Litoval bych, kdybych svou hudbou lidi jen bavil; přál bych si činit je lepšími.
Šťastný, ale přiznejme i ve svých rozhodnutích kategorický otec pohlížeje do kolébky si určitě nepomyslel, že z malého uzlíčku vyroste velký hudebník. Určil mu dráhu jinou: buď bude lékařem nebo - ještě lépe - právníkem, a dlouho nemínil připustit, že by to mohlo být jinak. Příkazu vystudovat na muže zákona se mladý Georg Friedrich neodvážil protivit ani po otcově smrti… ale to předbíháme.
Zatím není synáčkovi úctyhodného chirurga z rohového domu U žlutého jelena na Velké Mikulášské ulici ani pět let a podle pověsti se prý často ztrácel na půdě, kde odpočíval starý spinet. A tam si potichounku hrával. Nikdo ho neučil, a přesto ovládl klávesnici tak dokonale, že se při jedné otcově návštěvě u dvora odvážil usednout ke kostelním varhanům. Uslyšel ho vévoda a když se dozvěděl, že by z malého hudebníka měl být právník, napsal (podle mravů své doby onikaje) starému Händlovi: "On nesmí hřivnu svého syna zakopat, on ji musí svědomitě rozvíjet! Pamatoval si to! Budu se na jeho syna poptávat!"
Rozkaz je rozkaz. Medikus se sice svých plánů na synovu budoucnost nevzdal, ale svěřil výchovu nadaného chlapce znamenitému varhaníku a skladateli Friedrichu Wilhelmu Zachowovi. Pod vedením tohoto umělce Georg Friedrich se rychle rozvíjel a brzy ovládl nejen několik nástrojů, nýbrž pronikl i do tajů komponování. Když mu bylo jedenáct, nabídl mu braniborský kurfiřt peníze na cestu do Itálie a přijetí do svých služeb.
Co tomu říkají, Händel?
Amtschirurgus neříkal nic a poslal chlapce na gymnázium. V roce 1697 zemřel a syn pokračoval ve studiích. Přihlásil se dokonce na univerzitu a teprve, když se cítil dospělý, neodolal nabídce stát se ve svém rodném městě varhaníkem se skladatelskými a učitelskými povinnostmi. Měl úspěchy. Celé Halle chodilo naslouchat jeho improvizacím na královském nástroji. Bylo na něj pyšné a on sám se těšil velké úctě a vážnosti. Ale sotva uplynulo dvanáct měsíců, pověsil kantořinu (a i studium) na hřebík a namířil si to do Hamburku.
Proč zrovna tam?
Dozvěděl se, že svobodné a nikomu nepodléhající bohaté město přeje umění. Že se tam soustředili znamenití umělci, a hlavně, že tu existuje operní divadlo. A opera - ta Händla lákala nejvíce.
V Hamburku se seznámil a rychle spřátelil s Johannem Matthesonem, kterému bohatství dovolilo věnovat se koníčkům - zpěvu, dirigování, skladatelství a literatuře (přeložil do němčiny Robinsona) a ten mu dohodil místo druhého houslisty v operním orchestru. Händel byl navýsost spokojen. Ocitl se v centru hudebního života a dychtivě sál do sebe vše, co mu připadalo zajímavé. Zajel si do Lübecku poslechnout slavného varhaníka Buxtehudeho, díval se pod prsty šéfu opery Reinhardu Keiserovi, považovanému dnes za původce zpěvného, dramaticky nosného recitativu německé opery, navázal styky s básníkem a libretistou Christianem Postelem, který mu napsal text k Pašijím podle sv. Jana. A právě to bylo jednou z příčin roztržky s Matthesonem. Ten těžce nesl, že se Georg osamostatnil, že už ho nežádá ani o pomoc, ani o radu. Jednoho večera pak došlo ke konfliktu, který vzrušil (a také pobavil) celý Hamburk. Dávala se Matthesonova opera Kleopatra. Autor zpíval rovněž roli Antonia, a tak Händel zaujal místo u cembala, odkud řídil orchestr. Jenže - Mattheson si odzpíval své a jelikož do konce díla zůstávala ještě nějaká minuta, řítil se do orchestřiště, aby Kleopatru dodirigoval. Sklidil by trojnásobný úspěch - jako skladatel, jako zpěvák i dirigent. Narazila však kosa na kámen, Händel ho odmítl k cembalu pustit a obecenstvo se stalo svědkem pořádné hádky. Nakonec došlo na facky a na kordy. Souboj naštěstí skončil bez zranění, Händla prý zachránil knoflík na vestě; kolegové se snažili oba soky usmířit, nakonec se jim to podařilo, ale po pevném přátelství bylo veta.
Snad to našemu rodáku z Halle pomohlo. Osamostatnil se a rozmáchl se vpravdě gestem génia. Napsal operu Almira a dostavil se úspěch. Zkomponoval Nerona - a opět úspěch. A pak najednou měl Hamburku dost. Byl podzim 1706, když se na pozvání Ferdinanda a Giovanniho Mediciů a vyzbrojen doporučujícími dopisy rozjel do Itálie. V kapse měl 200 zlaťáků, to mělo pro začátek stačit.
Zastavil se ve Florencii, ale napoprvé tu neprorazil. V Římě však hudbymilovné panstvo zaujal. Uplatnil se především jako virtuos a bylo módní zvát mladého Němce do nejpřednějších salónů. Händel zdomácněl v palácích nejvyšší aristokracie s ohromující samozřejmostí. Rychle se naučil italštině a bez problémů komponoval skladby, které se posluchačům líbily.
Teď už se mohl vrátit do Florencie a také to udělal. A když zde uvedl svou operu Rodrigo, ukázalo se, že bezpečně odhadl vkus a požadavky italského obecenstva. Získal si uznání a přízeň. To první představovalo 100 tolarů a stříbrný servis od vladaře, to druhé lásku vášnivé primadony. Koneckonců nebylo čemu se divit - začal být slavný a oči ohnivých Florenťanek se zalíbením spočívaly na urostlém mladíkovi, který dokázal svou hudbou dojímat i vzrušovat, Orfeovi našeho století, jak mu potají říkaly.
Další zastávkou Händlovy cesty (dnes bychom řekli turné) po Itálii byly Benátky se skvělým operním divadlem, kde se seznámil s Domenicem Scarlattim, jehož popularita se dotýkala hvězd. Jejich přátelství pokračovalo i v Římě, kde oba umělci často soutěžili v tehdy módním sportu - kdo je lepší ve hře na cembalo. Místem ušlechtilého soupeření jim byla exkluzivní společnost Arkádie, jejímiž členy byli kromě umělců vévodové, knížata, kardinálové, ba i papežové. Na půdě Arkádie se konaly skvělé večery poezie a ještě skvělejší koncerty - premiéry nových skladeb, ke kterým přispěl svou hřivnou pochopitelně také Händel. Vypráví se, že jednou jakýsi poeticky založený prelát začal recitovat báseň, jíž opěvoval umění Orfea ze země za Alpami. Georg Friedrich okamžitě reagoval a verše rychle zhudebnil.
Vyvrcholením Händlova italského pobytu bylo uvedení jeho opery Agrippina v Benátkách. Očitý svědek vypráví, že "posluchači si vedli jako šílení, potlesk a výkřiky Viva il caro Sassone! (Ať žije drahý Sas!) nebraly konce. Velkolepost díla je omráčila, jako kdyby do nich udeřil hrom!". A tak se zdá, že neomráčen zůstal jedině skladatel. Byl při svém uměleckém bohémství založen realisticky, pravý muž lidu, jak se o něm vyjádřil Marx. Pochopil, že v Itálii se už naučil všemu, čemu se naučit dalo, a že nastal čas vydat se po vlastní cestě a po vlastních nohách. Proto odolal lákavým nabídkám i z vysokých míst, aby zůstal (pod nimiž, pravda, se skrývala také snaha udělat z protestanta Händla katolíka, což by jistě přispělo slávě boží), a celkem rád přijal místo dvorního kapelníka u hannoverského kurfiřta.
Bylo mu pětadvacet, léta sbírání zkušeností tedy mohla skončit. Itálii dal definitivně sbohem; nicméně ve svém zavazadle si do nového působiště vedle vlastních partitur vezl díla Stradellova, Scarlattiho, Corelliho a dalších vlašských mistrů. Vlašská opera mu byla ještě souzena na dlouhých třicet roků.
Na začátku 18. století platil hannoverský dvůr za "nejuhlazenější a po všech stránkách nejvybranější z celého Německa", jak tvrdí tehdejší znalec, francouzský abbé Tolland. Bylo tu však něco, co se Händlovi nezamlouvalo. A tak brzy požádal o dovolenou. Rozjel se sice napřed domů do Halle, kde se setkal s matkou a sestrou, pak však poručil obrátit kočár do Düsseldorfu, kde prožil část podzimu, a odtud, místo do Hannoveru, si to zamířil přes Holandsko do Anglie.
Anglie byla v těch dobách ekonomicky nejvyspělejší zemí a centrem měšťanského osvícenství. Vzmáhající se kapitalismus nabízel podnikavým lidem spoustu výhod a nebývalé zisky. Do podnikatelské sféry se dostalo umění jako takové a i divadlo, i když hudební život se po smrti geniálního Henryho Purcella († 1695), vrcholného zjevu anglické barokní hudby, ocitl v krizi. Chyběla tu prostě silná osobnost Purcellova typu. Tu objevil ředitel divadla na Haymarketu Hill v Händlovi, který právě přijel a seznamoval se s Londýnem jako cembalový a varhanní improvizátor. Byl zřejmě dobře informován o skladatelových úspěších v Itálii, protože mu (a libretistovi Rossimu) zadal novou operu na milostnou epizodu o Armidě a Rinaldovi Torquata Tassa.
Hill měl dobrý nos. Opera byla napsána za čtrnáct dnů (!) a při své premiéře se stala nejkrásnějším dárkem k Händlovým šestadvacátým narozeninám - ovace nebraly konce. Mimochodem jestliže dnes už se jen zřídkakdy s tímto dílem setkáváme, jedna z árií, Lascia ch'io pianga (Ponech mne pláči), zůstává pořád v povědomí hudbymilovných lidí na celém světě: patří totiž vůbec k nejslavnějším áriím, jaké kdy zněly na operních jevištích.
Se zjevnou nechutí jel Händel zpět do Hannoveru, aby splnil své závazky ke kurfiřtu Jiřímu. V Londýně, kde divadlo bylo záležitostí širokých vrstev, se rozhodně cítil lépe. A tak brzy požádal panovníka, aby znovu, bez ohledu na smlouvu, mohl odcestovat. Svolení dostal pod podmínkou, že se "po rozumné době" vrátí. Co si každá ze smluvních stran pod tímto termínem představovala, už se sotva kdo dozví. Faktem zůstává, že roku 1712 je Händel opět v Londýně a na návrat už vůbec nepomyslel. Když se pak shodou okolností po dvou letech stal Jiří Hannoverský anglickým králem, muselo být jeho hofmuzikusovi víc než trapně. His Majesty mu mohl pořádně znepříjemnit kariéru, tak slibně se v Anglii rozvíjející. Neboť Georg Friedrich, sotva znovu přibyl do Londýna, přijal pozvání lorda Burlingtona a na jeho zámku se zařídil jako doma. Pustil se do práce na dalších dvou operách, šlechtickým obdivovatelům věnoval řadu menších skladbiček a královně Anně lichotivý zpěv, za který dostal objednávku na další díla a vzápětí doživotní rentu 200 liber ročně.
Nový král Jiří velkoryse přehlédl, že Mister Handel je tentýž Herr Händel, kterého na "rozumnou dobu" pustil na zájezd. Se zájmem vyslechl další jeho operu Amadigi a nadobro ho vzal na milost za překrásnou Vodní hudbu, provozovanou na Temži při panovníkových projížďkách. V té době žil skladatel u vévody Chandose a v přepychovém prostředí zkomponoval na slova Johna Gaye dílo, které dodnes rádi posloucháme, Ákis a Galatea, příběh lásky a žárlivosti, kdy jednooký obr Polyfémos zavraždí milence své vyvolené nymfy. Ten se však stane potůčkem, aby svým zurčením vyprávěl o nenaplněné touze. Bohové a hrdinové antických bájí nabízeli množství vděčných námětů, které skladatelé s radostí zhudebňovali…
V roce 1720 vzniká v Londýně Královská hudební akademie a Händel se stává jejím hudebním ředitelem. Dnes můžeme přemýšlet, zda neudělal chybu, když se pustil do podnikání - Royal Academy of Music byla totiž akciovou společností, které v prvé řadě záleželo na zisku… Händel shání zpěváky, zkouší s orchestrem, píše operu za operou (Radamisto, Ottone, Giulio Cesare, Tamerlano, Rodelinda), musí tvrdě bojovat s konkurencí a navíc s rozmary svých pěveckých hvězd. Vypráví se, že při jednom výstupu se zpěvačkou Francescou Cuzzoniovou ji chtěl vyhodit z okna. A když soupeření mezi Cuzzoniovou a další primadonou Faustinou Bordoniovou vyvrcholilo, musel libretista nové Händlovy opery Alessandro vybavit Alexandra Velikého dvěma milenkami, aby obě dámy dostaly stejnou šanci předvést nepřekonatelné umění. Nepomohlo to - Francesca a Faustina se na scéně Královské akademie za vydatného povzbuzování publika zcela nekrálovsky popraly.
Při svém operním podnikání se Händel vědomky nevědomky dostával i do centra politického boje různých stran. Král Jiří Hannoverský zůstal v zemi cizincem. A proti cizím vlivům byly namířeny i určité společenské kruhy, zastoupené některými šlechtici, ale především obchodníky, rejdaři, průmyslníky a také umělci. Sympatie tudíž ztrácela také italská opera. Velkou ránu jí zasadila slavná Žebrácká opera skladatele Johanna Christopha Pepusche (mimochodem též Němce) a libretisty Johna Gaye. Před zraky diváků namísto vznešených hrdinů, zpívajících dlouhé árie o vznešenosti svých citů, defilovali zčista jasna zloději, prostitutky, žebráci, podvodníci a vrahové a zdařile karikovali velké italské zpěváky - dokonce za zvuků Händlovy hudby. Dílo vzbudilo obrovské nadšení (a vzbuzuje dodnes, když podle něj napsali v roce 1928 Třígrošovou operu Brecht s Weillem).
A Händel, když se jeho společnost ocitla na pokraji krachu, poprvé kapituloval. Ale nevzdal se; s podnikatelem Heideggerem založil společnost novou. Svého partnera si však, zdá se, nezvolil dobře. Heidegger nebyl na výši charakterově ani mravně - šlo mu o peníze. Händel navíc stále věří italské opeře. Angažuje nové zpěváky a komponuje. Uvádí na scénu Pora, Ezia, Rolanda a další kusy. Nechává bez povšimnutí, že stále častěji se hovoří o hudbě s anglickými texty. Nedbal ani upřímné rady, kterou mu tlumočil dlouholetý přítel Hill: "Jsme toho mínění že byste se konečně měl zbavit italských pout a uznat, že naše angličtina je pro operu dostatečně zpěvná." Pokusil se sice uvést na Haymarketu anglické oratorium Ester, ale se zlou se potázal, když Heidegger po úspěšné premiéře zvýšil vstupné ve chvíli, kdy vláda předepsala nové daně ze soli, tabáku a vína. Navíc církevní hodnostáři protestovali - pokládali příběh z bible hraný na jevišti za znesvěcení písma svatého. Jedno ke druhému, bylo toho prostě moc. Nicméně Händel se zase pokusil o nemožné. Začal hrát v nově postavené budově Covent Garden. Pro zdejší soubor vytvořil Alcinu a další opery. Zapletl se však s korunním princem a ztratil přízeň královu. Zpráva, že má 10 000 liber dluhů a tudíž mu hrozí vězení, ho srazila na kolena. Následoval záchvat mrtvice, zákonitě, Händel totiž rád a dobře jedl a pil, a byl, řečeno současným jazykem, značně obézní.
Ale jak byl neústupný, co se italské opery týče, takový byl i vůči své nemoci. Dozvěděl se, že prameny v Cáchách navracejí zdraví ochrnutým údům. Vysedával v koupelích celé hodiny, snažil se pohybovat a navzdory všem proroctvím lékařů se uzdravil. A s tvrdošíjností mu vlastní se znovu pustil - do italské opery. Ještě dnes jsou obdivovatelé krásné hudby u vytržení nad úvodní árií krále Xerxa ve stejnojmenném dramatu, oslavující šumící platan v parku. Cítil nový příval tvůrčích sil…
Toto vzepětí ale netrvalo dlouho. Zásluhou svých nepřátel, intrik, pomluv, pamfletů, ale i své neústupnosti se znovu ocitl na dně. Nedokázal se v pravý okamžik přizpůsobit a příliš často říkal své mínění do očí těm, kteří rozhodovali. Bylo jen otázkou času, kdy narazí. A také narazil. Jeho koncerty byly záměrně přehlíženy. Třebaže nad prázdným sálem zažertoval: "To nevadí. Tím líp tu bude znít má hudba!", dobře u srdce mu nebylo. Nakonec upadl do hluboké deprese; uzavřel se do sebe, nechtěl s nikým hovořit a vyhýbal se i přátelům. V tomto stavu se mu dostala do rukou předloha k jeho později nejslavnějšímu dílu Mesiáš. Našel v příběhu sebe sama. A kupodivu se nepokusil o národní anglickou operu, po níž se tolik volalo, nýbrž navázal na tradici zpívaných her "plays" a kostýmovaných představení bez mimiky a gest pěvců, nazývaných "masques". Vytvořil pozoruhodný typ oratoria…
Mesiáše dostal do rukou koncem srpna a dokončil 14. září 1741. Tušil, že napsal věc, o které se ještě po čtvrt tisíciletí bude hovořit s největším uznáním? Určitě - a proto se nevděčnému Londýnu po muzikantsky pomstil: premiéra se konala v irském Dublinu. Úspěch byl obrovský. Náhle byly zapomenuty všechny výtky, jichž se mu v posledních letech dostávalo.
A Händel pochopil, že našel, po čem celý život podvědomě dychtil. Jako v horečce komponuje další své monumentální hudební fresky, v nichž protivníkem i spojencem biblických a antických postav je lid: 1743 Samson, 1744 Semele, 1745 Hercules, 1745 Belshazzar, 1747 Judas Maccabaeus, 1748 Joshua, 1749 Šalamoun, 1750 Theodora, 1752 Jephtha… A Hudbu k ohňostroji a další skladby. Nejvíc se do myslí lidí zapsal Judasem; sbor Hle, přichází vítěz odpovídal cítění Angličanů v pohnutých válečných letech.
Uprostřed práce na posledním oratoriu Händel oslepl. Psal se rok 1751, kdy se naposled zahleděl do notového papíru. Hudbou však žil pořád. Chodívá si zaimprovizovat na katedrálních varhanách a očekávají ho mnohatisícové davy, aby s úctou vyslechly jeho umělecké poselství. V roce 1759, v březnu, ohlásil provedení řady svých oratorií; zazní Šalamoun, Susanna, Samson, Judas. V pátek 6. dubna hraje tento velký člověk Mesiáše, když jej přepadla nevolnost. Vzchopil se však a ohromil přítomné velkolepou improvizací. Za týden tiše zemřel.
Anglie, jejíž občanství přijal a která ho v průběhu let zahrnula jak zlobou, tak slávou, jej definitivně uznala za svého: "… je dostatečným důkazem našeho národního vkusu, že jsme se stali hodni toho, aby se mezi námi usadil."
Georg Friedrich Händel, autor 42 oper, hudby duchovní i světské, děl komorních a orchestrálních, duet, kantát a oratorií, sní svůj věčný sen ve Westminsterském opatství.
Výše uvedený text je přepisem článku Jana Řežábka (1930-2010) "Georg Friedrich Händel" ze 17. dílu životopisného magazínu "Přemožitelé času", vydaného Mezinárodní organizací novinářů - redakcí časopisu Interpress magazin v Praze v roce 1989. Sestavil a zredigoval dr. Milan Codr (1925-1996). 1. vydání. - Edice "Přemožitelé času" vycházela v encyklopedické řadě ABC novináře. Šéfredaktor: dr. Milan Codr. Článek "Georg Friedrich Händel" je v předmětném díle magazínu otištěn na str. 115-119, v části "Hudba".
Přepis reprodukuje předlohu s tím, že až na větší počet korektur nebyly provedeny žádné výrazné úpravy či zásahy, jakkoliv nutné a žádoucí se mohly jevit.
Zde použitý název "Přemožitel času Georg Friedrich Händel" není původní: byl zvolen výhradně za účelem vhodného pojmenování dotyčného článku.