Georg Friedrich Händel se narodil 23. února 1685 v Halle nad Sálou (dnešní NDR). Otec Georg byl chirurgem a lazebníkem, matka Dorothea dcerou pastora u sv. Bartoloměje v Giebichensteinu. Pradědeček z matčiny strany kazatel Johann Taust dle nejnovějších poznatků emigroval do Halle před r. 1606 z náboženských důvodů ze své vlasti – Českého království, „podle předpisu Kristova, Mt 19,29, opustiv dobrovolně všechen svůj majetek“ (smuteční řeč při pohřbu Händelovy matky). W. Serauky jej ztotožňuje s učeným teologem D. Johannesem Taustinem (Taustinus), jenž kol. r. 1592 působil v Uherském Brodě; jeho jméno je rovněž uváděno v souvislost s Domažlicemi (něm. Taus). Mnohé nasvědčuje tomu, že kazatel Taust náležel mezi českými exulanty k oněm luteránům, kteří byli spjati s husitskými tradicemi a udržovali také styky s českými bratry. Händelův dědeček ze strany otcovy Valentin pocházel z Vratislavi a vyučil se kotlářem; po r. 1590 se přistěhoval do Halle, kde se r. 1608 oženil.
Vztah k hudbě začal Händel projevovat již v raném věku. Teprve na doporučení vévody ze Sachsen-Weißenfelsu mu přísný otec kol. r. 1694 umožnil systematickou hudební výuku u F. W. Zachowa, varhaníka v chrámu P. Marie, nejlepšího hallského skladatele té doby. Zachow chlapci mj. ukázal, „jak různí národové píší a komponují“, v čemž lze spatřovat základ Händelova mezinárodního hudebního myšlení. Dosud nepotvrzena zůstává návštěva jedenáctiletého Händela u berlínského dvora kurfiřta Friedricha III. V souladu s vůlí zesnulého otce, který snil o synově právnické kariéře, zapsal se Händel, po studiích v městském gymnáziu, 10. února 1702 na hallskou univerzitu; 13. března téhož roku ujal se, třeba byl luterán, uvolněného varhanického místa v hallském dómu reformované církve. Leč na jaře r. 1703 se k rodnému městu obrátil zády a vydal se do světa. Působištěm se mu stalo bohaté obchodní město Hamburk, středisko vzkvétající opery. Zprvu působil v opeře jako druhý houslista, pak přešel k cembalu a začal se zabývat komponováním. Opera Almira jej přes noc vynesla na výsluní slávy. Princ Gian Gastone Medicejský (od r. 1697 manžel Anny Marie Františky ze Sachsen-Lauenburku, kterážto sídlila na zámku v Zákupech u Č. Lípy) jej seznámil s původní italskou hudbou a vylíčil mu tamní bohatý hudební život tak barvitě, že Händel po počátečním zdráhání na podzim r. 1706 odjel do Itálie. Zdržoval se ve Florencii, Římě, Benátkách a Neapoli. Zdokonalil se v oboru kantáty, opery i oratoria. Opera Agrippina, uvedená r. 1709 v Benátkách, byla přijata s nesmírným nadšením. V Římě se církevní hodnostáři pokusili luteránského cizince obrátit ke katolické víře. „Jeho odpověď však byla, že není povolán zkoumat takové věci. Pevně se rozhodl žít a zemřít jako člen té obce, ve které se narodil a byl vychován, ať je její vyznání pravé nebo není.“ (J. Mainwaring.)
Přes všechny své úspěchy se Händel r. 1710 nakonec s Itálií rozloučil a ve funkci kapelníka vstoupil do služeb hannoverského kurfiřta Georga Ludwiga. Sotva se stačil v Hannoveru usadit, vyžádal si od kurfiřta dovolenou a po krátké návštěvě v Halle a Düsseldorfu přibyl na podzim r. 1710 do Londýna. Díky senzačnímu ohlasu opery Rinaldo tam pro sebe shledal tak příznivé podmínky, že na podzim r. 1712 odjíždí s kurfiřtovým souhlasem do Londýna podruhé; do Hannoveru se má vrátit po „rozumné době“. Kurfiřtovo přání Händel ale nerespektuje a zakotvuje v Anglii trvale. V této zemi žije pak až do své smrti a až na několik výjimek ji vůbec neopouští. V Londýně strávil téměř padesát let. Čekaly ho tu opojné chvíle uznání, ale i hořké chvíle neporozumění a ústraní. V letech 1720–1740 organizuje tři velkolepé operní akademie, pro které píše svá skvělá díla. Tyto podniky ovšem skončily několikerým nezdarem. Osudnou ránu Händelovi zasadila Gayova a Pepuschova Žebrácká opera (1728). Nevzdává se a připravuje další sezóny v neustálém boji s obecenstvem, konkurencí, kritikou a nevraživostí společnosti, což ho r. 1737 stojí dosud železné zdraví (záchvat mrtvice). Operu už při životě neudrží, uvědomuje si stále naléhavěji, a tak se s konečnou platností obrací k hudební formě, v níž vydal své nejkrásnější plody – k oratoriu.
Nicméně ani oratoria neutišila kritiku a neučinila přítrž nepřátelským a malicherným výstupům vůči mistrovi, který svým uměním usiloval o morální povznesení posluchačů. Nebývalého porozumění se Händelovi dostalo v irském Dublinu (premiéra Mesiáše). Zvrat v postoji Angličanů nastává r. 1746. V létě 1745 vyloďuje se ve Skotsku katolický princ Charles Edward Stuart; početná armáda skotských vzbouřenců táhne na Londýn. Händel skládá své Příležitostné oratorium, vyjadřující aktuální pocity anglického národa. Stává se pěvcem svobody anglického lidu. V dubnu 1746 jsou povstalci u Cullodenu krvavě poraženi. Händel pokračuje v nastoupené cestě a korunuje ji vlastenecky zapáleným oratoriem Juda Makabejský. Od tohoto okamžiku nepřátelé umlkají; Anglie patří Händelovi tak, jako on patří jí. Ke státním oslavám Cášského míru, připadnuvším na jaro 1749, zkomponoval Händel monumentální Hudbu k ohňostroji. Ohňostroj byl odpálen v londýnském Green Parku, kde slavný architekt G. N. Servandoni, dle jehož návrhu byly patrně vyzdobeny interiéry zámku v Dobříši, postavil působivou kulisu dórského chrámu.
Roku 1750 navštívil Händel naposledy Německo. Po návratu do Londýna se pustil do práce na oratoriu Jiftách, během níž začal ztrácet zrak (zřejmě zelený zákal). R. 1753 oznamuje London Evening Post úplné mistrovo oslepnutí. Nepomohly tu ani šarlatánské zákroky rytíře J. Taylora, který před léty, rovněž bezvýsledně, operoval také J. S. Bacha. Léta 1752–59 jsou pro Händela obdobím utrpení a hlubokých duševních depresí. Těžko si dovedeme představit, jak trpěl tento člověk, jenž nade vše miloval světlo, živé přírodní barvy a krásné obrazy. Jeho tvůrčí inspirace byla živořením v temnotách takřka vyčerpána. Zmizela i živelná chuť k jídlu a pití. Jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, ještě coby čtyřiasedmdesátiletý stařec ohlašuje Händel nový oratorní cyklus a sám jej uskutečňuje. Při provedení Mesiáše 6. dubna 1759 jej však zachvátila slabost; musel ulehnout. Smířen s Bohem i lidmi očekával trpělivě konec. Ten se dostavil 14. dubna 1759, na Bílou sobotu. 20. dubna byly Händelovy tělesné ostatky za účasti 3000 londýnských občanů pochovány ve Westminsterském opatství u paty náhrobku vévody z Argyllu.
Do dnešních dnů se zachovala celá řada Händelových portrétů. Třebaže se jedná o díla různých autorů, o díla vznikající v různých obdobích skladatelova života, všechny tyto portréty nesou jeden společný znak: překotný händelovský vitalismus. Tato typická händelovská vlastnost se objevuje ještě v pozdních mistrových letech. „Co se týče jeho osoby, byl to velmi tělnatý muž velkého vzrůstu. Jeho chůze, vždy loudavá, byla poněkud neladná, ježto v sobě měla něco z onoho kolébavého pohybu, kterým se vyznačují lidé s křivýma nohama. Jeho rysy byly jemně modelovány a jeho celkové vzezření klidné, prozrazující důstojnost spojenou se shovívavostí a všemi vlastnostmi srdce, které tak často vzbuzují důvěru a zajišťují úctu.“ (J. Hawkins.)
Listujeme-li seznamem Händelových děl, překvapí nás rozsah a rozmanitost jeho skladatelského odkazu. Máme od něho 46 oper a 32 oratorií. Vedle četných příspěvků anglikánské církevní hudbě (Te Deum, anthemy) je třeba se dále zmínit o půvabných dílech Händelových italských let: ve zmíněné skupině totiž nalezneme 72 italských kantát s průvodem continua, 25 italských kantát v komorním obsazení, 22 italských duetů a 2 tercety. Neméně významná je ovšem i hudba instrumentální (celkem 325 samostatných titulů), ať již jde o orchestrální, komorní či sólové skladby. K prvně jmenovanému druhu náležejí kompozice ve formě concerta grossa, v nichž se sólistická skupina (concertino) staví proti plnému orchestru (tutti, ripieno). Händel zanechal dvě sbírky těchto koncertů, vydané r. 1734 (op. 3; 6 skladeb) a r. 1740 (op. 6; 12 skladeb). Vlastní Händelův vynález představují varhanní koncerty, známé ze tří sbírek (vyd. 1738, 1740 a 1761; všechny čítají 6 skladeb), pomineme-li dodatečný soubor nakladatele S. Arnolda z r. 1797 (jen 3 skladby, z toho jedna pro sólové varhany). Ve varhanních koncertech uplatnil Händel formu concerta grossa, a to tak, že concertino nahradil varhanami. Komorní hudbu zastupuje 15 sonát pro sólový nástroj (flétna, hoboj nebo housle) a continuo, op. 1; většina triových sonát, řadících se vůbec mezi nejlepší svého druhu, se sdružuje v op. 2 (vyd. 1733; 6 skladeb) a op. 5 (vyd. 1739; 7 skladeb). Skladby pro sólový nástroj svěřil Händel z převážné části cembalu; existuje jich nepřeberné množství.
Jádro Händelova hudebního odkazu však tvoří opery a především oratoria. – Právě do vážné opery (opera seria) se mistrovo italské školení promítlo nejvýrazněji. První opera (Almira) vznikla r. 1704, poslední r. 1740 (Deidamia). Během let vykrystalizovala händelovská opera seria v jedinečný reprezentativní útvar. Zcela opodstatněně se jí dnes přiznává nejpřednější místo v celé barokní operní produkci (uveďme si alespoň některé z těch nejzdařilejších titulů: Amadigi di Gaula, Radamisto, Ottone, Giulio Cesare, Tamerlano, Riccardo Primo, Poro, Orlando, Alcina, Serse). I když mnohé z Händelovýh oper byly psány na nemožná libreta, síla skladatelovy hudby učinila z těchto literárních předloh vesměs klasická díla nejryzejších lidských a uměleckých hodnot, odrážející pravé emoce; humanistické myšlenky, pro Händela tak samozřejmé, však často jen ztěžka pronikají skrze děj plný spletitých dvorských intrik.
Italské opery byly fakticky průpravou k oboru, jemuž se Händel začal plně věnovat od polovice 30. let – oratoriu. Oratoria jsou bezpochyby tím nejcennějším, co nám velký mistr zanechal. V jeho podání dosáhl tento hudební útvar nejvyšší dokonalosti. Napínavé konfliktní situace a události jsou předváděny, většinou ve třech aktech, v koncertní síni prostřednictvím pravidelného sledu recitativů, árií, arióz, sborů, příp. instrumentálních vět. Sólové části užívají s příslušnými slohovými odstíny způsobu tehdejší operní tvorby. Stěžejním vyjadřovacím prvkem se však stává sbor, dosahující doposud neslýchané diferenciace. Instrumentace je sice pestrá, ale vedoucí úloha připadá smyčcovým nástrojům. Ve sborech převládá polyfonní vedení hlasů. Všechny složky, nejednou prodchnuté ušlechtilým patosem, směřují k úchvatné grandióznosti a epickému vyznění. Hlavním námětem Händelových oratorií bývají zápasy jedinců i celých národů, převzaté nejčastěji z Bible nebo z antické mytologie. Pocity a problémy starozákonních postav byly Händelovi velmi blízké. Biblická tematika zároveň vyhovovala povaze anglického národa, jenž si na Bibli velmi zakládal. Proto se mistrova oratoria mohla v této zemi dočkat takové popularity. Mezi nejsilnější z nich patří dozajista Saul, Izrael v Egyptě, L’Allegro, Mesiáš, Samson, Herkules, Belšasar, Juda Makabejský, Theodora, Jiftách.
Händelův boj za umění byl vpravdě heroický. Těžko vytušíme, kolikrát se tento obr, Phoenix a Orfeus v jedné osobě, povznesl nad běžné lidské možnosti. Jeho zdánlivý klid překypuje vášnivou energií. Tvořil hudbu, která měla ve smyslu osvícenství především vychovávat, polepšovat. S tygří urputností odolával všem nehorázným útokům. Dokázal zvítězit nad nepřáteli i sám nad sebou. Ve svém celoživotním díle zanechal budoucím generacím nedocenitelný poklad, o němž Ludwig van Beethoven prohlásil: „To je pravda!“ Nebude jistě od věci, jestliže na samý závěr ještě citujeme výstižná slova Johna Hawkinse, anglického hudebního historika 18. století: „Dokud… Händel nedokázal pravý opak, nikdo… si neuvědomoval, jaké důstojné a ušlechtilé pocity je hudba schopna sdělovat, že je stejně vznešená jako poezie. Za tento objev vděčíme géniu a invenčním schopnostem tohoto muže; stěží najdeme nějaký důvod, abychom pochybovali, že mnoho takových příkladů, jimiž jeho díla oplývají, bude vzbuzovat obdiv soudných posluchačů tak dlouho, dokud bude existovat láska k harmonii.“
Výše uvedený text je přepisem stejnojmenné stati ze str. 66–71 v rodinném kalendáři církve československé husitské “Blahoslav 1988”, který vydal Blahoslav v Ústředním církevním nakladatelství v Praze roku 1987. Uspořádal ThDr. Vlastimil Zítek (1920–2005). Návrh obálky a obrazového doprovodu: ThDr. Vlastimil Zítek. Grafická úprava: František Bosák. Vydání první.
Přepis reprodukuje předlohu s tím, že byla provedena řada nejnutnějších korektur a oprav, přičemž mnoho zásahů do textu, jakkoliv se jevilo žádoucích, nebylo v zájmu autenticity stati uskutečněno.
Od doby, kdy byl kalendář vydán, postoupilo händelovské bádání výrazně kupředu, zejména v oblasti genealogického výzkumu týkajícího se skladatelových předků. Tento výzkum, systematicky prováděný hallským genealogem Berndem Hofestädtem, přinesl nejeden překvapivý poznatek. Mimo jiné bylo nade vši pochybnost zjištěno, že “legendární” Johann Taust, Händelův pradědeček z matčiny strany, neemigroval do Halle z náboženských důvodů z Českého království, nýbrž pocházel ze selského rodu dlouhodobě usedlého ve vesnici Naundorf ležící osm km východně od Halle [podrobnosti v členském cirkuláři České Händelovy společnosti ze dne 7. března 2016].