodnes tzv. Hudební (též Čajový) salón náměšťského zámku, vydalo kasselské hudební nakladatelství "Bärenreiter" podle kopie předmětného Mercierova plátna od Hanse Lista z doby po roce 1945.

Převratný vývoj událostí po listopadu 1989 umožnil v nepoměrně větší míře nežli předtím písemný a osobní styk s občany žijícími v zemích za "železnou oponou". České Händelově společnosti se v létě roku 1990 podařilo navázat písemný kontakt se seniorem rodu Haugwitzů, Karlem Antonínem hrabětem Haugwitzem (1922-1995), usedlým v Bonnu. Výbor Společnosti s potěšením zjistil, že jmenovaný zamýšlí obnovit v Náměšti nad Oslavou dávnou hudební tradici v duchu porozumění a spolupráce mezi národy. Dne 11. října 1990 bylo Karlu Antonínu hraběti Haugwitzovi uděleno zahraniční čestné členství v České Händelově společnosti a o tři dny později mu byla při jedné z jeho návštěv v Praze slavnostně předána jmenovací listina. Dokument obsahuje následující zdůvodnění: "K rozhodnutí udělit Vám čestné členství dospěl výbor České Händelovy společnosti nejen s ohledem na výjimečně bohaté kulturní tradice Vašeho starobylého rodu, ale zejména proto, že ve Vaší osobě se tyto umělecké a humanistické snahy, vzdor veškeré nepřízni osudu, vracejí po dlouholetém odmlčení zpět do života." Hrabě Haugwitz se tak stal prvním zahraničním čestným členem Společnosti. Jeho přátelské styky s Českou Händelovou společností vyvrcholily dne 19. září 1994 návštěvou šestatřicetičlenné výpravy v jeho bonnské kosmetické firmě "Kay und Feline" při zpáteční cestě z rotelové expedice České Händelovy společnosti "Poznáváme místa Händelova působení v Anglii a Irsku" od 2. do 20. září 1994. Jméno Karla Antonína Haugwitze figuruje v seznamu sponzorů händelovské monografie Pavla Polky "Triumf času a pravdy", vydané Českou Händelovou společností v Praze roku 1991; v dotyčné publikaci jsou haugwitzovské tematice vyhrazeny souvislé textové úseky (str. 132, 282-283) a celkem tři ilustrace (č. 184-186). O osm let později, roku 1999, vyšla nákladem Společnosti jako samostatný sešit studie Pavla Polky "Jindřich Vilém hrabě Haugwitz (1770-1842) a jeho vztah k dílu hudebního skladatele Georga Friedricha Händela" - studie byla připsána památce zesnulého Karla Antonína Haugwitze, potomka Jindřicha Viléma Haugwitze ve čtvrté generaci.

Vydáním haugwitzovské studie chtěla Česká Händelova společnost zároveň připomenout 240. výročí Händelova úmrtí. Sešit byl v počtu 500 exemplářů vytištěn v únoru 1999 se zřetelem k připravované sérii koncertních produkcí Händelovy opery "Flavio, Re de' Longobardi" ("Flavius, král langobardský"; HWV 16) v rámci dlouhodobého společného projektu České Händelovy společnosti a barokního souboru Cappella Accademica Praha "Mistrovská díla barokní opery - Georg Friedrich Händel a jeho současníci". Sérii těchto koncertních uvedení Händelova "Flavia" uzavřela dne 18. září 1999 produkce v knihovně zámku v Náměšti nad Oslavou ("IX. Zámecký koncert"). Jednalo se bezpochyby o nejrozsáhlejší a nejzávažnější barokní opus hraný v Náměšti od doby Jindřicha Viléma Haugwitze... Finančně bylo představení zajištěno díky činorodé angažovanosti Dr. Johanny (Hanny) El-Kalakové - Haugwitzové (nar. 1943), dcery Jindřicha hraběte Haugwitze (1901-1966), posledního soukromého majitele náměšťského zámku.

Padlo-li již slovo o cestovních aktivitách České Händelovy společnosti, neměly by být opominuty ani poznávací autobusové zájezdy "Zámecká hudební centra jihozápadní Moravy" (11. - 13. září 1992) a "Rodrigo" + "Zámecká hudební centra jihozápadní Moravy" (18. - 19. května 1996). U obou zájezdů byla do itineráře zahrnuta samozřejmě i Náměšť nad Oslavou; hlavní důraz byl pokaždé položen na tamní händelovský kult za Jindřicha Viléma Haugwitze. Během prvního zájezdu nocovali jeho účastníci přímo v Náměšti, což umožnilo důkladnější průzkum významných haugwitzovských lokalit v nejbližším okolí města: zámku Šénvaldu v Jinošově, rozhledny Babylón u Mohelna a loveckého areálu na Vlčím kopci. Neplánovanou shodou okolností zhlédla zájezdní skupina dne 13. září 1992 v recepci hotelu "Opera" v Jaroměřicích nad Rokytnou dokumentární televizní film "Hrabě Haugwitz" z tvůrčí dílny brněnského režiséra Karla Fuksy.

Dne 18. května 1996 byli mezi řádné zahraniční členy České Händelovy společnosti přijati Eberhard von Haugwitz-Beerberg (1931-1999) a jeho choť, Henriette Johanna (nar. 1932), ze švýcarské obce Steg im Tösstal nedaleko Curychu. Počínaje koncertním provedením Händelovy opery "Rodrigo", HWV 5, na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou dne 18. května 1996 v rámci již připomenutého projektu se oba manželé stali pravidelnými návštěvníky hudebních podniků pořádaných Českou Händelovou společností. Nejednou přitom museli doslova sparťansky překonávat značné kilometrické vzdálenosti a osobní nepohodlí.

Henriette von Haugwitz-Beerberg, rozená Barbe, náleží mezi přední evropské cembalistky starší generace. Narodila se v Haagu a studovala v Curychu, Amsterodamu a Lucernu. Specializuje se především na starou hudbu. První koncerty dávala již ve svých devatenácti letech. Vystupovala sólově i se spoluhráči ve většině západoevropských zemí a nahrávala pro společnosti "Columbia", "Erovox", "harmonia mundi", "Disco", "Jecklin". Přínosně se uplatnila taktéž v oblasti pedagogické. V časopise "Schweizerische Musikzeitung" č. 104/6 (listopad/prosinec 1964) zveřejnila interpretačně-praktické pojednání "Die Ausführung von Vorschlägen im Barock, insbesondere bei J. S. Bach" ("Provádění přírazů v období baroka, obzvláště u J. S. Bacha"). Roku 1972 se v Curychu provdala za Eberharda von Haugwitz-Beerberg, jenž se vzdal svého dosavadního zaměstnání a "přeškolil se" na jejího koncertního manažera. Eberhard a Henriette von Haugwitz-Beerberg přispívali od roku 1996 velkorysými obnosy na činnost České Händelovy společnosti. Po smrti svého chotě pokračuje v této nedocenitelné finanční podpoře paní Henriette, hlavní sponzorka Společnosti a v současnosti jediná její členka z rodu Haugwitzů.

Překvapivě zajímavé souvislosti vyvstanou, zaměříme-li se na dědečka Henrietty von Haugwitz-Beerberg ze strany otcovy, Maxe hraběte Barbe (1857-1932), známého pod uměleckým jménem Max Richards. Tento neobyčejně nadaný pěvec, dirigent a divadelní podnikatel, osobní přítel německého císaře Viléma II. (1859-1941; vládl 1888-1918), příslušel k potomkům starého francouzského šlechtického rodu s počátky sahajícími údajně až k bretaňskému králi Alainu II. Barbe-Torte (+ 952; v překladu: Alan II. Křivovousý), jenž roku 939 vypudil z Bretaně poslední Normany. Max Richards byl v letech 1897-1915 nájemcem a ředitelem Městského divadla (tj. dnešní opery) v rodišti Georga Friedricha Händela - Halle nad Sálou. Během několika mála let přivedl upadající divadlo k nebývalému rozkvětu. Mimo jiné zde založil penzijní pokladnu pro všechny zaměstnance; takové sociální vymoženosti se hallská opera těšila jako vůbec první kulturní zařízení v Německu. Richardsovou zásluhou nakonec nedošlo k chystané demolici historického Goethova divadla v nedalekém Bad Lauchstädtu, které letos v plném lesku oslavuje 200. výročí svého založení.

Z rodinné pozůstalosti po Maxi Richardsovi pocházejí dva významné dary, jež Česká Händelova společnost obdržela v roce 2001 a 2002 od paní Henrietty von Haugwitz-Beerberg. V prvním případě byla darovaná částka získána prodejem několika stran z rukopisu partitury předehry k opeře Richarda Wagnera "Tannhäuser". Partitura byla psána vlastní rukou Wagnerovou a opatřena provozními poznámkami jeho synem Siegfriedem (1869-1930). Ten zmíněné rukopisné listy věnoval Maxi Richardsovi po koncertu ze svých vlastních skladeb a skladeb svého otce a Ference Liszta, který dirigoval dne 2. prosince 1908 v Halle nad Sálou a jehož součást tvořila rovněž předehra k "Tannhäuserovi". V druhém případě byla darovaná částka získána dražbou zlatých, diamanty vykládaných kapesních hodinek značky "Le Phare", zhotovených kolem roku 1900; Maxi Richardsovi hodinky věnoval císař Vilém II.

Pavel Polka

Česká Händelova společnost a její vztah k rodu Haugwitzů

Prameny