„Dobrý večer, milý pane kantore…,“ zazněl mu vstříc zvučný hlas. Již po hlase Bachovy uši poznaly jeho nositele, takže Bach okamžitě vpadl do pozdravu:
„I vy buďte pěkně vítán, pane profesore. Jsem opravdu potěšen tou ctí, že vás opět vidím ve své světnici. Pojďte a posaďte se, nejste přece cizincem v místnostech kantorátu. Chcete si s námi zase smluvit nějakou malou hudbu? Víte, že Bachové jsou vždy připraveni.“ A lehkým pokynem ruky vybídl profesora Johanna Florense Rivina, doktora juris utriusque na Alma Mater Lipsiensis, aby usedl. Zdálo se, jako by z Bacha spadly všechny tělesné obtíže, tak živě se věnoval svému protějšku, který byl nejen váženým členem právnické fakulty, ale též v hudbě tak zběhlý, že byl schopen ihned z listu zahrát umělecky nenáročné pasáže, a proto ho v domě tomášského kantora vždy rádi viděli.
„Můj milý Bachu,“ pokračoval hned Rivinus v hovoru, „víte, kdo je v zemi? Kdo?“
Otázka ještě visela bez odpovědi ve vzduchu, když vstoupil Wilhelm Friedemann. Mladý student práv pozdravil způsobně, i když ne zcela bez údivu:
„Monsieur le professeur!?“
Ve Friedemannových slovech se kmitl i náznak otázky. Copak chce jeho učitel otci? Zaslechl už i on něco o povyku, při němž je nedávno přistihly městské stráže? Byl to přece v podstatě nevinný studentský žert, který teprve zásahem strážných dopadl hlučněji, než zamýšleli. Wilhelm Friedemann byl zpočátku proto trochu nejistý, dokud učitel práv, kterého bezvýhradně ctil, se vší upřímností neopětoval jeho pozdrav. Florens Rivinus ve skutečnosti o nočním pozdvižení nic nevěděl. Opakoval tedy ještě jednou svou otázku:
„Tak tedy, pane kantore: Kdopak je v zemi?“
Bach přemýšlel a zřetelně pokyvoval mohutnou hlavou: „Hm. Kdo? – A v zemi? Musel byste s námi mluvit trochu jasněji, profesore.“ Johann Sebastian zahrnul do hovoru i svého nejstaršího.
Friedemann ihned vstoupil na můstek, který mu otec připravil, snad trochu příliš rychle a příliš elegantně, jako by chtěl překonat zábrany.
„Ale kterou zemi to míníte, pane profesore? Je řeč o kurfiřství saském? Nebo dokonce o kurfiřství braniborském, jehož nejjasnější pán si svévolně nasadil korunu, jako by mu nestačil pouhý kurfiřtský klobouk?“
„To je řečeno velmi odvážně, Friedemanne, ale ovšem bezpochyby správně,“ odvětil mu Rivinus, „svévolně, jinak na tento krok nemůžeme nahlížet ani my, doktoři práv.“
Bachův obličej, který při Friedemannových prostořekých slovech viditelně ztuhl, se opět uvolnil. Proč musí Friedemann vždy tak spěchat s úsudky, myslel si otec Bach.
Ale zdálo se, že profesora jeho slovní projev nezarazil.
„Ne, Friedemanne, ani Sasko, ani na severu položené písčiny pruského krále.“
„Pak nejsem s to uhodnout, pane profesore. O Německu se přece nemluví již přesně sto let, od té doby, co velcí páni v Münsteru a Osnabrücku vytvořili tolik panství a zemí, že ani barvy na malířské paletě nestačí, aby na mapě alespoň přibližně od sebe odlišily všechna duchovní a světská knížectví. Je to bída s německými zeměmi od roku 1618, kdy začala velká válka, která žádné ze zemí ani jejím obyvatelům nepřinesla nic dobrého. Jen mrtví leží pochováni v zemi, mnohdy ani ne ve své vlasti, ruiny stále ještě žalují a vesnice snad navždy zůstanou zpustlé, vždyť se nedostává lidí, kteří by odstranili škody a nechali opět vzklíčit nový život ve vypálených osadách. – Kterou zemi tedy míníte? Musel bych vám jich při zkoušce jmenovat asi mnoho. Pomyslete jen na naše dřívější bydliště v Köthenu: pár mílí na východ už zase jiné knížectví, v téměř stejné vzdálenosti na západ opět jiné panství. Nevypadá to všude v německých zemích podobně? Také v naší nejbližší vlasti, v sasko-duryňském prostoru, panství vedle panství, hrabství vedle hrabství? A co teprve na Mohuči [správně: Mohanu] a Rýnu? A i když tu a tam sídlí vladař jako například nejosvícenější kníže Leopold, kterému nejde o vojáky a mají u něho místo i múzy, není tato země k pláči?! Nejsem schopen to vypovědět.“
Johann Florens Rivinus vytáhl z kabátu malý lístek a zamával jím: „Nemusíte ani zabíhat tak daleko, není třeba učit se jinému dialektu, abyste se tam dorozuměl. Pohleďte, tohle jsem právě před chvílí obdržel spěšnou poštou. Vlastně jste byl již skoro na stopě, když jste předtím mluvil o sasko-duryňském prostoru. Teď už to uhodnete, pane kantore? Vždyť jste mi přece už na clavichordu přehrával jeho melodie, tady v tomhle hudebním pokoji, a vím, že si ho bezmezně ceníte.“
Johann Sebastian se na Rivina podíval tázavě. Pak se rozevřenou dlaní opřel o opěradlo křesla: „Snad nemluvíte o Händelovi, o panu dvorním skladateli britského Majestátu a vašem slovutném panu bratranci?“
„Zrovna o něm a o nikom jiném! George Frederic Handel, jak ho teď jmenují, je zase jednou po dlouhé době doma v Halle u matky. Moji příbuzní z Halle mě o tom uvědomili. Bratranec sem, bratranec tam, ale potěšilo mě to, milý Bachu, takže jsem vám prostě musel tu zprávu přinést.“
„Mnohokrát vám za to děkuji, profesore.“ Forma rozhovoru se pozvolna uvolnila, neboť muži si vážili jeden druhého a dobře se znali již odedávna. Rivinus se nejednou zasadil veškerým svým vlivem v senátě Alma Mater a v městské radě, když tam příliš úzkoprse nakládali s hudebními záležitostmi a tím ztrpčovali práci tomášského kantora. Mezi oběma muži tak vyrostl velký kapitál důvěry, i když se spolu příliš často nestýkali.
Johann Sebastian měl teď mnoho dotazů.
„Povězte, Rivine, vrátil se Händel na kontinent navždycky? Chce u nás zůstat, a když ne v našem nejbližším sousedství, tak snad v Lübecku nebo v Hamburku? Už před lety tam přece hrál nemalou roli, pokud vím. Tak už začněte, vyprávějte nám všechno, co o něm víte, prosím vás o to!“
„Nevěřím, že u nás Georg Friedrich zůstane. Hallští mi psali, že prý si zajel do Itálie, aby si poslechl nové opery a najal zpěváky pro svou New Royal Academy of Music. Zdá se, že ho italská opera zcela uchvátila. A teď by se měl vracet? To si neumím představit, vždyť už přece dávno odrostl našemu německému kantorskému světu. Tento svět už je pro něj asi příliš těsný. Nebo že bych se tak mýlil, Bachu?“
„Asi tomu tak bude, profesore, vskutku mnohé hovoří pro váš názor. Být kantorem při všech těch těžkostech, jež i vy dostatečně znáte, to není pro každého; vždy být závislý na nechápajících lidech, kteří jsou sice obdařeni penězi, ale zřídka něčím více, a už sotva pochopením pro hloubku hudby, na níž skrblí dukáty; ať se jmenují consistorium nebo městská rada či kurfiřtský úřad, jsou jeden jako druhý! – Ale jen mluvte dál, víte-li ještě něco dalšího a snad i příznivějšího.“
„Už jen málo. Jen ještě to, že Händelova matka je už nějakou dobu vážně nemocná. Hlásí se stáří, schází čím dál víc. A teď dokonce oslepla, potřebuje pomoc druhých víc než kdykoli předtím. Jak je to smutné, že Georgova sestra Dorothea Sophia, jež se provdala za doktora Michaelsona [správně: Michaelsena], již před deseti lety umřela. Teď mohla být matce oporou. Možná že Händel dostal z Halle zprávu. Že ho zavolali a poprosili, aby se ještě jednou podíval na matku. Tak to asi bude, chtěl ji ještě jednou spatřit; i když ona už nemůže syna vidět, alespoň ho uslyší a potěší se jeho dobrým slovem. Cožpak se Händel nemůže svými melodiemi nepomíjivě vepsat do matčina srdce, i když se všechno vezdejší zdá pomíjivé? Když do posledního příbytku pozemské existence nelze již nic vzít s sebou? Co však my víme o tom, co cítí matka v této hodině ke svému synovi? To asi navždy zůstane jejím tajemstvím. Ale,“ a profesor lipské právnické fakulty teď opět povstal, „kdybych se ještě něco dozvěděl, dám vám ihned vědět, to vás ujišťuji, Mistře Bachu.“
Oba muži vstali a podávali si ruce.
„Byl bych vám velmi zavázán, pane doktore. Víte, jak moc si Händela vážím. Rád bych se s ním jednou viděl tváří v tvář, promluvil si s ním o opeře a o italských mistrech, o Scarlattim otci i synovi a o Corellim a jak se vůbec všichni jmenují. Znamenalo by to pro mě mnoho, kdybych získal zprávy z první ruky. Před deseti lety – tak je to už dávno – jsem se s ním již jednou chtěl setkat, tenkrát jsem byl v Köthenu, ale nemělo k tomu dojít. Přijel jsem do Halle jen o chvíli později. Zdalipak se mi to tentokrát podaří? Ve vašem poselství vidím osudový pokyn, milý profesore. Ze srdce vám za to děkuji! – Kdybych jen mohl víc spoléhat na své síly, vyjel bych ještě dnes se zvláštní poštou na Saalu [název řeky Saale se běžně uvádí v českém tvaru: Sála – např. Halle nad Sálou]; rozhovor s Händelem by opravdu stál za ty výlohy.“
„Když je tomu tedy takhle, tak trochu počkejte, vždyť právě nevypadáte, že by vám hrozil exitus; už zítra vám zase může být lépe. Ode mne dostanete zprávu, jakmile se sám z Halle doslechnu opět něco zajímavého. Adieu, pane kantore, adieu, Friedemanne, na shledanou!“
Wilhelm Friedemann doprovodil profesora dolů po chodech, ani nebylo zapotřebí, aby ho k tomu otec vybízel. A když opět vstoupil do hudebního pokoje, ještě zcela bez dechu, neboť se po rozloučení hnal do schodů mocnými skoky – tušil, co asi musí tato zpráva pro otce znamenat – nalezl Johanna Sebastiana zase v křesle. Ruce mu visely přes boční opěradlo tak bezvládně, že se syn zděšeně na otce zahleděl. Všechno napětí a živost, které vzbudila návštěva univerzitního učitele, teď ustoupily veliké únavě. Byl tedy ten náhlý třas před několika dny na louce přece vážnější, než si chtěl otec přiznat a než mohla matka tušit? Friedemann musí sdělit matce, co spatřil, jakmile jen s ní bude mluvit. Otec se o tom však nesmí nic dovědět, jistě by se pak ze všech sil ovládal, aby paní kantorovou nevyděsil, a to by mu pak mohlo uškodit ještě víc. A otce všichni dohromady potřebovali, nejen malé děti, které se narodily Anně Magdaleně, ale i ty velké z prvního otcova manželství a ovšem především ho teď potřebuje matka.
Johann Sebastian se nemohl odpoutat od zprávy, kterou mu přinesl přítel právník. V Halle tedy dlí velký Händel, táhlo Bachovi znovu a znovu hlavou, sotva pět mil od Lipska! A jak snadné je dostat se do města na Saale, každý den jezdí tam a zpátky jak kurfiřtská saská, tak i braniborsko-pruská pošta. Ano, těch by musel použít. Kdyby jen nebylo té vnitřní nejistoty, která ho trýzní. Bach si přiznal: To není výmysl, který si snad jen namlouvá, ne, ne! A znovu si musel sáhnout na srdce, jako by je chtěl uklidnit a ujistit se o pravidelném tlukotu. Něco tu není v pořádku.
Halle. – Znal poštovskou silnici úplně přesně, však po ní nejednou přes Gohlis putoval. A znal panoráma města, znal Moritzburg, odkud si kdysi chtěl kardinál Albrecht podrobit otce města, znal ojedinělou podobu tržiště s pěti věžemi, které mu dodávaly nezaměnitelný vzhled, znal ulice a uličky a bez nesnází by opět našel rohový dům zemřelého dvorního a úředního chirurga Georga Händela; přesně se rozpomínal na tento dům a nemusel by se k němu teprve doptávat jako tehdy, když přijížděl z Köthenu – a už od té doby uplynulo deset let!
Händel – Bach sám pro sebe vyslovil to jméno a pak ještě jednou: Händel! Potom se zvedl z křesla a přešel ke skříni, v níž uchovával noty, partitury celých děl, vlastních i cizích, a mnoho rozepsaných jednotlivých hlasů, jedno dílo vedle druhého. Bach jistým hmatem vytáhl nepříliš objemný notový zápis, sám si ho jednou opsal, aby se na něm poučil: Armida abbandonata Georga Friedricha Händela, scéna tvořící uzavřený celek pro sopránové sólo, smyčce a cembalo, které si cenil nejen pro ono vášnivé Armidino volání k mořským vlnám; ještě víc proto, jak její tvůrce, zřejmě pod přímým vlivem jižní slunečné země, použil rytmu siciliany. Bylo to uděláno tak působivě, že se Bach nemohl ubránit, aby si tento svérázný takt lidového tance rukou nevyklepal. To je ten hudebník, který tvoří operu za operou a jehož pověst se přes vodu vrátila na kontinent a přes Hamburk a Hannover pronikla do vlasti. Často mluvívali o něm i o tom, že se z něho stal spíš Ital než Němec. Bach však tento soud nechtěl bezvýhradně přijmout. Je vůbec možné umělce takto zjednodušeně poměřovat?
Bach přemítal. – Händel? Nebyl i on tvůrcem concerti grossi? A jak si byli příbuzní i po formální stránce v těchto skladbách, jichž Bach tolik napsal pro köthenskou dvorní kapelu a jen malý výběr šesti koncertů poslal markraběti Christianu Ludwigovi z Branibor-Schwedtu. Jak tam však byly přijaty? K Bachovi se z Branibor nedonesla žádná ozvěna. Nesměl na to ani pomyslet, neměl-li se roztrpčit. Co si vlastně panstvo někdy myslí? Uznávají snad jen urozený původ, bez něhož jsou všichni ostatní pouhými nickami? – A přece měli i ve svých concerti grossi každý svůj vlastní rukopis, i když oba přísně dodržovali třívětou stavbu. Händel byl snad více ovlivněn Corellim než Bach, který se v concertinu neomezoval jen na dvoje housle a violoncello, jak bývalo téměř posvátným zvykem. Bach v köthenských koncertech použil několikrát jako sólové nástroje také dechy a zdálo se mu, že tím dodal svým dílům barvitosti. Snad ho k tomu též podnítili tak vynikající hudebníci jako fagotista Johann Christoph Torlée a hobojista Johann Ludwig Rose, kteří, když Friedrich Wilhelm I. rozpustil berlínskou dvorní kapelu – jaké to znamení doby! –, našli cestu na malý köthenský dvůr. – Tedy, existovala zde silná vnitřní, nejen formální příbuznost a Bach se z toho radoval, na hony vzdálen tomu vidět v Händelovi nějakého nepohodlného soupeře, který by mu mohl být nebezpečný. Tomášský kantor přistoupil ke clavichordu a přehrál několik akordů, s neobvykle sytým köthenským zvukovým zabarvením.
Johann Sebastian vyňal ze skříně další dva svazky not, větší práce rovněž z Händelovy dílny. Musel se již znovu posadit, a tak si obě partitury položil před sebe na stolek. Tato díla ho k sobě při jeho zbožnosti poutala ještě silněji, vždyť i on sám napsal pašije podle evangelisty Jana, před pár lety je znovu přepracoval, a navíc letos složil velké pašije podle Matouše. Bach si teď četl v Janových pašijích s textem Hamburčana Christiana Postela; sám je již vícekrát v Lipsku uvedl, i když se mu koloraturní zpracování velkého zvolání Ježíšova Dokonáno jest! příliš nezamlouvalo. Přece však v duetu Pohleď, můj Ježíš je podoben růži a zvláště v árii Ženo, aj, syn tvůj poznával nepopiratelného mistra, který – jak si Bach vždycky říkával – neprošel nadarmo středoněmeckou a severoněmeckou kantorskou školou. Pak sáhl po dalším díle, které opsali společně s Annou Magdalenou: Pro hříchy světa mučený a umírající Ježíš. Co však Händel z textu hamburského radního Brockese udělal, ačkoliv šlo, zcela à la mode, o rýmované evangelijní vyprávění! Jak naléhavou, takřka brutální zvukomalbu užil ve sboru Běda, již poután jest. Nemuselo to posluchače vzrušit a zároveň srazit na kolena? Kdo v pašijích viděl víc než hudební duchovní hru, musel pocítit pohnutí. Když Bach při četbě partitury dospěl k Ježíšově modlitbě Shlédni, Otče…, k úchvatnému ariosu, které bylo podle jeho názoru snad nejpůsobivější částí celého díla, přistoupil k cembalu a po dlouhém přemýšlení zvolil rejstříky. Pak nechal tato slova zaznít podle Händelovy věty, i když se mu přirozeně nemohlo podařit ani vzdáleně napodobit plastický doprovod smyčců, na to mělo cembalo příliš odlišný charakter. Ale přesto bylo možné vytušit vznešenost věty a tomášský kantor k ní pak připojil široce rozvedené improvizace, jako thema con variationi, a postupoval přitom s takovou pietou, jakou by očekával i vůči svým dílům; koneckonců byla to otázka osobního svědomí.
Händel se před Bachovým vnitřním zrakem objevoval téměř jako bratr. Toužil stále naléhavěji se s ním setkat, když se mu to tehdy v roce 1719 nezdařilo. Sedmnáct set devatenáct – je tomu už deset let, a přece si Bach dokáže vzpomenout na každou maličkost.
Na přání knížete Leopolda se tehdy se svou kapelou pokusil ještě jednou uvést koncert v zámeckém parku, při světlech chráněných před větrem. Ale bylo již citelně chladno, neboť podzim nastoupil dříve než jindy. Proto se ani dvorní společnost nedokázala příliš soustředit. Bach s tím už předem počítal, knížecí přání však bylo i v tomto případě rozkazem. Příštího dne seděli v Bachově bytě při každodenní zkoušce. Kapelník zaujal místo u cembala a Christian Ferdinand Abel, jeden z nejschopnějších členů köthenské kapely, již uchopil gambu, aby mohla poprvé zaznít teprve nedávno vytvořená sonáta pro violu da gamba a obligátní cembalo. Bach ji napsal zvláště pro Abela, druhého kapelníka, jako ostatně častokrát svěřoval jednotlivým sólistům orchestru zvláštní partie svých skladeb. Jeho musici v tom viděli nejen uznání svých výkonů, ale i Bachův dobrý lidský vztah k nim. To dopoledne muzicírovali převážně sólově. Dvojkoncert d-moll pro dvoje housle hráli – dokonale jako vždy – Joseph Spiess, první houslista, a Martin Friedrich Marcus; pak měl své umění prokázat Christian Ferdinand Abel a Bach mu chtěl při tom podle svých sil asistovat.
Právě se hodlali pustit do hraní, když tu před Bachův dům předjel kníže, zřejmě v největším spěchu, neboť do zkušebny, umístěné v přízemí, domovními dveřmi téměř vpadl, aniž je za sebou zavřel. Ještě zcela bez dechu se kníže Leopold obrátil na kapelníka a během řeči ho stále poklepával po ramenou.
„Händel je v Halle! Chápete, co to znamená?!“ obrátil se i na ostatní hudebníky. A dříve než ze sebe Bach stačil něco vypravit, Leopold pokračoval:
„Lékárník Langguth mi tu zprávu přinesl na zámek před několika minutami. Chtěl si v Halle opatřit léčiva a tu do Hirschovy lékárny vstoupil Händel. Langguth ho samozřejmě neznal, jak by také mohl; ale cizinec ještě ani neopustil krám a už si lékárníkovi pomocníci šeptali jeho jméno. I pan kolega se Langguthovi zapřisáhl, že to byl on. Můžeme to tedy našemu lékárníkovi věřit.“
Kníže Leopold pozoroval své hudebníky jednoho po druhém, jako by chtěl v jejich obličejích vyčíst účinek této noviny. Viděl údiv, ale ještě víc výraz úcty, neboť Händel jako skladatel jim všem nebyl neznámý.
Bach se trochu podivil: „Händel?“
„Ano, Bachu, on se z toho nemůže ani vzpamatovat, co? Pro dnešek je s hraním konec, ledaže by se mu, Bachu, podařilo přivést svého velkého konkurenta k nám do Köthenu na návštěvu. Co taková soutěž na cembale mezi vámi dvěma? Téma už mám v hlavě; každý z vás na ně bude podle svého stylu volně improvizovat. Stanovím vám téma, vy je rozvinete. Souhlasil, Bachu?“
Köthenský dvorní kapelník měl v očích výraz, jako by si ho jeho knížecí pán chtěl dobírat. Händel v Halle? A on, Johann Sebastian Bach, má Händela prosit, aby jel do Köthenu? K soutěži na cembale? To nemůže být pravda. Kníže si jistě dovolil nějaký žert. Ani jeho musici tomu nechtěli věřit, jestliže dobře čte v jejich tvářích.
Bach neměl chuť přistoupit na tuto hru.
„Parbleu, Jasnosti! Čím jsem si to vysloužil?“
„Ale Bachu! Copak je s ním? Já že bych si ho před naší dvorní kapelou dobíral? Tropil si z něho šašky, právě z něho? Měl snad, Bachu, dojem, že mu připadla role dvorního šaška, jací bezpochyby na jiných dvorech asi jsou, ale v Köthenu přece nikdy? Myslel si snad, že si neumím vážit člověka?! Tak tedy ještě jednou vážně: nasedl, Bachu, stante pede do mé karosy, jel poštovskou silnicí do Halle a poprosil mým jménem pana dvorního komponistu Georga Friedricha Händela o návštěvu u nás, jak dlouho jen tu bude chtít zůstat. A že kromě soutěže na cembale společně zahrajeme ještě mnoho dalších kusů, by mu, Bachu, mohlo také být samozřejmé. Mám mu dát s sebou ještě dopis s pečetí, nebo není náš státní kočár dostatečným průkazem a plnou mocí? Bude ho doprovázet osobní stráž a také Abel, aby cestou jen nepřepočítával nahoru dolů knoflíky svého pláště, zda Händel pojede s sebou nebo ne.“ Kníže Leopold se na Bacha usmíval.
„Ale teď vite, vite, messieurs! Před večerem se přece opět uvidíme!“
A dřív než se kapelník mohl rozloučit se svou ženou, pobízel kníže jeho i gambistu do vozu. Rozruch vyvolaný náhlým odjezdem vylákal Bachovu milovanou choť před dům. Kníže, ve výborné náladě, jí také nezůstal dlouho dlužen vysvětlení. „Madame Bachová, když vše půjde dobře, tak ještě dnes bude tam naproti na zámku zpívat své písně za doprovodu – okamžik, prosím – za doprovodu tentokrát nikoli jejího directora musices, ale monsieur Händela. Právě teď jsem poslal jejího pana chotě do Halle s konkrétní nabídkou. Excusez-moi, s’il vous plaît, madame! Ale nestihl jsem si předtím vyžádat její laskavé svolení. Excusez!“ Leopold k paní Bachové mluvil s milou dvorností. A i když také ona naznačila lehkou úklonu – vždyť přece stála před köthenskou Jasností – ledva dokázala to všechno pochopit.
Na hallském tržišti se na Bachovu radu jeden z knížecích osobních strážců vyptával v Hirschově lékárně, kde Händel bydlí. Ještě dobře, že Leopold z Anhaltu-Köthenu označil i zdroj köthenského lékárníka, jinak by Bacha i Abela čekaly těžkosti. Takto však vůz, zdobený erbem a knížecím kloboukem, mohl po krátké jízdě znovu zastavit, k nemalému údivu mladých i starých, v Malé Clausově ulici před domem U žlutého jelena, kam si válkou ošlehaný ranhojič Georg Händel před 36 lety přivedl dceru giebichensteinského faráře Dorotheu Taustinovou [správně: Taustovou] jako svou druhou životní družku. Köthenští hudebníci byli přijati důstojnou, starou, černě oděnou dámou, přes všechen zachovávaný odstup srdečně. Že stojí před matkou muže, jehož si tak vážili, to spíše jen tušili, než aby to věděli. Dozvěděli se však, dříve než se naskytla příležitost, aby přednesli pozvání a prosbu svého pána, že Georg Friedrich právě před několika málo hodinami opět zvláštní poštou opustil rodné město a cestoval dále na západ. Příliš pozdě se Langguth dozvěděl o skladatelově přítomnosti doma, příliš pozdě dostali příkaz od knížete. Čas plynul podle neúprosného zákona, i oni mu byli podřízeni. Nenávratně, příliš pozdě!
Během rychlé jízdy šestispřežím do Halle, nížinou Fuhny a přes nizoučké pahorky těsně před městem na Saale již Bach s Abelem přetřásali otázku, které skladby by tak mohli Händelovi předložit na vybranou. V úvahu připadalo několik Bachových invencí, ale také velká chromatická fantazie s navazující fugou by mohla hostu dát představu o živém hudebním dění na malém köthenském dvoře. A kapelníkovy Anglické a Francouzské suity byli členové dvorní kapely připraveni kdykoli zahrát z listu. Do rozpaků by opravdu neupadli, neboť po ruce byl i dostatek výtvorů dalších mistrů, mezi nimi též italských. Práce Augusta Reinharda Strickera, který po příchodu z Berlína roku 1714 převzal vedení köthenského hudebního tělesa, položila solidní základ a stačilo, aby na něm Johann Sebastian jen dále stavěl. Bach a Abel se přímo opájeli rozmanitými možnostmi, nemuseli by se za nic stydět, to jistě ne. Ale teď oba seděli v koutech čalouněného sedadla jako omráčení, sotva nějaké slůvko mezi nimi přelétlo, zklamání bylo příliš velké po předchozím vzplanutí. Bachovi vystoupily na kořenu nosu typické mrzuté vrásky a z celého vzezření bylo možné vyčíst vše, co se v něm dělo. Návštěva britského dvorního skladatele v Köthenu by pro ně pro všechny znamenala nejen exkvizitní hudební událost, Johann Sebastian v setkání s jen o měsíc starším Händelem spatřoval ještě navíc lidské obohacení.
Johann Sebastian a Anna Magdalena společně ještě jednou probírali možnost poznat Friedricha Händela, možnost, která se tehdy před lety přiblížila tak na dosah. Když se Friedemann, plný mladického zápalu, během večera přidal k rozmluvě rodičů, byl stále ještě jako v jednom ohni; on by si jistě tuto příležitost podruhé ujít nenechal, on ne. Ale otec? Bylo na něm opravdu vidět, že se necítí dobře, také Anna Magdalena to poznala.
Nazítří ráno seděl tomášský kantor zase samoten v hudebním pokoji a rozmlouval sám se sebou. Musel dospět k rozhodnutí o cestě do Halle, nikdo jiný je za něho nemohl udělat. Ani Anna Magdalena, a Friedemann teprv ne. Znovu mu před očima vytanuly všechny spojitosti s Händelovými skladbami. Rozhodnutí nebylo pro Bacha lehké. Všechno v něm ho nutkalo za Händelem, do Halle. Ale při snídani, když si nabíral polévku, si musel opět sáhnout na levou stranu prsou; bylo to tak náhlé a tak bolestivé, že to nemohl ani před svou ženou utajit. Bach dobře viděl její vyděšený pohled. Vzpomněl si, jak se krátce předtím společně modlili Lutherovo ranní požehnání: …ochraňuj mě i tohoto dne před hříchem i všemi nemocemi… Ano, tak to bylo: …ochraňuj mě před všemi nemocemi… Smí cestovat do Halle a tak snad pokoušet Boha, smí to udělat? Nebo by to byla lidská svéhlavost, která se nechce dát vést, která není ochotna činit právě to, zač se přece též modlila: …aby se ti všechno mé počínání a celý můj život zalíbily? Jenže zdalipak se mu ještě jednou naskytne možnost setkat se s Händelem?
Dva hlasy Bacha volaly. Ale tomášský kantor už nebyl žádný mladík, který by bez rozmýšlení vyrazil na cestu; teď už mu nebylo dvacet, jako tehdy v Lübecku, kdy si téměř zpupně a svévolně prodloužil udělenou dovolenou. Když od svých mladistvých zpěváků vyžaduje kázeň, nemusí pak být připraven podřídit se kázni sám? Bach náhle pochopil, že je vyzýván k poslušnosti, a pak také uviděl východisko, které má přijmout.
Johann Sebastian k sobě přivolal svého nejstaršího syna a podal mu několik dukátů na cestovní výdaje. Ať on místo otce pozdraví Händela a pozve ho třeba jen na krátkou návštěvu na tomášský kantorát. Jak naléhavě o to Bach prosí, může Friedemann hostu z Anglie doložit otcovým nezdařeným pokusem před deseti lety; že ho Bach nechá srdečně prosit o návštěvu. Wilhelm Friedemann byl s radostí ihned ochotný vydat se na cestu, otec neměl ani v nejmenším zapotřebí uplatňovat svou autoritu. Vždyť v Halle byla stejně jako v Lipsku Universitas literarum, o níž se již Friedemann ledacos doslechl, a moci předstoupit před Händela, o kterém otec i matka předchozího večera hovořili s tak velkou úctou, ho také silně vábilo. Johann Sebastian stačil mladému studiosovi juris právě tak ještě hrubě popsat Händelův rodný dům, tam jistě najde velkého krajana, nebo se alespoň bude moci vyptat na jeho příbytek, a již za sebou Friedemann zavíral dveře otcovy pracovny, aby ještě ve spěchu řekl matce to nejnutnější. Halle a Händel – to nestrpělo ani nejmenšího odkladu, i kdyby musel na poštovní zastávce nějakou dobu čekat.
V domě U žlutého jelena pozvala hospodyně módně oblečeného muže ihned do domu, sotvaže se optal na pana dvorního skladatele; jen ať vstoupí, ona hned návštěvníka ohlásí, pana Bacha, jestli dobře slyšela.
„Ano, správně slyšela, slečinko,“ odvětil Friedemann poněkud lehčím tónem, „Wilhelm Friedemann Bach, nejstarší syn lipského pana kantora od svatého Tomáše.“
Friedemann se zvědavě rozhlížel po nevelkém pokoji, kam byl uveden, jako by již tento prostor musel vydechovat atmosféru, kterou je obklopen Händel. Ale kromě otevřeného cembala nic neukazovalo na hudebníka. Zařízení bezpochyby prozrazovalo jistý blahobyt. Na jedné stěně visel velký portrét muže, z něhož vyzařovala přísná vážnost učence; pečlivě upravený svrchník, vlasy spadající na ramena, přikryté na temeni malou čepičkou, jasný obličej s poněkud příliš velkým nosem. To přece nemohl být Händel? Ne, určitě ne, na to byl vyobrazený muž příliš starý. Snad tedy otec? Zatímco studios ještě pozoroval obraz, otevřely se rázně jedny dveře a v témž okamžiku byl Friedemann takřka zasypán otázkami a pokyny.
„Tak vy přicházíte z Lipska? A tvrdíte, že jste nejstarší syn tomášského kantora Bacha?“ A ještě dříve, než mohl Friedemann odvětit jediné slůvko, Händel pokračoval:
„Inu dobře, když je to tak, o čemž nepochybuji, pak se ale také musíte prokázat. Bachův syn musí něčemu v hudbě rozumět, jinak by se k němu otec nemohl hlásit. Tak se posaďte, cembalo je ještě otevřené, a předveďte svou vizitku. Je jedno, co budete hrát, ale ukažte se jako syn pana kantora!“
Friedemann hrál sarabandu z Klavírní knížky pro Wilhelma Friedemanna Bacha, kterou otec pro syna napsal jako hudební učebnici ještě v Köthenu. Hrál sice zdrženlivě, ale přesto s vytříbeným hudebním citem.
„Dokážete podle toho improvizovat?“ zeptal se Händel.
Wilhelm Friedemann improvizoval, jak nejlépe uměl, přirozeně zcela v otcově stylu.
Händel pečlivě pozoroval, jak hraje, i jeho prstovou techniku.
„Opravdu jste Bach. A studiosus iuris? Také jsem jím kdysi býval, dokonce tady v Halle, dokud jsem nenechal právo právem a neodešel k varhanám. A to je všechno, co umíte, monsieur Bach? Zdá se, že ve vás vězí víc, jestli se nemýlím. Svatá Cecílie vám asi dala do vínku víc než bohyně práva se zavázanýma očima, i když jsme nepodnikli a ani podniknout nechceme žádné examen rigorosum juris utriusque. Nenabídnete mi tedy ještě něco, třeba vlastního nebo i od pana otce? Mně je to jedno.“
„Když dovolíte, pane dvorní skladateli, zahraji preludium a fugu v Des od pana otce. Otec složil sbírku preludií a fug ve všech durových a mollových tóninách chromatické stupnice, nazvanou Temperovaný klavír. Jestliže souhlasíte, zahraji preludium, o němž jsem mluvil.“
Georg Friedrich Händel z křesla poslouchal Wilhelma Friedemanna, jenž předváděl několik otcových charakteristických skladeb, přesně ve stylu tomášského kantora; Friedemann do hry dával všechen hudební cit; vždyť tím byl svému otci povinován. Angličan opravdu neměl získat špatné mínění o lipském kantorovi.
Fuga dozněla. Mladý Bach se po námaze zhluboka nadechl a čekal na posudek.
„Má úcta! Panu otci, ale i vám. Povězte, jak se vlastně jmenujete?“
„Rodiče mi říkají Wilhelm Friedemann.“
„Tak dobře, Friedemanne. Co jsem předtím říkal o svaté Cecílii, to platí. Nebo jste jiného mínění? V každém případě máte v panu otci znamenitého učitele, alespoň co se hudby týče. – Co vás však ke mně přivedlo? Povězte mi to, Friedemanne!“
Friedemann vyslovil prosbu tomášského kantora, nikterak poníženě, cítil se spíš jako vyslanec suverénního pána než jako člověk, který se stůj co stůj doprošuje vyslyšení. Jistě, otcovo společenské postavení v Lipsku nebylo nijak vynikající, i když vzbuzovalo vážnost, ovšem byl přece také kapelníkem na weissenfelském dvoře, podobně jako byl Händel ve stejné hodnosti na dvoře anglickém. Oba mistři stáli na stejné úrovni, a co na tom, že muž, jehož otec k sobě zval, se dostal dál do světa? Cestování nedělá člověka hudebníkem.
Händela pozvání nemálo udivilo. Ovšem, Bachovo jméno již v německých zemích náhodou zaslechl. Ale vydat se proto teď do Lipska, když se právě před nedávnem vrátil z Itálie a chtěl v Halle – samozřejmě kvůli matce – udělat jen krátkou zastávku? A že ho tentýž Bach měl před deseti lety přivést na anhaltsko-köthenský dvůr, na takový maličký dvůr? To se tedy musel už přece jen usmát. A dokonce k hudební soutěži? Měřil se na docela jiných dvorech se sobě rovnými. Jaká to jen byla soutěž v paláci kardinála Ottobuoniho v Římě s mladým Domenicem Scarlattim, oba u cembala a potom u varhan! Svou hrou na varhany tehdy souboj vyhrál, zatímco u cembala byl vítězem prohlášen Domenico. Od té doby ho k oběma Scarlattiům, tedy i k otci, pojilo přátelství. Ale ta doba je teď již bohužel za ním, alespoň měřeno časem, přece však z ní i po odchodu z Itálie k němu cosi vyzařuje. I kdyby přesto do Lipska jel, kdopak by tam měl oprávnění je rozsoudit? Ale Bach bezpochyby něco dovede, to viděl na jeho synovi; podle toho bylo tedy třeba jednat.
„Děkuji, Friedemanne, za pozdrav i za pozvání pana otce. Máte přece ještě trochu času, než vás pošta zase odveze? Pojďte se mnou do kostela řádových sester [správně: do kostela/chrámu P. Marie – Liebfrauenkirche], kde jsem se učil u Friedricha Zachowa. Když jsem se vaším prostřednictvím seznámil s vaším otcem, chtěl bych se vám tam představit zase já. Souhlasíte? – Mějte však chviličku strpení!“
Händel otevřel tytéž dveře, kterými předtím vstoupil do místnosti.
„Matko, lipský kantor od svatého Tomáše mě zve do Lipska; po svém synovi, protože sám není zdráv.“
Friedemann zahlédl mezerou v otevřených dveřích starou dámu s bílými vlasy a zežloutlou pletí. Jistě už dávno překročila sedmdesátku. Jakási mnohem mladší žena jí právě podávala něco k pití. Neměla už sílu posloužit si sama? Podle výrazu tváře se zdá, že stojí na prahu poslední brány, říkal si Friedemann.
„Ty chceš už zase odejít, Friedrichu? Nechat mě samotnou v této temnotě?“ ptala se rozechvělým hlasem, otáčejíc se ke dveřím.
Friedemann se trochu naklonil, aby uviděl celý obličej Händelovy matky, a se zděšením poznal, že je slepá; ruka, která šmátrala po ošetřovatelce, mu pověděla vše.
„Už zase chceš odejít?“
Jaká lidská úzkost spočívala v této otázce!
„Jen klid, matko, teď jsem přece tady. Zajdu si jen naproti na tržiště, chci si trochu zahrát na Zachowových varhanách. Chápeš přece? Určitě to nebude dlouho trvat!“
Händel se již opět cele věnoval Friedemannovi.
„Tak pojďte. Ale o mé matce můžete panu otci klidně říci. Už po nějakou dobu nevidí slunce. Jak musí být osamělá, zvláště když jí zemřela dcera, která by jí mohla právě teď pomáhat. My vidoucí jsme o tolik bohatší než ona a tak snadno na to zapomínáme, až příliš snadno, jako by zrak byl tou nejsamozřejmější věcí na světě. Byl jsem hluboce otřesen, když jsem ji takto uviděl. Jenom podle kroků mě poznala, když jsem se nedávno vrátil domů. Jestlipak vy při svém mládí můžete pochopit, proč se teď ptala s tak velkou úzkostí? Když jsem kdysi opouštěl univerzitu a lavici varhan naproti v dómu, také bych to byl ještě nechápal; teď to ovšem chápu lépe, Friedemanne, poněkud lépe, neboť to nejzazší nám přece jen zůstává skryto.“
Varhaník kostela Panny Marie, stojícího na tržišti, zavedl se vší ochotou Händela a jeho mladého společníka na vysutý západní [správně: východní] ochoz božího domu, před široký, bohatými řezbami opatřený prospekt varhan, jež mu byly svěřeny. Händel ještě jednou vyslovil Friedemannovo jméno. Když se varhaník optal na jeho domov, zda nepochází z Lipska, a Friedemann mohl odpovědět pouze souhlasně, ihned se hluboce uklonil. Zamlada prý také zpíval ve sboru tomášské školy a dovede ocenit skladby nynějšího kantora. Byl by Friedemann tak laskav a vyřídil panu otci pozdrav?
Když byly měchy varhan plné vzduchu, zahrál Georg Friedrich Händel na nástroji, který od mládí důvěrně znal, jednoduché téma, téměř připomínající lidovou píseň, a pak je ve volných improvizacích rozvíjel ve stále nových fugovaných postupech. Varhany vydávaly bohatý zvuk. Friedemann stál vedle nástroje a naslouchal v hlubokém soustředění. Uměl by to jeho otec zahrát také tak? – táhlo mu myslí. A teď to zase znělo jako Buxtehude, opravdu, jako by ta hudba pocházela ze severoněmecké varhanní školy. Potom k němu dolehly italsky znějící melodie a rytmy, jako by je vytvořili Scarlatti a Corelli. A přece všechno zároveň znělo trochu jinak, to nebyl prostě otec nebo velký lübecký varhanní mistr, ani Scarlatti a ostatní Italové. Člověk, který tak ovládal svůj nástroj, měl svůj zcela vlastní rukopis, i když se u ostatních poučil, nezůstal jejich zajatcem; všichni jím nějak prošli a byli v něm přítomni jako vzpomínka, kterou nelze zapřít, jistě, ale tím, kdo zde hrál, byl – Händel. Kdyby to tak otec mohl sám slyšet! Znal samozřejmě italské mistry také, nemálo jejich děl stálo ve skříni na noty, studoval je, stále znovu se s nimi vyrovnával, to přijal, ono zavrhl; anglický dvorní skladatel jim však stál tváří v tvář, soutěžil s nimi, u všech se poučil, a přece si svůj svéráz zachoval nebo – získal? Friedemann najednou pochopil, co může pobyt v jižních zemích pro hudebníka znamenat. Itálie – moci se tam jednou podívat, jen jedinkrát! Ale to pro něj asi musí navždy zůstat jen přáním. Kdo by mu to také mohl umožnit? Otec stěží došel do Lübecku. A čemu všemu by se tam přece i on, syn tomášského kantora, mohl přiučit? Možná že by potom také hodil práva za hlavu, jako tenhle Händel, možná, vždyť stát se písařem na radnici nebo se v nějaké knížecí kanceláři zaobírat římským právem, to Friedemannovi nepřipadalo jako životní cíl hodný usilování, kvůli kterému by byl ochoten zříci se všeho ostatního.
Georg Friedrich Händel vedl svého hosta branou ven z města, u Zlatého srdce mezi formany a překupníky soli trochu pojedli a vypili několik džbánků brunšvického piva. Potom kráčeli údolím Saaly, poněkud nesouměrný pár, Wilhelm Friedemann, ještě mladičký a štíhlý, Händel, o hlavu větší a mohutné postavy, v němž jídlo a pití – a toho si Friedemann u Srdce dobře všiml – zřejmě vždy vyvolávaly blažený pocit. Proto měl tedy přezdívku Medvěd? Lidový jazyk se opravdu odedávna vyznačuje trefností a vtipem.
Mluvil Händel, Friedemann jenom poslouchal, přijímal, co se mu nabízelo, a uslyšel tolik nového, o čem ani otec neměl nejmenší tušení, přestože o Angličanovi, jehož rodiště přece leželo na Saale, mnohé věděl a také synovi pověděl. Oba se v rozhovoru přenesli k Arnu a procházeli se podél florentských paláců, nechali se vozit gondoliérem po kanálech proslulého města na lagunách, v Neapoli se z nábřeží dívali na modravé moře, stále znovu zaznívala jména kostelů a šlechtických sídel v městě na sedmi pahorcích, jehož vyzařující moc se zdála nezničitelná. Před Friedemannem se otevřel zcela nový svět, neboť Händel neskrblil velkými ani drobnými životními zkušenostmi a dojmy z cest, naopak před mladíkem přímo rozevřel své nitro. Přestože se Händel nijak nesnažil synovi německého kantora imponovat, byl zřejmě na nejlepší cestě, aby svého společníka jednou provždy svedl a vzal mu všechnu sílu a chuť zůstat věrný světu středoněmeckého kantorského domu, přes všechnu hudební šíři tak stísněnému. Čím zevrubněji Händel referoval o svých letech v Itálii, tím silněji toužil Friedemann dozvědět se víc, ano, tak se odpoutal od Saaly, že náhle obdivovaného muže oslovil maestro a sám spustil – byť i dost neobratně a nedokonale – italsky, na což Händel hned také vesele přistoupil.
Händel ovšem synovi Johanna Sebastiana Bacha sdělil nejen důležité hudební poznatky, kupříkladu jak v Římě poznal oratorio vulgare [správně: volgare], jemuž vtiskli podobu Carissimi a Pasquini, a jak se v Benátkách setkal s vícesborovou chrámovou hudbou vycházející z Andrea a Giovanni Gabrieliho, a především se světem opery a kantát, ovlivněným Claudiem Monteverdim. Právě v Římě učinili onen důležitý krok od převážně soukromých knížecích oper k divadlu přístupnému širším vrstvám. A Händel mladému Bachovi dopřál, aby s ním prožil uvedení své opery Agrippina v divadle, jež patřilo rodině kardinála Grimaniho. Uprostřed saalských luk mu bez jakýchkoli rozpaků nastínil recitativy a árie této opery, spor obou Římanek Agrippiny a Poppey, nechal ožít rychlé parlando právě tak jako slavnostní či dramatické vzrušené accompagnato a svým mohutným hlasem zazpíval jednu z těch árií, s nimiž basista Boschi přivedl operu k takovému úspěchu, že zazněl potlesk nemající konce: „Viva il caro Sassone! Viva! Viva!“ Když pak Händel hovořil o slavnostech v zahradách knížete Ruspoliho na Monte Esquilino a neopomněl vychválit pohostinnost toskánského prince Giana Gastona ve Florencii, když svého společníka zavedl do kroužku Arkádů, v němž se scházeli a vzájemně obohacovali italští šlechtici a kardinálové, básníci, sochaři a hudebníci, tu se již Friedemann neudržel.
„Maestro, to je život! Tam bych chtěl také být. A už bych věděl, jak se mezi nimi pohybovat. To je přece něco jiného než zdejší studentské žertíky u lipského ležáku nebo zerbsterského [správně: zerbstského] hořkého piva, a jak ubohý je proti tomu menuet, při kterém je nanejvýš dovoleno způsobně se dotýkat konečků prstů počestných měšťanských dcerušek!“
Händel se zastavil a podepřel si ruce v bok. To zas něco provedl! On sám se sice již v Hamburku vymanil z německého kantorského světa, ale nikdy nezapomene, zač mu také vděčí. Smí však mladému Bachovi tak poplést hlavu, aby viděl jenom povrch, jen to snadné? Lipský kantor by mu to do smrti nemohl prominout. Jistě, jeho obě první opery Almira a Nero byly prvními krůčky, Agrippina, to bylo již vítězství. Ale jak těžce musel na každé nové opeře pracovat, ačkoliv mu šla práce rychle od ruky, a jaké obtíže bylo nutné stále znovu překonávat, nejen se svéhlavými zpěvačkami jako Cuzzoniovou, na niž musel jednou dokonce vztáhnout ruku, aby přišla k rozumu! Händel se v duchu smál, když si představoval, jak primadonu jednoduše popadl a držel ji vystrčenou z okna. Je to dobré, když je člověk Medvěd!
„Co víte o práci, Friedemanne?! Jen si nemyslete, že taková cesta do Itálie spočívá v tom, že se jezdí od jednoho paláce k druhému, nebo od jedné tabule k další. Jistě, to také bývá, ale jen na okraji. A ani na jihu se nikdo dlouho neudrží, když není ochoten se stále znovu učit. Italové se snáze nadchnou než chladní Hamburčané nebo vaši bodří měšťané, ale když jednou to Viva! Viva! ustane, je třeba tvrdě pracovat, nebo nakonec dopadnete jako pouliční muzikant a budete rád, když vám někdo hodí měďák. Jednou v Londýně jsem nechal v kterési opeře společně vystoupit Cuzzoniovou a Faustinu Bordoniovou. Byly tak žárlivé, že si na otevřené scéně vjely do vlasů. To bylo gaudium, to byste musel zažít,“ a Händel se smíchy popadal za břicho, „ale zpívat uměly pěkně, jako andělé! A co myslíte, kolikrát jsem musel s každou jednotlivě provést velké da-capo-árie, dokud nebyly samy se sebou spokojeny? Nebo, abychom zůstali ve vašem hudebním světě: padají vašemu panu otci všechna moteta, kantáty a suity, o nichž jste mi povídal, jen tak do klína? Slyšel jsem vás hrát, Friedemanne, a něco umíte. To však zavazuje: Zítřejší mistr dnes pracuje a pozítří jakbysmet!“
„Teď ale pojďte,“ a Händel uchopil Friedemanna pod paží jako důvěrného druha, „ať si s sebou do Lipska odnesete alespoň pár drobtů z panských stolů. A kdybyste se jednou dostal do Itálie, pak si vzpomeňte na Medvěda, který vám ji na břehu Saaly odhalil.“
A Georg Friedrich Händel bez jakýchkoli rozpaků, nevšímaje si mužů, kteří z břehu vlekli na provazech naložené čluny, začal znovu z plných plic zpívat, nejdřív podle cantar alla romana, římského způsobu kostelního zpěvu, vycházejícího z pravého sborového ducha, a pak zase s onou přirozeností a vášnivostí cantar alla napolitana i s jeho bujnou koloraturou, a do třetice docela jiným způsobem v benátském pěveckém stylu. Friedemann se sice ještě docela nevzpamatoval po tvrdém poučení, jehož se mu dostalo, přece však naslouchal každé jemné nuanci ve zpěvu velikána, a když ji hned nepochopil, prosil Händela, aby mu ji zopakoval. Wilhelm Friedemann chtěl otci přinést něco z toho, co načerpal, neboť už nemohl doufat, že společně s Händelem odjede do Lipska; ti dva byli příliš odlišného založení. A zdalipak Händel skutečně poznal otcovo umění a hodnotu? Tím si Friedemann nebyl jist. Nebo snad předtím myslel příliš egoisticky jen na sebe, měl na paměti jen vlastní obohacení a nevylíčil otcův obraz správným způsobem?
Händel pozval syna tomášského kantora ještě jednou do svého rodného domu. Chtěl, aby se seznámil i s jeho slepou matkou, neboť co jsou synové bez matek? Setkání se starou dámou trvalo jen krátce, chtěla mít syna zase pro sebe, zůstali venku příliš dlouho.
„To jste tak dlouho hráli, Friedrichu?“ ptala se s naléhavostí člověka, jenž je odkázán na pomoc druhých.
„Ne, matko, to ne. Ale když mi lipský kantor pošle syna s pozdravem a prosbou, je to, jako by u nás zaklepal sám osobně. A měl jsem studiosovi mnoho co říci, jemu samému i pro jeho otce. Chápeš, matko?“ zeptal se zase Händel.
„Teď ale u mě zůstaneš, Friedrichu, ano? Potřebuji ještě trochu tvé hudby na noc, a nejen na tu dnešní. Bude mě doprovázet a spojovat s tebou, až budeš zase daleko ode mne a já budu zpívat svůj part v jiných sborech. To přece pro mě uděláš?“
Ta prosba byla vyslovena i při vší zdrženlivosti tak naléhavě, že to Friedemanna hluboce dojalo. Smí opravdu ještě jednou přednést otcovu prosbu? Může si to dovolit tváří v tvář této staré matce?
A přece se k tomu odhodlal:
„Monsieur Händel! Vaše paní matka vás velmi potřebuje, v Londýně jste očekáván k novému dílu, druhá sezóna New Royal Academy také nestrpí žádného odkladu. Ale neměl byste přesto jeden den pro otce, jen jediný? Mějte na paměti, že byl právě tak jako vy kdysi v Lübecku u velkého Buxtehuda. Nemohl byste k nám přijet z ohledu na toto společné pouto? Neprosím vás kvůli sobě, mne jste obdaroval opravdu štědře, ale prosím vás za otce. Věnujte mu po rozloučení s paní matkou několik hodin!“
Tu z matčina pokoje začaly slabounce bít hodiny, jako by jim oběma chtěly připomenout, jak čas ubíhá.
„Vyřiďte panu otci pozdrav a dík, Friedemanne! Pozdrav a dík! Nemohu k vám zajet, přes všechna lübecká pouta. A jsou opravdu tak silná, jak se domníváte? Váš pan otec by ovšem kdykoli mohl převzít varhanický úřad u Panny Marie v Lübecku. Ale je asi lhostejné, kde uvádí své kantáty a pašijovou hudbu, žije vždy a všude ve stejném ovzduší. To já nikdy nemohu. Zachow v kostele na tržišti, varhany ve zdejším dómu, to všechno pro mě bylo jen průchozím místem, ne trvalým. A ani italská opera pro mě ovšem není cílem, i když tam za vodou na ostrově již o úspěchu nerozhodují jen šlechtici, ale také měšťané, kteří neskrblí potleskem, když se scéna rozuzlí a milenci se přece nakonec shledají. Potěšilo mě, že si londýnská královská garda vyvolila pochod z mého Rinaldina [správně: Rinalda] za svůj slavnostní pochod a že si ho Londýňané zpívají a pohvizdují. Byl jsem na to nemálo hrdý. Porozuměl jsem londýnským měšťanům a oni mně. Žijí tam jinak než v této zemi, zcela jinak. Jestliže Lipští chodí na pašije vašeho pana otce a jsou z celého srdce dojati, až jim slzy stékají po tvářích, pak na ostrově se stále derou kamsi kupředu. Jejich zbožnost se projevuje jiným způsobem, je aktivnější, zasahuje do světa. Důkladně jsem je zkoumal, můžete mi věřit. Proto si myslím, že i opera je pro mě jen zastávkou, snad na cestě k velkému oratoriu.
Divíte se, že před vámi mluvím o duchovní hudbě? Když jsem přece právě před chvílí prohlašoval, že se již necítím doma v německém kantorském světě, v němž má váš pan otec své kořeny? Ale v anglickém měšťanstvu, které si stále více uvědomuje samo sebe, nejsou biblické postavy žádnými schématy jako z šerého dávnověku, bez jakéhokoli významu pro dnešek; oni se v jejich bojích znovu poznávají. Saul a Samson, Belsazar a Esther, ti všichni žijí ve vědomí anglosaského měšťanstva. A tam leží moje velká životní úloha, abych v oratoriích ukázal boj a vítězství, abych ujistil rozvíjející se národ jeho věcí. A cožpak se ti, kteří žijí v područí, nemohou poznat v situaci Izraele v zajetí egyptském? Dovolte, vyjádřím to obrazem: Recitativy italské opery jsou jako pralinky na dortu. V oratoriu, jaké mi tane na mysli, nemohou sice recitativy a árie chybět, to rozhodně ne, ale zdá se mi, že velké lidové sbory, které bych tu měl vytvořit, jsou jako chléb, který člověka nasytí, neboť jenom o pralinkách se dlouho žít nedá. Nemohu komponovat, aniž bych přitom životu nepomáhal dál. To vše se ve mně teprve začíná vynořovat, mnohé je bezpochyby ještě dost nezřetelné, ale vyjasňuje se to, jako se na britských ostrovech již vyjasnilo ve společnosti, o čemž vy tady v německých zemích sotva máte představu. Všichni ještě poklonkujete před svými knížaty a pány, kdežto na ostrově je lid již silou, bez níž ani král nemůže vládnout a proti ní už vůbec ne. A tam mě také vede moje cesta. Což to není další variace na dané téma? Váš pan otec to téma zpívá sobě přiměřeným způsobem a já je hraji se svými vlohami, v prostředí, v němž žiji; jako by to bylo thema con variationi!
A teď ještě jednou pozdravuji pana otce a děkuji mu!“ Händel doprovodil Wilhelma Friedemanna přes práh.
„Počkejte ještě okamžik. Váš pan otec si zaslouží víc než jen pouhá slova. Tím jsem mu povinován.“
Georg Friedrich Händel znovu vystoupil po schodišti a pak mladému lipskému studentovi podal pro otce svazek not: Suites de pièces pour le clavecin, vydaný londýnským knihkupcem J. Walshem.
„Doneste to otci, Friedemanne! On již hudebníkovi porozumí, i když s vámi do Lipska nepojedu. Adieu, Monsieur Bach, adieu, et mille merci! Au revoir!“
Wilhelm Friedemann mohl mluvit o štěstí. Zvláštní poštovní dostavník ho vzal s sebou. Dosti pozdě dorazili do Lipska, před Lotterovu radnici. Cestou k tomášské škole stále ještě přemýšlel o tomto dni a vrýval si do paměti rozhovor s velkým hudebníkem, vždyť o něm musí nejen podat věrnou zprávu otci, ale také v něm samém měl dále působit. Pochopí však otec Händelovo rozhodnutí? Kdyby se jednalo pouze o osleplou matku, otec by s tím bezpochyby souhlasil, sám by se nerozhodl jinak, o tom byl Friedemann přesvědčen. Ale to druhé? Že Bach a Händel žijí a tvoří v příliš odlišných světech? Že lipský kantorský svět je tak zásadně jiný než ovzduší na Temži? Pochopí to? Wilhelm Friedemann kráčel k tomášské škole s těžkým srdcem. Dobře jen, že ulice byly jako po vymření. V kruhu světla pod jednou z mála luceren si ještě jednou přečetl tituly na svazku not: Suites de pièces pour le clavecin. Suity, jako u otce, a uvažoval dále: Buxtehude – vždyť Händel o něm sám mluvil – tak jako u otce, a přece to nepostačovalo jako most, který by se klenul od jednoho k druhému. Musí tedy každý z těch dvou velkých mužů a hudebníků zůstat u sobě přiměřeného provedení daného tématu, hlavně když vždy zůstane věrný tématu i sobě samému.
Výše uvedený text je přepisem téměř celé povídky (kapitoly) “Thema con variationi” ve sbírce povídek Wolfganga Sachseho (Sachse; 1910–1961) “Thema con variationi. Vrcholná obobí v životě a díle Johanna Sebastiana Bacha”. Z německého originálu “Thema con variationi. Erzählungen um Johann Sebastian Bach” vydaného roku 1963 (?) nakladatelstvím VOB Union Berlin přeložil Petr Kratochvíl (nar. 1950). Obálku, vazbu a grafickou úpravu navrhl Jan Solpera (nar. 1939). Vydalo nakladatelství Vyšehrad, Karlovo náměstí 5/317, Praha 2 – Nové Město, v roce 1978 jako svou 513. publikaci. 1. vydání.
Přepis reprodukuje předlohu (str. 47–78) s tím, že až na několik drobných korektur nebyly provedeny žádné úpravy či zásahy, jakkoliv nutné a žádoucí se – kvůli množství nepřesností – mohly jevit. V některých případech bylo na nepřesnost upozorněno správným tvarem v hranaté závorce. První odstavec v textu (str. 47) byl značně zkrácen a upraven s ohledem na samostatné publikování přepisu.
Názory vyjádřené Wolfgangem Sachsem v rámci přepsané kapitoly jsou místy poplatné oficiální ideologii někdejší Německé demokratické republiky. Dotyčné pasáže jsou natolik zjevné, že není třeba na ně žádným způsobem upozorňovat.
Povídka “Thema con variationi” vyšla poprvé roku 1961, rovněž ve výše uvedeném nakladatelství, jako součást titulu “Präludium und Fuge. Drei Erzählungen um Johann Sebastian Bach”.
Vůbec první informaci o Bachových pokusech setkat se osobně s Georgem Friedrichem Händelem nalézáme s jistotou v odpovědi Carla Philippa Emanuela Bacha (1714–1788), syna Johanna Sebastiana Bacha, na tvrzení Charlese Burneyho (1726–1814), že Händel ve svých varhanních fugách předčil Johanna Sebastiana Bacha. Tato odpověď Bachova syna vyšla anonymně roku 1788 v 81. svazku (1. kus, str. 295–302) “Všeobecné německé bibliotéky” (“Allgemeine deutsche Bibliothek”) vydávané Christophem Friedrichem Nicolaiem (Nicolai; 1733–1811). Zde se doslova dočítáme: „[Při Händelově návštěvě v Halle v roce 1719] byl J. S. B. kapelníkem v Köthenu, čtyři malé míle z Halle. Dozvěděl se o Händelově přítomnosti v posledně jmenovaném místě, hned nasedl do poštovního spoje a jel do Halle. V den jeho příjezdu Händel z Halle odcestoval. Podruhé [1729] měl J. S. B. naneštěstí horečku. Jelikož sám cesty do Halle nebyl schopen, poslal tam hned svého nejstaršího syna, Wilhelma Friedemanna [1710–1784], aby Händela co nejzdvořileji pozval. Friedemann navštívil Händela a dostalo se mu od něho odpovědi, že do Lipska, ke své velké lítosti, jet nemůže. J. S. B. byl totiž tehdy již v Lipsku, také pouze čtyři míle z Halle.“ (Viz “Bach-Dokumente 3”, Dok. 927.)
Výše citovaný text C. Ph. E. Bacha následně zpracoval Johann Nikolaus Forkel (1749–1818) ve své knížce “Ueber Johann Sebastian Bachs Leben, Kunst und Kunstwerke” (“O životě, umění a uměleckých dílech Johanna Sebastiana Bacha”; Lipsko 1802), vůbec první bachovské monografii. Ta byla velmi oblíbena, a tak se s Bachovými neúspěšnými pokusy o osobní setkání s G. F. Händelem seznámily širší kruhy čtenářstva.
Forkelovo zpracování zní, v překladu Graciana Černušáka (1882–1961), následovně:
„Händla si [Bach] vysoce vážil a často si přál ho osobně poznat. Poněvadž Händel byl rovněž velikým klavíristou a varhaníkem, přáli si mnozí přátelé hudby v Lipsku a tamním kraji slyšet jednou oba tyto velké muže proti sobě. Ale Händel nikdy nemohl najít čas k takové setkané. Přijel z Londýna třikrát [neodpovídá skutečnosti] na návštěvu do Halle (svého rodiště). Při prvé návštěvě, asi r. 1719 [správně], byl Bach ještě v Cöthenu, vzdáleném od Halle necelé čtyři míle. Dověděl se ihned o Händlově příjezdu a neotálel ani okamžik, aby ho neprodleně navštívil; ale právě v den jeho příjezdu odcestoval Händel zase z Halle. Za druhé Händlovy návštěvy v Halle [1729] byl Bach již v Lipsku, ale nemocen. Jakmile však zvěděl o Händlově příjezdu do Halle, poslal tam ihned svého nejstaršího syna Wilhelma Friedemanna a dal Händla pozvati co nejzdvořileji k sobě do Lipska. Händel však litoval, že nemůže přijít.“ (Viz Johann Nikolaus Forkel: “O životě, umění a uměleckých dílech Johanna Sebastiana Bacha”. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1953 – I. vydání. Přeložil a k vydání připravil Gracian Černušák. Kapitola VIII, str. 65–66.)