Pavel Polka

Jindřich Vilém hrabě Haugwitz (1770-1842)
a jeho vztah
k dílu hudebního skladatele
Georga Friedricha Händela

"Jindřich Vilém hrabě Haugwitz (1770-1842) a jeho vztah k dílu hudebního skladatele Georga Friedricha Händela". Přední strana obálky stejnojmenné studie, kterou v únoru 1999 vydala, jako samostatný sešit, Česká Händelova společnost.

I když se skladby Georga Friedricha Händela (1685-1759) hrály na území dnešní České republiky prokazatelně již v 18. století, v minulosti se intenzívnější a soustavnější péče o jeho umělecký odkaz omezovala vesměs na určitá časová období a na určitý geografický prostor. Mimořádně důležitou a v celoevropském kontextu zcela ojedinělou kapitolu této recepce představuje osobní úsilí Jindřicha Viléma hraběte Haugwitze, a to jak v oblasti provozování Händelových kompozic, tak ve sféře překladatelské, zahrnuvší úctyhodný počet oratorních libret. Na svém sídle v Náměšti nad Oslavou rozvinul Haugwitz bezprecedentní händelovský kult.

Jindřich Vilém III., hlava katolické větve rodu Haugwitzů, se narodil dne 30. května 1770 (tedy ve stejném roce jako Ludwig van Beethoven), zemřel 19. května 1842. V mládí, zejména v letech vídeňských studií 1784-1788, se mu dostalo důkladné hudební průpravy. Ve Vídni se učil u českého houslisty Františka Kreibicha (1728-1797) - sám se proto stal dobrým hudebníkem. I ve své choti, Žofii rozené hraběnce Friesové (1769-1835), s níž se oženil r. 1794, nalezl spřízněnou muzikální duši. Avšak záhy poté, co byl sňatek r. 1802 zrušen, jej Žofie opustila a založila si své vlastní sídlo na zámku Nový Světlov v Bojkovicích. Již roku 1794 se Jindřich Vilém ujal správy náměšťského panství a přestěhoval se na náměšťský zámek; předtím žil ve Vídni a v Brně. Krátce po příjezdu do Náměště se mladý hrabě začal věnovat organizaci své domácí kapely. Postupně založil nejen orchestr, nýbrž i sbor se sólisty. Kolem roku 1830 čítal náměšťský orchestr 10 houslistů, 2 violisty, 2 violoncellisty, 2 kontrabasisty, 2 hobojisty, 2 klarinetisty, 2 flétnisty, 2 fagotisty, 2 hornisty, 2 trumpetisty, 2 pozounisty a jednoho tympánistu. K tomu se přidružoval poměrně silný vokální soubor o 3 sopránech, 2 altech, 2 tenorech, 2 basech a 24 sboristech. Orchestr a vokální soubor tak měly, vyjma kapelníka, celkem 64 členů! S takovýmto obsazením mohl Haugwitz provozovat také velká vokálně-instrumentální díla - opery, oratoria, kantáty. Za dirigentským pultem se vystřídali Bohumír Rieger (1804-1808), Josef Ondřej Novotný (1808-1820) a Jan Šandera (1820-1842). Celkově byla kapela zřízena na služebnické sociální bázi. Koncerty komornějšího rázu se konaly v hudebním salónu v I. patře náměšťského zámku, pro rozsáhlejší produkce (snad i divadelní představení) byl vyhrazen prostor saly terreny, tj. dnešní knihovny; duchovní skladby zněly v zámecké kapli. Po roce 1830 byla divadelní představení přenesena do hlavního sálu nedaleké letní rezidence Šénvaldu u Jinošova, obklopené romantickým anglickým parkem - i tamní Apollónův chrám, stojící v sousedství rezidence a vyznačující se skvělou akustikou, sloužil hudebním účelům.

Jindřich Vilém hrabě Haugwitz (1770-1842), původce händelovského kultu v Náměšti nad Oslavou. Dobová olejomalba na plátně ze sbírek zámku Náměšť nad Oslavou.

Zámecký orchestr vlastnil mnoho vynikajících hudebních nástrojů. Zejména mezi smyčci figurovaly vzácné exempláře italské a vídeňské provenience, které hrabě zakoupil ve Vídni v rozmezí let 1796-1820. Tištěné notové materiály pro své koncerty a představení získával od Breitkopfa & Härtela z Lipska, Jeana Jerôma Imbaulta z Paříže, Vincenta Novella z Londýna, většinou však od vídeňského obchodníka Johanna Traega. Zakoupené nebo vypůjčené hudebniny - ať tisky či rukopisy - nechával pak opisovat v partituře i hlasech. Takto se mu během let podařilo shromáždit objemnou hudební sbírku obsahující téměř 1400 kompozic nepřehledné řady nejrůznějších autorů. Jeho syn Karel Vilém II. (1797-1874), rovněž nadaný hudebník, fond posléze rozšířil na 2010 položek, převážně o kusy lehčího, salónního charakteru. Hudebniny byly do knihovny opatřovány zpravidla se záměrem živého provedení, nikoliv z čistě sběratelského zájmu. Obdobím největšího rozmachu prošla náměšťská zámecká kapela v letech 1813-1825: tehdy připadaly na jeden týden 2-3 hudební pořady; později byly redukovány toliko na neděle a svátky. V první vývojové fázi tvořila repertoár kapely zejména hudba orchestrální a komorní. Teprve po roce 1804 nabyly vrchu velké formy zpěvní, obzvláště oratoria a kantáty. Smrtí Jindřicha Viléma Haugwitze kapela zanikla, syn zřizovatelův již neměl pro její vydržování pochopení. - Náměšťskou hudební sbírku zkatalogizoval poprvé Karel Vetterl (v l. 1925-1927). Spolu s librety, hudebními nástroji, hudebně-teoretickými spisy, knihami o hudbě a dalšími rukopisy byla roku 1950 převedena do hudebního oddělení Moravského muzea v Brně.

Skladby Georga Friedricha Händela se v náměšťské zámecké knihovně vyskytují po roce 1808. Nejintenzívněji byl Händel provozován v letech 1820-1840. V uvedeném časovém úseku se Händelova tvorba stala předmětem zvýšeného zájmu a vše ostatní jí bylo podřizováno. Roku 1820 zakoupil hrabě Haugwitz v subskripci za 2000 zlatých první soubornou edici Händelova díla, kterou vydal v letech 1787-1797 londýnský operní skladatel a divadelní ředitel Samuel Arnold (1740-1802); edice ovšem zůstala pro nedostatek předplatitelů nedokončena. Vedle Arnoldovy edice se v knihovně nacházelo celkem 57 Händelových kompozic, z toho 51 opisů a 3 tisky. Příznačné přitom je, že Haugwitzův hluboký vztah k Händelovi trval po celý život a nikdy nepolevil. Pozornost Jindřicha Viléma se na slavného barokního mistra zaměřila poprvé pravděpodobně již během jeho vídeňských studií, konkrétně zásluhou věhlasného diplomata a prefekta vídeňské dvorní knihovny barona Gottfrieda Bernharda van Swietena (1733-1803), který od roku 1779 až do své smrti pořádal ve Vídni soukromé koncerty, na nichž měl Händel výrazné zastoupení (v jednom dopise z roku 1782 referuje Wolfgang Amadeus Mozart svému otci do Salcburku: "… nehraje se tu [tj. u Swietena - pozn.] nic jiného než Händel a Bach"). Baron van Swieten pro tyto své koncerty sám přeložil do němčiny čtyři Händelovy kompozice a nechal je upravit Mozartem. Jedná se o "Ákida a Galateu", HWV 49a (1788; KV 566), "Mesiáše", HWV 56 (1789; KV 572), "Alexandrovu slavnost", HWV 75 (1790; KV 591), a "Cecilskou ódu", HWV 76 (1790; KV 592). Ve Vídni se student Haugwitz stačil ještě seznámit se stárnoucím Christophem Willibaldem Gluckem (1714-1787), jenž se s Händelem kdysi setkal dokonce osobně: v Londýně r. 1746. Zvídavému mládenci věnoval Gluck původní tisky svých operních partitur "Ifigenie v Aulidě", "Paris a Helena" a "Armida". V rakouské metropoli navázal hrabě Haugwitz velmi vřelé přátelství s Antoniem Salierim (1750-1825), znalcem a obdivovatelem Händelova díla. Vzájemné kontakty byly nejsilnější mezi lety 1810 a 1820, kdy Salieri častěji zajížděl na Náměšť (r. 1817 složil gratulační kantátu k Haugwitzovým narozeninám; zámeckému pánovi dedikoval dále své "piccolo Requiem" a komtese Haugwitzové daroval spolu s věnováním své "Scherzi armonici" - a Haugwitz zase přeložil do němčiny několik Salieriho oper). Čilé styky udržoval Jindřich Vilém Haugwitz také s vídeňským kapelníkem a dvorním radou Ignazem Franzem von Moselem (1772-1844), vzbuzujícím ještě dnes zvědavost badatelů svými romanticky pojatými úpravami Händelových oratorií "Samson", HWV 57, "Izrael v Egyptě", HWV 54, "Deborah", HWV 51, a "Jephtha", HWV 70 (rukopis partitury posledně jmenovaného oratoria Mosel r. 1816 "uctivě" dedikoval hraběti Haugwitzovi). Mosel i Salieri (!) náleželi ve Vídni k vlastenecky smýšlejícímu okruhu, mezi jehož členy se řadily mimo jiné takové osobnosti jako básník Heinrich Joseph von Collin (1771-1811), varhaník a skladatel abbé Maximilian Stadler (1748-1833) a ředitel dvorní kapely Moritz hrabě Dietrichstein (1775-1864). K tomuto prominentnímu duchovnímu okruhu se hlásil i Haugwitz. - Směrodatné impulzy pro orientaci Jindřicha Viléma na sborově-orchestrální část Händelovy tvorby přinesla bezpochyby také úspěšná vídeňská provedení skladatelovy ódy "Alexandrova slavnost", HWV 75 (1812-1813), a oratorií "Samson", HWV 57 (1814), a "Mesiáš", HWV 56 (1816).

S výjimkou raných italských oratorií "Il Trionfo del Tempo e del Disinganno", HWV 46, a "La Resurrezione", HWV 47, a německy psaných "Brockesových pašijí", HWV 48, obsahovala náměšťská zámecká knihovna partitury všech ostatních (!) Händelových oratorií [na anglické texty], tedy celkem 23 kompozic. Ponecháme-li stranou neúplnou Arnoldovu edici, o níž byla zmínka shora, zachovala se všechna oratoria až na titul "Jephtha", HWV 70, v opisech; partitura oratoria "Jephtha", v německém překladu a úpravě Ignaze Franze von Mosela, je tištěná - vydal ji r. 1832 Tobias Haslinger ve Vídni (rukopis partitury, který Mosel r. 1816 dedikoval hraběti Haugwitzovi, bychom dnes objevili v soukromém držení). Z dalších opisů stěžejních Händelových skladeb je třeba jmenovat: "Alexandrova slavnost", HWV 75, "Cecilská óda", HWV 76, "Alceste", HWV 45, "Smuteční anthem pro královnu Karolinu", HWV 264, "Dettingenské Te Deum", HWV 283, "Dettingenský anthem", HWV 265, devět z jedenácti "Chandoských anthemů", HWV 246-256, "Utrechtské Te Deum", HWV 278, "Utrechtské Jubilate", HWV 279, "Vodní hudba", HWV 348-350, "Hudba k ohňostroji", HWV 351.

Jak již bylo jednou konstatováno, nesbíral Haugwitz notové materiály z bibliofilské vášně, ale za účelem skutečného provedení toho či onoho opusu. Z toho lze usuzovat, že se drtivá většina Händelových partitur dočkala nastudování. Hrabě sám dohlížel na to, aby všechny opisy byly vyhotovovány s maximální péčí a přesností. Zúčastnil se zkoušek a instruoval hudebníky, některé produkce prý i osobně řídil. O úrovni interpretace Händelových děl na náměšťském zámku neexistují žádné přímé a spolehlivé zprávy. Jisté však je, že zde Händel nezněl v autentické podobě, nýbrž v aktualizovaných verzích. Generální bas byl dle Mozartova vzoru obsazován dechovými nástroji, uplatňovaly se nehistorické zásady, které v duchu doby prosazoval Haugwitzův přítel kapelník von Mosel. Nejednou se vynechávaly celé party, rozlehlejší hudební komplexy se ve snaze o "modernost" zkracovaly do hutnějších tvarů, jednotlivá čísla byla pro zvýšení efektu libovolně přemisťována, skladebná i dramatická struktura se narušovala neorganickým vkládáním jiných čísel. - Systematická vlna händelovských koncertů dosáhla vrcholu v roce 1837: během pouhých čtyř měsíců vyslechli v Náměšti ne méně než dvanáct velkých oratorií a kantát!

Specifickým rysem Händelova kultu v Náměšti nad Oslavou je neuvěřitelně plodná překladatelská aktivita Jindřicha Viléma Haugwitze, kulminující v letech 1820-1827. Náměšťský pán byl v tomto ohledu náležitě vybaven, neboť dokonale ovládal angličtinu (jeho jazykové nadání bylo ostatně pozoruhodné: výborně hovořil navíc i francouzsky a italsky, částečně švédsky). Jako první v dějinách händelovské recepce přeložil Haugwitz do němčiny libreta téměř všech Händelových oratorií. O desítky let tak předstihl Georga Gottfrieda Gervina (Gervinus; 1805-1871), který do téže řeči převáděl Händelova oratoria pro legendární soubornou edici Friedricha Chrysandera (1826-1901). Kromě "Triumfu času a pravdy", HWV 71, přeložil Haugwitz do němčiny všechna Händelova oratoria komponovaná na anglické texty, počínaje HWV 49a ("Ákis a Galatea") a konče HWV 70 ("Jephtha") - celkem tedy 22 titulů. Dle nejnovějších výzkumů přeložil Jindřich Vilém z angličtiny do němčiny také Händelovu hudbu k divadelní hře "Alceste", HWV 45, "Alexandrovu slavnost", HWV 75, "Cecilskou ódu", HWV 76, a 15 duchovních skladeb (včetně 8 "Chandoských anthemů": HWV 246, 247, 248, 251b, 252, 253, 254 a 256a, "Smutečního anthemu pro královnu Karolinu", HWV 264, "Dettingenského anthemu", HWV 265, a "Utrechtského Jubilate", HWV 279). Z uvedeného vyplývá, že hrabě Haugwitz přetlumočil do své mateřštiny nejméně čtyřicet Händelových titulů psaných na anglické texty. Vrozený cit pro dramatičnost mu přitom umožňoval respektovat individualitu a styl Händelovy hudby. Překladatel libreta, mínil, musí být zběhlý nejen v literatuře, ale musí být obdařen i básnickým talentem a hudebně značně na výši. Nicméně i tak zacházíval Haugwitz příliš daleko. Přehlížel původní znění libreta a příležitostně formuloval de facto nové texty. Uchyloval se k podstatným škrtům, aby zdůraznil dramatický náboj libreta. Při překladatelské práci postupoval tak, že nejprve opsal cizojazyčný text a pod každý řádek doplnil německý překlad; potom dal vyhotovit čistopis. Na titulních listech neuváděl své jméno - většinou se podepisoval jako "Verfasser der Iphigenia in Aulis" ("Autor Ifigenie v Aulidě"). Vedle Händela se překladatelsky zabýval rovněž jinými skladateli, zvláště ale Gluckem, Salierim a saským mistrem Johannem Gottliebem Naumannem (1741-1801), jehož hudební pozůstalost zčásti zakoupil r. 1802 a 1804.

Neobyčejně pestrý a bohatý hudební život na zámku v Náměšti nad Oslavou za Jindřicha Viléma Haugwitze znamenal určitý anachronismus, poněvadž na Moravě působilo v té době již jen málo šlechtických kapel. Jinde v Evropě zmizely soukromé hudební soubory ze scény převážně do přelomu 18. a 19. století. Tento anachronismus poznamenal i osobnost hraběte Haugwitze: na jedné straně to bylo, zcela v intencích baroka, bytostně citové zaujetí uměním, na straně druhé kriticky střízlivý osvícenský racionalismus, který citové složky omezoval a usměrňoval. Teprve na sklonku Haugwitzova života se na Moravě začíná nesměle hlásit patrioticky zabarvený romantismus. Okruh působnosti náměšťské kapely byl příliš úzký, aby se vytvořila pronikavá tradice schopná obohatit kulturní dění v nových společensko-historických podmínkách. Smrtí dvaasedmdesátiletého hraběte jako by se symbolicky uzavřela jedna velká dějinná epocha.

Jindřich Vilém Haugwitz si však jako málokdo z jeho současníků uvědomil neustále se obrozující vnitřní sílu hudby Georga Friedricha Händela. Šťastným nazývá toho, jemuž je dopřáno chápat velikost zjevu Händelova, aniž jím byl zdrcen. Šťastnější je ovšem ten, kdo s nevinností dítěte a s nezkaženým srdcem může prožívat svatost a nezměrnou něhu Händelova umění…

Literatura

Poznámka

Zkratka "HWV" znamená "Händel-Werke-Verzeichnis" ("Seznam Händelových děl").
Zkratka "KV" znamená "Köchel-Verzeichnis" ("Köchelův seznam").

Studii vydala v Praze v únoru 1999, jako samostatný sešit, Česká Händelova společnost k uctění památky svého prvního zahraničního člena, Karla Antonína hraběte Haugwitze (25. října 1922 - 4. června 1995), potomka Jindřicha Viléma Haugwitze (1770-1842) ve čtvrté generaci. Touto publikací bylo současně připomenuto 240. výročí úmrtí Georga Friedricha Händela.
S výjimkou nutných grafických úprav podmíněných zpracováním pro webové stránky se výše uvedený text shoduje s původním zněním z roku 1999.