Umělečtí historikové zdůrazňují, že William Hogarth vděčil za svůj úspěch ostře realistickému vidění, stejně tak jako odpozorovanému odkazu holandských mravoučných malířů a vnímavých francouzských grafiků, od nichž se však Hogarth odlišuje hloubkou postřehu, vnitřním patosem a aktuálností zvolených témat. Zatímco Evropa si Williama Hogartha přisvojuje jako jednoho z mnoha, pro Anglii je tento malíř a grafik zakladatelem novodobého výtvarného umění a tedy umělcem opravdu národním. William Hogarth byl zkrátka mistrem svého oboru: „Z každé živé partie, na kterou padne první pohled, vede člověka přímo k obrazu a od jednoho bodu k druhému, od jedné postavy ke druhé,“ říká o umělci anglický výtvarný teoretik, grafik a básník Raymond Watkinson. „Nezáleží příliš na tom, kam padne první pohled. Vede nás od tváře, od střevíce, od dovádějícího kotěte anebo od bílého okraje čapky po celém obraze. Když pohled bloudí po plátně, nejen že se zachytí na všech detailech, jimiž Hogarth vytváří akci, charaktery a příběh, ale strhuje nás k spoluúčasti.“
DĚTSTVÍ
Farská matrika kostela sv. Bartoloměje ve Smithfieldu na severu Londýna nese na stránce s datem 28. listopadu 1697 následující záznam: „William Hogarth se narodil v Londýně 10. listopadu 1697 v Bartolomějské ulici, hned v sousedství tiskaře Downinga.“ William byl nejstarším dítětem Richarda Hogartha, učitele, který byl však současně veden jako tiskový korektor v nedalekých podnicích včetně už zmíněné Downingovy tiskárny. „Viděl jsem nejen těžkosti, na něž narážel můj otec, odkázaný převážně na své pero, ale i kruté zacházení ze strany knihkupců a tiskařů, především pokud šlo o latinský slovník, jehož sestavení znamenalo práci na několik let,“ trpce si stěžuje William Hogarth ve svých Autobiografických poznámkách, jež vznikly na sklonku umělcova života.
Otec pocházel z Westmorlandu, „nejdivnějšího, nejpustšího a nejděsivějšího hrabství ze všech, jimiž jsem prošel v Anglii,“ řečeno spolu se slavným autorem Robinsona Crusoe, Danielem Defoem. Hospodářský úpadek donutil Richarda Hogartha na konci 17. století přestěhovat se do Londýna a hledat zde „slávu a bohatství“. Zřídil si školu, v níž se děti obchodníků a řemeslníků učily základům matematiky, anglické mluvnice, latiny a řečtiny. Brzy si však byl nucen přibrat korektorský úvazek. V té době se totiž nedařilo každému: „Podnikavost a literární schopnost byly dozajista vyhledávané, ale nezávislost, počestnost a především vzdělání, které se – jako například u Miltona – opíralo o studium bible a klasiků, byly nevhodným prostředkem na uplatnění se na poli kupeckého soutěžení a rozhořčených politických intrik,“ poznamenává Watkinson.
V téhle džungli se Richard Hogarth se svou rodinou pohyboval stále namáhavěji: vyučoval, opisoval knihy, dělal korektury, vyhotovoval anonymní spisy podle knihkupecké libovůle… Zemřel v květnu roku 1718 „na chorobu způsobenou částečně zacházením, jehož se mu dostávalo od těchto lidí, a částečně zklamáním nad sliby význačných osobností“, jak si poznamenal jeho syn William. Pocit sociální nespravedlnosti, rozjitřený otcovým osudem, ho neopustil po celý život.
MLÁDÍ
William byl na rozdíl od svého otce typickým obyvatelem Londýna a dítětem své doby. Londýn byl v jeho době – v první polovině 18. století – už velkým, kypícím městem, v němž žila šestina všech Angličanů. To platilo především o City se všemi jejími privilegii, s Towerem, radnicí i katedrálou sv. Pavla. Na ní se ostatně pracovalo ještě v době Hogarthova dětství. Stavební ruch se však tehdy soustřeďoval především do oblasti mezi City a Westminsterem; tady postupně rostly řady domů rozdělených krátkými ulicemi a lemovaných parčíky; vkládali do nich peníze spekulanti, zlatníci, bankéři, ale i šlechta jdoucí s duchem doby. Tady vzniklo i náměstí před Covent Gardenem s Královskou operou, otevřenou roku 1732, ale i se staršími divadelními stánky, krčmami a kavárnami – oblíbenými místy Hogartha a jeho přátel.
Mladý William se začal učit ryteckému řemeslu – a v dílně rytce Ellise Gambla, nazvané příznačně U zlatého anděla, strávil dlouhých sedm let. Jako satisfakci za zdlouhavé, namáhavé a fádní rytí ornamentů do příborů, zbraní a hodinových pouzder bral obchodní pochůzky s hotovými zakázkami, při nichž se mu otvírala jedinečná příležitost pozorovat rušný život se všemi rozmanitostmi a barvami tak důležitými pro jeho pozdější malířskou paletu. Léta učení završil kolem roku 1718, poznamenaného otcovou smrtí – a následující dva roky působil u Gambla jako tovaryš. Z dubna 1720 však již pochází reklamní leták Hogarthovy mědirytecké dílny dokazující, že toho roku se umělecký řemeslník postavil na vlastní nohy.
Zhotovoval frontispice a ilustrace na objednávku, avšak brzy pochopil, že jednání knihkupců se za těch pár let od otcova působení nijak nezměnilo, spíš naopak. „To mě přivedlo k tomu, že jsem publikoval na vlastní pěst,“ píše v Autobiografických poznámkách, „ale opět jsem narazil na ničivý monopol vynalézavých prodavačů rytin, a ještě se ani moje první publikovaná rytina, nazvaná Městský vkus, v níž jsem bičoval nešvary těch časů, nedostala do oběhu, když jsem v obchodech našel její kopie, prodávané za poloviční cenu, zatímco originály mi vraceli – a tak jsem byl nucen prodávat ilustrace za to, co se uráčilo těmto pirátům dát…“
William Hogarth jde však tvrdohlavě za svým. Spojuje, jak sám říká, záliby se studiem, aniž by podceňoval soustavné cvičení ruky. „Takto jsem ryl téměř až do své třicítky a vydělával jen tolik, kolik jsem potřeboval na příjemný život, ale ve všem jsem byl přísným hospodářem.“ Měl dvě předsevzetí – stát se malířem a nevydat se na milost a nemilost jiným. Je však zajímavé, že jeho počáteční dráha nevedla k malířství, i když právě ona skýtala možnost pohodlného života. Budiž Hogarthovi řečeno ke cti, že si odklon včas uvědomil a od té doby souběžně rozvíjel obě větve své umělecké tvorby. „Když jsem se potom oženil, začal jsem malovat skupinové portréty a dosáhl jsem velkých úspěchů, vydělával jsem však přitom i jinak… tento druh malování totiž nevynášel tolik, aby to stačilo na všechno, co moje rodina potřebovala. Proto jsem ty, kteří ke mně chodili objednávat portréty, odkazoval na jiné malíře a zaměřil jsem se na novější pole tvorby, totiž na malování a rytí moderních mravoučných námětů, tedy na pole, které ještě nikdy v žádné zemi nikdo neobdělal; stalo se tak ovšem poté, co jsem si osvojil některé znalosti o postupu při tzv. velkém historickém stylu. Tehdy jsem namaloval na ukázku, aniž bych předtím kdy vytvořil něco podobného, schodiště v nemocnici sv. Bartoloměje, zadarmo, bez jakéhokoliv zisku; po důkladném zvážení to mělo takové přednosti, že jsem odhodil všechny staré názory, které bylo potřeba posbírat na toto setkání, a pustil jsem se na nové pole. Přišel jsem na to, že nejvýhodnější by bylo začít obchodovat s nejširší veřejností, pravda, pokud bych dovedl vzbudit zájem; odkládaje groš ke groši za rytiny, které bych zhotovoval podle vlastních obrazů, mohl bych nashromáždit majetek…“
ZRALOST
Tvrdošíjné úsilí mladého řemeslníka-rytce Williama Hogartha stát se stůj co stůj malířem charakterizuje soudní spor z roku 1727. Výrobce gobelínů Joshua Morris odmítl zaplatit Hogarthovi za jeho návrh s názvem Pozemské živly, a to s odůvodněním, že Hogarth je rytec, a ne malíř. Na Hogarthově straně svědčily takové osobnosti anglického výtvarného umění té doby jako Vanderbank a Thornhill – a svými dosavadními výsledky se bezesporu musel prokázat i sám umělec. Měl tehdy už z čeho vybírat. Pracoval jako Thornhillův pomocník při výzdobě venkovského sídla inspektora loďstva Johna Hugginse, pochopení dynamiky a smysl pro kompozici však dokázal třeba i na sérii kreseb Hudibras z roku 1726…
Byly před ním dvě možné cesty – buď vytvářet dekorativní umění tak jako Thornhill, nebo se věnovat tehdy módní skupinové a portrétní malbě. Rozhodl se pro druhou možnost. Poučil se u tehdy premiérově uvedené a ihned úspěšné Žebrácké opery Johna Gaye. Nasál z ní prvky lidové tradice a typologie, přidal své vlohy: mimořádnou vizuální paměť, vysoce vyvinutou schopnost zachytit pohyb, vztahy a charakter skupiny zobrazovaných postav – a umění podat výjev ze života tak bezprostředně jako na jevišti. To ho učinilo slavným. „Každodenní úspěch Hogarthových obrazů, drobných rodinných portrétů a žánrových scén, z nichž vyzařuje tolik nálady a pohody, získává mu mnoho přívrženců a velké uznání – a tím i mnoho objednávek; pravděpodobně se stane velmi uznávaným mistrem,“ jasnozřivě předpověděl už v lednu 1730 jeden z kritiků. Dodejme, že k významnému společenskému postavení mu pomohl i sňatek s Jane Thornhillovou, dcerou jeho proslulého a skrz naskrz měšťáckého zaměstnavatele. Jak to tak bývá, účel světil prostředky.
Vědom si pozdního a nedokonalého osvojení technických fines, maloval Hogarth sám, bez pomocníků, víceméně intuitivně, s hlubokým citem pro smyslovou expresi: Žebráckou operu, Scénu ze Shakespearovy Bouře, Falstaffa a jeho přívržence, ale i neilustrativní, dramatická a vizuálně invenční díla Debata a šarlatánství, Spící shromáždění nebo plátno Žena označuje váženého občana za otce svého dítěte… Rozruch vzbudila i série nevelkých obrazů nazvaná Dráha poběhlice. Ohlas byl takový, že umělec musel přispěchat s rytou verzí, jež pak šla na dračku i přes poměrně vysokou cenu jedné guineje.
Ani v letech největší slávy si však nebyl zcela jistý; trápila ho pomíjivost úspěchu, toužil získat uznání široké veřejnosti, ale zároveň si uvědomoval své meze; ve velkých formátech si zprvu nevěřil… Měl však jasný plán. „Hogarth, podobně jako Defoe, pokládal za nejlepší pro život střední postavení,“ výstižně charakterizuje jeho situaci životopisec Watkinson. „Chtěl žít zabezpečený, mít jisté pohodlí, dost peněz a patřičné vzdělání, aby mohl užívat radostné stránky života a s důvěrou přijímat všechny hosty, aby mohl podat ruku aristokratovi i řemeslníkovi.“
Není tím řečeno, že by jako umělec propadal rutině, že by mechanicky opakoval naučené postupy. S citem pro aktuálnost námětu dovedl vybírat a ztvárňovat střípky ze života okolního světa (Módní manželství), zabýval se znamenitou portrétní tvorbou bezpečně vystihující charakter zobrazovaných osobností (Lord Lovat) – a na vrcholu slávy se pustil i do velkoformátových žánrových scén (Bethesdské jezero, jedna z už zmíněných maleb na schodišti nemocnice sv. Bartoloměje, má rozměry 4,12 krát 6,59 metru).
Nevěnoval se však jen umělecké tvorbě. Systematicky usiloval o stálé sdružení malířů a zvýšení prestiže všech umělců. Často postupoval netaktně a nediplomaticky, přesto se mu však podařil husarský kousek – seskupil početnou družinu předních výtvarníků různých oborů a prosadil jejich pravidelná výroční shromáždění, jež se stala základem pozdějších výročních výstav Spolku umělců a poté Královské akademie.
Někteří soudí, že William Hogarth patří mezi otce anglického románu stejně jako Defoe nebo Fielding. Proč právě on – malíř a rytec? A přece je na tom tvrzení kus pravdy; vždyť sled příhod na jeho seriálově pojatých výjevech ze života není náhodný, nepodléhá náhodné invenci, ale naopak zákonitě vyplývá z osobních vlastností i společenského pozadí zachycených postav. Prakticky všechny velké náměty jeho pláten přitom souběžně spatřily světlo světa jako rytiny, které šly rychle na odbyt.
Svou neústupností přivodil mimoděk nejednu významnou společenskou změnu. Jeho rozhořčení nad vykrádáním původních prací vedlo k zákonu o autorských právech. Jeho tvrdohlavost koneckonců vedla i k založení malířské akademie na ulici sv. Martina (zatímco proti vzniku královské akademie celý život neúnavně bojoval). O výročních shromážděních spolku umělců už byla řeč… Nebyl skromný; v eseji doprovázeném dvěma rytinami, jenž nese název Analýza krásy, se pokusil o téměř nemožné: pomocí slov, jejichž význam sám dost podceňoval, vysvětlit rozdíl mezi krásnými a ošklivými formami. Nesklidil jednoznačný úspěch. Většina jeho současníků zastávala názor, že by udělal lépe, kdyby se nepletl do teoretických otázek. To však nic nemění na tom, že si k portrétu Williama Hogartha můžeme připsat „autor estetické studie“.
STÁŘÍ
Poslední Hogarthovy roky poznamenaly stále hlubší deprese. Snad je způsobil špatný zdravotní stav, snad šly na účet hlasů odmítajících Analýzu krásy, zajisté vyplývaly i ze stále častějších slovních šarvátek s kolegy-umělci, ať už se týkaly způsobu tvorby nebo uspořádání malířské akademie… Umělec už nedovel jít s duchem doby, jenž směřoval k neoklasicismu. Cítil, že patří jinam a že chladnému, metodickému světu Reynoldse, Zoffanyho nebo Westa nerozumí.
V roce 1757, poté, co Hogartha jmenovali dvorním malířem královské rodiny po zesnulém malířově švagrovi Johnu Thornhillovi, ho nevybíravým slovním útokem hluboce ranil jeho dávný přítel, vydavatel John Wilkes. Rána ho definitivně zbavila sebedůvěry – a nechtěla se zacelit. Předmětem sporu se stala rytina Běh světa, v níž se Hogarth postavil na stranu králových ministrů. Právě tento fakt nemohl jeden z nejaktivnějších kritiků vlády Wilkes přenést přes srdce – a zaútočil. „Humorista Hogarth, údajný autor Analýzy krásy,“ psal jízlivě, „se konečně ocitl na seznamu politiků a obdaroval nás rytinou Běh světa… Podařilo se mu zesměšnit sebe samého.“
William Hogarth už nebyl mladý a nedovedl přijímat údery. Vystoupil ještě s Wilkesovým poněkud zkarikovaným portrétem, rozdal si „partičku“ s Wilkesovým přítelem, zběhlým knězem a módním veršotepcem Charlesem Churchillem, ale to bylo všechno. Churchill mu předpověděl konec, když se o něm zmínil jako o nebožtíkovi: „Každý to ví: Hogarth by ho nakreslil jako živého, jen kdyby ještě žil.“
Za měsíc se krutá předpověď naplnila: 25. října 1764 se vrátil kočárem do svého domu, unavený a nemocný. Nastylizoval odpověď k jednomu dopisu, ulehl – a v noci zemřel. Na jeho hrobě v Chiswicku jsou vyryta slova od jeho přítele Garricka, snad až příliš patetická: „Velký malíř lidstva, který dosáhl nejvznešenějšího stupně umění.“
Výše uvedený text je přepisem článku Jiřího Blahoty (nar. 1949) “William Hogarth” z 19. dílu životopisného magazínu “Přemožitelé času”, vydaného Mezinárodní organizací novinářů – redakcí časopisu Interpress magazin v Praze v roce 1989. Sestavil a zredigoval dr. Milan Codr (1925–1996). 2. vydání. – Edice “Přemožitelé času” vycházela v encyklopedické řadě ABC novináře. Šéfredaktor: dr. Milan Codr. Článek “William Hogarth” je v předmětném díle magazínu otištěn na str. 108–112, v části “Výtvarné umění”.
Přepis reprodukuje předlohu s tím, že až na určitý počet korektur nebyly provedeny žádné výrazné úpravy či zásahy.
Zde použitý název “Přemožitel času William Hogarth” není původní: byl zvolen výhradně za účelem vhodného pojmenování dotyčného článku.