Milena Veselá-Nyklová
(nar. 1932)

Přemožitel času John Milton

Zásadní vliv na jeho životní zaměření měl jeho otec, notář a hudebník, který ho systematicky vzdělával, než ho poslal na univerzitu v Cambridgi, kde strávil sedm a půl roku a kde získal tituly bakaláře a mistra. Jako renesanční humanista znal několik jazyků slovem i písmem a měl univerzitní vědomosti ze všech vědních oborů. Byl zřejmě chladný, nespolečenský a uzavřený, ale bohatství jeho znalostí mu získalo úctu, což vedlo k jeho sebeúctě. Zmínky a narážky na ni nacházíme v celém jeho literárním díle. Ačkoliv byl asketický typ jako typický náboženský puritán, byl zároveň neobyčejně vášnivý. Prvním předmětem jeho vášně bylo studium, jak to dokládají jeho slova ve vzpomínkách: „Moje touha po poznání byla tak vroucí, že jsem od svých dvanácti let neustával ve studiu před půlnocí. To vedlo už tak slabý zrak můj ke slepotě. (Totálně oslepl v roce 1662, když neposlechl rady lékařů, aby přestal číst a psát.) Často jsem trpěl bolestmi hlavy, ale ani to nemohlo zchladit můj zápal po vědění nebo zpomalit vývoj mého zdokonalování.“ Stejně vášnivě a opravdově, bez ohledu na reálné skutečnosti a možnosti, hájil všechno, co považoval za správné, důležité a pravdivé. Tato víra v jeho subjektivní pravdu vyplývala z jeho nezvratné víry ve vlastní poslání i v poslání anglického národa vytvořit svobodné společenství evropských národů. Proto dvacet let polemizoval a psal traktáty nebo i sonety a ódy na revoluci a Cromwella, proti špatné vládě „zkaženého krále“ a tyrana, který může být odstraněn, když nepracuje pro dobro společnosti. Vyššími zájmy lze tedy vysvětlit tak radikální politické a životní postoje nepraktického snílka a básníka, jímž Milton bezesporu byl. Cítil se ovšem povolán stát se prorokem nové společnosti a jeho patetický a vášnivý tón, i způsob exaltace, byl velmi podobný tomu, co vyhlašoval za svůj cíl i Oliver Cromwell. Neštěstí pro Miltona bylo ovšem v tom, že zatímco Cromwell pokojně umřel, on pokračoval dál, i když padl Cromwellův syn a na trůn byl nastolen syn popraveného Karla I., Karel II. A nám připadá jako zázrak, že tento všeobecně známý nepřítel krále zůstal nejen naživu, ale měl dokonce možnost i dál publikovat. I když je pravda, že určitou dobu byl vězněn a že některé jeho obrany byly v Anglii spáleny. Milton, tento latinský tajemník státní Cromwellovy rady, se stáhl po prohrané revoluci do ústraní a začal se cele věnovat poezii.

Milton psal anglické a latinské verše už v době svých studií. Většinou to byly oslavné básně na přátele, byl mezi nimi i sonet na Shakespeara. Také se pokusil o dramata a už v těchto počátcích psal polemiky, pamflety a traktáty o problémech, s nimiž přišel do styku a musel je v životě nějakým způsobem řešit. Pro nás je zvlášť zajímavé, že k prvním pracím tohoto charakteru patří jeho Traktát o výchově (1644), napsaný ve formě dopisu Samuelu Hartlibovi, žáku J. A. Komenského, jehož pedagogické názory nejen znal, ale polemizoval s nimi. (Milton vychovával své synovce, odtud jeho zájem i o teorii výchovy a vzdělávání. Měl také tři dcery, ale vzhledem k názoru, že žena má jiný úkol v životě, se jim nikterak nevěnoval.) Jeho Doktrína a metoda rozvodu, obnovená pro dobro obou pohlaví (1643), nebyla také čistou teorií, ale byla vyprovokována jeho prvním nešťastným manželstvím. Jako čtyřiatřicetiletý zralý muž si vzal sedmnáctiletou dívku z royalistické rodiny, která od něho po roce odešla k rodičům do Oxfordu, ale nakonec se k němu vrátila a měla s ním zmíněné tři dcery. Nejvíc asi Milton miloval svou druhou ženu, Katharine Woodcockovou, která ovšem naneštěstí zemřela při porodu, zato třetí žena ho přežila o několik desítek let (zemřela až v roce 1727). V Traktátu o rozvodu Milton umožňuje ovšem pouze muži dát průchod rozchodu, ale na druhé straně přiznává, že důvodem k němu může být i duševní nesoulad. Pro nás je zřejmě nejzajímavější jeho Traktát o svobodě tisku (Areopagitica, 1644). Milton nebyl zastáncem absolutní svobody tisku – lživé a pomlouvačné knihy se měly zakazovat a vymýtit, ale až po jejich uveřejnění. Předběžná cenzura byla pro něho urážkou humanistické vzdělanosti, prosté lidské soudnosti, a marnou brzdou rozvoje vědy a kultury. A ještě jedna okolnost u něho padala na váhu – že cenzuru zavedla inkvizice, proti níž, stejně jako proti katolickému papeženectví, bojoval ze všech sil. Neméně zajímavé jsou jistě i další polemické spisy jako Pojednání o občanské moci ve věcech církevních (obhajuje rozluku církve a státu) nebo Úvahy o nejvhodnějších prostředcích, jak odstranit z církve prodejné živly. Zvlášť silně musel působit jeho traktát Rychlá a snadná cesta, jak zřídit svobodnou republiku, a její přednosti ve srovnání s obtížemi a nebezpečími spojenými s obnovou království v tomto národu, neboť ho Milton napsal v předvečer návratu krále na trůn. Pro poznání jeho názorů náboženských je zvlášť důležitý jeho spis O křesťanské nauce, kde jsou uvedeny základy anglického liberalismu a volnomyšlenkářství. Milton byl přesvědčen, že když budou puritánští Angličané reformovat společenské vady, když do svých bojů vloží celé srdce (jak to koneckonců učinil on sám), zmnoží slávu boží i slávu celé společnosti. A nebude to pro dobro jen samotných Angličanů, ale všeho lidstva.

Nejvlastnější arénou, kde se projevil Miltonův básnický talent, vřelý cit, živá obraznost, myšlenková pronikavost a velká vzdělanost, byla poezie. Na druhé straně je ovšem třeba říci, že složitost, která celou jeho literární práci doprovází, nejen ztěžuje vnímat ji spontánně jako sdělení nebo výpověď, které nás silně osloví, ale velmi často nám přímo znemožní, abychom ty překážky vůbec zdolali. První příčinou této skutečnosti je jistě fakt, že z Miltonovy literární práce je velmi málo přeloženo do češtiny, a to, co je, je v překladech dnes už těžko nebo vůbec nesrozumitelných. Což platí i o Ztraceném ráji. Každý běžný český vzdělanec, tedy každý, kdo chodil do školy a něco si pamatuje z literatury, ví, že překlad Ztraceného ráje od Josefa Jungmanna patřil k prubířským kamenům schopnosti českého jazyka vyjádřit i jemné nuance básnického textu. Svým způsobem patří vlastně k základům, na nichž stavěla obrozenecká literatura. Je jistě zvláštní, že Jungmann si vybral právě toto dílo – nejenže mu překlad dal obrovskou práci (1800–1006), ale jeho pochyby o běžné srozumitelnosti textu vedly k tomu, že ho uveřejnil až v roce 1811. Ztracený ráj měl kupodivu úspěch velký (je třeba si ovšem uvědomit, že vyšlo pouze 450 výtisků a další vydání vyšlo až v roce 1843, kdy Jungmann překlad nepřepracoval, ale pouze opravil věcné omyly) a prokázal, s jakým citem překladatel vynalézal a uplatňoval nová slova.

Miltonovou životní ctižádostí bylo vytvořit světový epos podobného významu, jaký napsali Homér, Vergilius, Dante, Tasso. Původně prý pomýšlel na to, že zpracuje artušovskou látku nebo legendu o sv. Grálu, ale nakonec zvítězila biblická tematika. Jistě ne náhodou – skrze ni mohl Milton vyjádřit své pojetí stvoření světa, pádu člověka i možnost jeho vykoupení. Svým způsobem tu autor znovu vyjádřil své představy o svobodné vůli člověka, která se sice projevuje skrze milosrdenství boží, bez něhož bychom byli jen prachem ve větru, ale zároveň tu mohl zdůraznit možný a nutný podíl lidského úsilí na stavbě světa, v němž budou lidé přebývat. Vzhledem k tomu, že podle jeho názoru byl ráj ztracen neposlušností (hlavním hříchem Adama a Evy je jejich neposlušnost), může být znovu získán poslušností. A touhou zdokonalit se. I tady Milton zdůraznil, že člověk se může spasit a zachránit sice s pomocí boží, ale především proto, že je svobodný. Milton tu ve velkých obrysech obsáhl obecnou situaci každého člověka stojícího před nevyhnutelným rozhodnutím, jak píše H. Craig v Dějinách anglické literatury. Volba, která se prvním lidem dostává, je plná citu a vzrušeného vyznání. Tady bych chtěla ocitovat alespoň pár veršů, které jsou skutečně pozoruhodné pro jímavost a subjektivní zaujatost:

„Vím já, odkud jdeš, a kam se ubíráš; / jest i ve snách Bůh, a dává nauku; / on mi seslal dobrý, utěšený sen, / když jsem smutkem umdlená a úzkostí / byla usnula. I jdi a poveď mne! / Půjdu bez prodlení; s tebou jíti, jest / v ráji ostati, a v ráji trvati / bez tebe, jest jíti z něho bezděky. / Tys mi všecko pod nebem, ty všudy mým / rájem, sám jsa vyhnán z ráje vinou mou. / Tať má aspoň, s níž jdu odtud, potěcha, / že, ač skrze mne jest všecko ztraceno, / skrze símě slabé ženy, nehodné, / skrze símě mé se všecko napraví.“ Je to vlastně milostné vyznání a navíc téměř jistota, že Adam a Eva sice ztratili ráj, ale že budou s pomocí boží i vlastní vykoupeni a spaseni, a že vytvoří ráj na celé zemi, nikoli pouze v nebesích.

Milton vydal Ztracený ráj v roce 1667 (nejintenzívněji na něm pracoval v letech 1660–65) a v roce 1671 uveřejnil jeho samostatné pokračování pod názvem Ráj znovu nabytý (nebo také Ráj znovu nalezený), kde je hlavním motivem také pokušení, boj dobra a zla, a kde Kristus je sváděn Satanem, který mu nabízí rozkoš, bohatství, obecný obdiv, absolutní vládu, slávu ve zbrani, slávu duševního vývoje, moc lidské moudrosti a triumf umělecké tvorby. Když Kristus odolá všem těmto až faustovsky vyjádřeným pokušením, vynese ho Satan na špičku chrámu, aby skočil dolů a dokázal tak, že je Syn Boží. Pro Miltona byla samolibost nejzazší mezí lidského pokušení. Vítězství Krista je i vítězstvím člověka budoucnosti. Konečně fakt, že Adam Evině pokušení neodolal, nesvědčí u Miltona o jeho slabosti, ale o jeho lásce k Evě, která ho prosí, aby ji nezavrhoval:

Je možné, že nový překladatel a interpret by tuto mohutnou báseň přiblížili našemu vnímání a cítění, takže by její poselství nebylo zavaleno a zasuto množstvím zastaralých pojmů, těžkopádných vět, a že by myšlenková složitost mohla zajiskřit. Takže by i Miltonova báseň mohla vzlétnout jako Fénix z popela, jak jeden autor jeho životopisu charakterizuje jeho návrat k poezii po letech zápasů politických i náboženských. Jinak mám obavu, že Ztracený ráj (stejně jako Ráj znovu nabytý) zůstane jen mrtvou položkou v čítankách. Alespoň pro mou generaci ho nedokázal vzkřísit ani Miltonův podivuhodný dramatický život, který sám o sobě vypadá jako umělecky zformované dílo. Je ovšem také možné, že náboženská skořápka, v níž Milton jistě vězel a vězí, nám bránila proniknout k jádru, podstatě a hloubce jeho lidské a myslitelské výpovědi. Bez porozumění jeho víře v křesťanskou misi zachránit svět, bez pochopení jeho skálopevné důvěry ve vlastní poslání, které je mu uloženo bohem, ale neobejde se bez jeho cílevědomého, neustávajícího, vlastního úsilí dostát tomuto úkolu a být tak do jisté míry spolustvořitelem rajské společnosti, kde hlavní síla bude láska a milosrdenství, bez toho všeho nelze ani také vnímat Miltonovu poezii. Když ji totiž čteme bez tohoto hlubokého ponoru, je její povrch jako štěrková cesta, kde příliš často zakopáváme o shluky slov, jejich celek je nám jazykově vzdálený, a zní jen ozvěnou něčeho, co neznáme a co je nám cizí. A přece třeba z dramatického popisu Satanova zápasu s anděly můžeme vyčíst, jak i v básníkovi samotném probíhal boj mezi dobrem a zlem, jak i on musel přemáhat pokušení, jak miloval, opouštěl i odpouštěl. A jak strašně se musel cítit v té věčné tmě slepce, jako Satan, když byl sražen do Chaosu a pekla, jako Samson v jeho poslední práci, v knižním dramatu Samson Agonistes, který je slepý jako Milton: „Ó tma, tma, tma, i v žáru poledním, / tma neodvratná, tmoucí zatmění, / nižádná naděj na den!“ (vyšel v roce 1671; česky: Samson bojovník).

Toto drama napsal Milton pod silným vlivem antických tragédií, kde chór komentuje „vnější děj i vnitřní vývoj hrdinův… celkový osud Samsona bojovníka přímo symbolicky uzavírá Miltonův heroický osobní i tvůrčí život. Slepý a vydaný na milost a nemilost nepřátel vzdoruje Samson až do konce tragickému osudu nezlomnou vnitřní vůlí a nepoddajností i vírou ve vyšší spravedlnost. Přitom je třeba zdůraznit, že Milton přetavil všechny osobní i politické podněty do svrchovaně umělecké podoby, takže v nejmenším nezkreslil zvolený biblický námět násilnými aktualizacemi…“ (Zdeněk Stříbrný). I v tomto knižním a našemu pocitovému světu značně vzdáleném dramatu je mnoho z Miltonových prožitků, z jeho životní skepse, neboť i tento básník a urputný polemik, který dovedl prosazovat své názory i v krajních situacích, se také zmítal v pochybnostech, jak o tom svědčí závěrečné verše ze Samsona: „Ač často pochybujeme, / přec vše je nejlepší, / co Moudrost nejvyšší nám uchystá / v svém nevyzpytatelném rozsudku, / a nejlepším je posléz shledáno. / Svou tvář jen zdánlivě nám skrývá, / však nečekaně vrací se / a věrným bojovníkům přináší / své slavné svědectví.“

Nikdy to na tomto světě neměli básnící lehké a snadné. Zvlášť když bojovali s mocí světských panovníků, proti mínění většiny, proti vžitým názorům, když zápasili s předsudky a přežitky v myšlení lidí, s lidskou touhou ponížit toho, kdo se vzpíná vzhůru a nechce se podrobit. A kdo musí bojovat s vlastním svědomím, s vlastními pochybami, kdo zápasí o každé slovo a výpověď, aby ho lidé slyšeli nezkresleně, pravdivě, tak, jak bylo míněno, promyšleno a procítěno.

Ani v tomto smyslu neměl John Milton lehký život. Ale zanechal za sebou pádný důkaz, že práce není pro člověka trestem jako důsledek jeho pádu a vyhnání z ráje, ale základní součástí jeho vpravdě lidské existence.

Výše uvedený text je přepisem článku Mileny Veselé-Nyklové (nar. 1932) “John Milton” z 19. dílu životopisného magazínu “Přemožitelé času”, vydaného Mezinárodní organizací novinářů – redakcí časopisu Interpress magazin v Praze v roce 1989. Sestavil a zredigoval dr. Milan Codr (1925–1996). 2. vydání. – Edice “Přemožitelé času” vycházela v encyklopedické řadě ABC novináře. Šéfredaktor: dr. Milan Codr. Článek “John Milton” je v předmětném díle magazínu otištěn na str. 37–40, v části “Literatura”.
Přepis reprodukuje předlohu s tím, že až na určitý počet korektur nebyly provedeny žádné výrazné úpravy či zásahy.
Zde použitý název “Přemožitel času John Milton” není původní: byl zvolen výhradně za účelem vhodného pojmenování dotyčného článku.