Jak se teď [Sebastian] stával více v Lipsku a okolí známým, stávalo se často, že u nás zaklepali lidé a tázali se, zda snad má kantor čas a mohl-li by jim zahráti něco na varhany. Sebastian vyhovoval tedy velmi rád každé takové prosbě, mohl-li se domnívati, že za tím vězí vskutku láska k hudbě a ne pošetilá, malicherná zvědavost. Jednou otevírala jsem sama dveře takovému prosebníku. Byl to velmi urostlý pán, v němž jsem poznala brzo lehce Angličana. Byl velikým milovníkem varhanní hry a přicestoval z Hamburku, kde vyřizoval své věci a kde slyšel o Sebastianově slávě. Byl neobyčejně zdvořilý a laskavý a Sebastian cenil si ho hned v první čtvrthodině tak dalece, že nejen hrál stále víc a více a dával mu vlastně téměř dvouhodinný koncert – přivedl mi ho také k obědu. Byla jsem napřed poněkud v rozpacích, neboť vůbec mne na to nepřipravil a viděla jsem na cizinci, že je zajisté zvyklý na zjemnělejší stravu než na náš jednoduchý německý rodinný oběd. Ale zdálo se, že si pochutnával na všem, co jsme mu dali, a když vykouřil po obědě se Sebastianem dýmku, přiměl ho ještě láskyplnými a pozornými řečmi ke klavichordu, kde Sebastian improvisoval kouzelnou hudbu, již později napsal a již jsme nazývali obyčejně anglická suita vzhledem k anglickému návštěvníku, a poněvadž Sebastian užil v ní později několika rytmů z knihy Karla Dieuparta, který žil v Anglii a byl přítelem našeho návštěvníka, jenž tyto komposice poslal mému Sebastianovi. Neviděli jsme již nikdy tohoto cizince, ale poslal Sebastianovi krásný balík s knihami a notami, mezi nimiž se nalézaly Dieupartovy suity a několik děl Händlových „jako hold“, jak psal, „pro velikého mistra varhan“. Vše, co anglický pán vyprávěl o Händlovi, zajímalo Sebastiana výsostně. Mně se zdálo vždy nepochopitelným, jak se někdo může dobrovolně vypověděti z našeho dobrého Saska, aby odešel na onen černý ostrov; vím však dobře, že Angličané jsou bohatý národ a pan Händel vydělal tam mnoho peněz. Tento Angličan slyšel vícekrát hráti Händla v Londýně v kostele svatého Pavla na varhany, čemuž rozuměl na výsost mistrovsky; tím pilněji se snažil, aby uslyšel v Německu muže, který jedině, jak mu vyprávěli, mohl se měřiti se Sasem – tak nazývali Händla v Londýně. Ale když uslyšel Sebastiana, obrátil se ke mně, učinil mi poklonu a řekl: „Jestli mi dovolíte, paní Bachová, chtěl bych vám přece jen říci, že mezi varhaníky na celém světě, a slyšel jsem je snad všechny, nevyrovná se nikdo vašemu choti.“
Nyní, co [Sebastian] odešel na onen svět, zapomněli lidé na něho, jeho hudba se hraje již velmi zřídka a lidé myslí na jeho syny Friedemanna a Emanuela v této době více než na jejich otce; ale nemohu uvěřiti, že tak zůstane navždy. Jeho hudba je přece docela jiná než jejich, mám pocit, že člověk vstupuje jí do docela jiného světa, kde vládne nadzemské veselí a není tíže starostí a pozemských myšlenek. V jeho srdci spočívala podstata míru a krásy. A když jsem se cítila, jak se snad někdy stávalo, přetížena všemi domácími starostmi, mnoha malými dětmi při stále nepostačujících příjmech a tisíci věcmi, jež bylo nutno dělati a obstarávati, neustálým pečením a praním, tkaním a spravováním, tu jsem se potřebovala osvoboditi jen na okamžik a poslechnouti si jeho varhanní hru nebo provedení některé jeho kantáty či motetta – i já byla jsem tam, v jeho nitru, myslím, v samém středu míru a krásy. A jen jeho hudba měla na mne tento podivuhodný účinek. Hudba pana Händla nebo pana Pachelbla je také krásná a obdivuhodná, ale přichází z jiné země než hudba mého Sebastiana. Cítím tak možná proto, poněvadž Sebastiana miluji, přece však se mi často zdá, i když úplně pomlčím o sobě a o jeho osobě, že je skutečně mezi jeho hudbou a kteroukoli jinou jakýsi rozdíl, jejž sice nemohu blíže označiti, který však je zde zcela určitě.
Výše uvedené texty jsou přepisem tří ukázek z knížky Anny Magdaleny Bachové (Anna Magdalena Bach) “Malá kronika (Die kleine Chronik)”, kterou v roce 1936 vydal pražský nakladatel František Topič (1858–1941). Z německého překladu “Die kleine Chronik der Anna Magdalena Bach” vydaného v Lipsku roku 1936 nakladatelstvím Koehler & Amelang do češtiny přeložil Dr. Miloš Jirko (1900–1961). Ilustrační dřevoryt vytvořil a grafickou úpravu navrhl Cyril Bouda (1901–1984). Jedná se o první vydání v českém jazyce.
Předmětné ukázky jsou otištěny na stranách 51(1. ukázka), 78–80 (2. ukázka) a 86–87 (3. ukázka).
Přepis reprodukuje předlohy s tím, že až na doplňky v interpunkci nebyly provedeny žádné úpravy či zásahy, jakkoliv nutné a žádoucí se mohly jevit.
Zde použitý název “Georg Friedrich Händel v Malé kronice Anny Magdaleny Bachové” není původní: byl zvolen výhradně za účelem vhodného pojmenování přepisu.
Anna Magdalena Bachová (1701–1760) byla, od roku 1721, druhou chotí Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750).
“Malá kronika” vyšla poprvé roku 1925 v londýnském nakladatelství Chatto & Windus pod názvem “The Little Chronicle of Magdalena Bach”, aniž by nakladatel uvedl jméno autora. To vyvolávalo dojem, že knížku napsala sama vypravěčka, tedy choť Johanna Sebastiana Bacha. Ve skutečnosti je však autorkou anglická spisovatelka Esther Hallam Moorhouse Meynellová (1878–1955), markýza ze Salisbury. Věrohodně působící, dovedně napsaná “kronika”, brzy po prvním vydání přeložená do mnoha jazyků, tak představuje fiktivní autobiografii druhé choti velkého barokního skladatele. V novější době se již vydává se jménem skutečné autorky.