[Händel:] 2) H.
Georg Friedrich, slavný
hudební skladatel něm. (* 23. ún. 1685 v Halle n. S. – 14. dubna
1759 v Londýně), syn kurfirštského braniborského komorníka. Již
jako malý chlapec lnul takovou láskou k hudbě a tak byl zběhlý ve
hře na piano a varhany, že otec jeho, ač dlouho mu v tom překážel
chtěje z něho mít právníka, konečně mu dovolil, oddati se
hudbě. V učení na varhanách a v komposici přijal
H-a hallský
varhaník Zachau, pak od roku 1696 kapelník Atilio Ariosti
v Berlíně. Potom odbyv latinskou školu ve svém rodišti, studoval
H. práva na tamější universitě a při tom zastával i
místo varhaníka při hlavním chrámě. R. 1703 rozhodl se nastoupiti
dráhu uměleckou, odešel do Hamburku, kde tehdáž Keiserova zpěvohra
těšila se značnému rozkvětu, vstoupil do jejího orchestru jako
houslista a za nedlouho stal se vedle Matthesona jejím kapelníkem. Již
tehdáž počal také skládati opery, z nichž první dvě,
Almira a
Nerone, krátce po sobě vypravené (v lednu a ún. 1705),
přijaty příznivě; rovněž dvě následující,
Florinda a
Dafne
(1708), se líbily. Ale zatím
H. již meškal
v Italii (1707–1710), kam odejel na studie. Tehda již byl zdatným
skladatelem a z nejlepších virtuosů na varhanách a klavíru a
italská hudba, formálně i zvukovou krásou tak vyspělá, měla naň vliv
prospěšný. I jinak mu štěstí přálo: ve Florencii s pochvalou
přijata jeho opera
Roderigo (1707), v Benátkách
Agrippina, ve 3 nedělích složená (1708), provozována 27kráte za
sebou a v Římě zvláště kardinálové Otteboni a Colonna Pamfili
otevřeli mu své paláce k provozování skladeb. Zde složil mimo
jiné některé skladby církevní (opery byly tehdáž v Římě
zakázány), oratorium
Risurrezione a kantátu
Il Trionfo del
Tempo e del Disinganno, potom v Neapoli pastorale
Aci,
Galatea e Polifemo.
H. byl pak jmenován dvorním
kapelníkem kurfiršta hannoverského Jiřího Ludvíka, ale prve než úřad
nastoupil, obdržev dovolenou, odebral se do Londýna, kde přijat byl
vřele; zejména opera jeho
Rinaldo (1711), složená ve dvou
nedělích, líbila se velmi. Navrátiv se do Hannoveru, komponoval
H. 12 slavných komorních duett pro princeznu
Charlottu a mnoho skladeb instrumentálních, ale již r. 1712 byl opět
v Londýně, kde i u dvora požíval velké přízně. Zde napsal
zpěvohry
Teseo (1712) a
Pastor fido (1712) pro italskou
operu a r. 1713 velké
Te Deum a
Jubilate na oslavu míru
Utrechtského, za které mu královna Anna vykázala roční plat 200
lib. sterl. Ale tím rozhněval si svého kurfiršta, jenž míru tomu
nepřál a dosednuv rok na to na trůn anglický jako král Jiří I.,
s nemilostí k
H-ovi se netajil, až pak usmířen jeho úspěchy
(op.
Silla,
Amadigi, 1715), zvláště skladbou
Water-music (t. r.), jež hrána byla při veliké lodní slavnosti
na Temži, jmenoval ho hudebním učitelem svých dětí se služným 600
l. st. Od té doby zaujímal
H. vynikající místo ve
vyšší společnosti anglické i nalézal pohostinství na venkovských
sídlech šlechtických, zejména v Cannons-Castelu (1717–20), kde
řídil kapelu vévody Chandoského a kde vzniklo jeho 12 slavných anthemů
(
Chandos Anthems), dvojí
Te Deum, pastorale
Acide e
Galatea zcela přepracované, oratorium
Esther (první
v jazyku angl.) a
Pašije (1716) na text něm. od Brocka,
jež provozovány v Hamburku. Když r. 1720 vysoká šlechta anglická
v Haymarketě zřídila vlastní svou operu (»Král. hudební
akademii«), svěřeno její řízení
H-ovi, jenž vydav se na cestu po
pevnině, získal nejslavnější té doby pěvce a nový ústav svým
Radamistem otevřel a to s velikým úspěchem. Opera zkvétala
a
H. složil pro ni ještě 13 děl:
Muzio
Scevola,
Floridante (1721),
Ottone (1722),
Flavio (1723),
Giulio Cesare (1723),
Tamerlano
(1724),
Rodelinda (1725),
Scipione,
Alessandro
(1726),
Admeto,
Ricardo I. (1727),
Tolomeo,
Siroe (1728). Avšak mezitím poměry Král. hud. akademie se
zhoršily: úspěchy
H-ovy vzbuzovaly závist jeho soupeřů, jeho umělecká
hrdost a z části i příkrost dráždila jeho nepřátele (Buononcini,
Porpora, Farinelli), mezi zpěváky nastaly rozmíšky, pak i obecenstvo
počalo se různiti ve stranu vlasteneckou a italskou, a posléze nastaly
i nesnáze peněžní, tak že konečně r. 1728 akademie byla zavřena, načež
strana italská, sama získavši divadlo Haymarketské, Porporu
v jeho čelo postavila.
H. sebral po Italii novou
společnost a r. 1729 s Haideggrem otevřel v divadle
Coventgardenském »Novou operní akademii«, pro niž složil opery
Lotario (1729),
Partenope (1730),
Poro (1731),
Ezio,
Sozarme,
Orlando (1732); avšak trvalé
veřejné přízně již nenalezl a po 4 létech musil se vedení divadla
vzdáti. Ještě jeden pokus soupeřiti s italskou operou učinil
r. 1733 na svůj náklad – v té době vznikly opery
Ariadne
(1733),
Parnasso in festa,
Pastor fido nově komponovaný,
Ariodante,
Alcina (1735),
Atalanta (1736),
Arminio,
Giustino,
Berenice (1737) – tu, pozbyv
již všeho svého jmění, počal na mysli malátněti a ochromen
mrtvicí. V lázních cášských nalezl sice zotavení a složil pak
ještě opery
Faramondo (1737),
Alessandro Severo,
Serse (1738),
Jupiter v Argu (1739),
Imeneo
a
Deidamia (1740), ale touto zpěvohrou
H.
s divadlem navždy se rozloučil, věnuje se nadále
oratoriu. Tím počíná se nové
období duševního života a tvorby jeho. Některé oratorní skladby jeho
náležejí ovšem ještě době předešlé, kromě již uvedených
Esther
(1731),
Deborah (1732),
Athalia (1733),
Slavnost
Alexandrova (1736),
Isráél v Egyptě,
Saul
(1738),
Veselí a Těžkomyslnost (Allegro ed il Penseroso, 1740);
nyní pak, kdy
H. zcela obrátil se k oratoriu,
následovala díla:
Messiáš, nesmrtelná práce 24 dnů, provedená
poprvé v Dublině,
Samson (1741),
Semele,
Josef a
jeho bratří (1743),
Herkules,
Belsazar (1744),
Occasional Oratorio na oslavu vítězství u Cullodenu, Juda
Makkabejský (1746),
Alexander Balus,
Josua
(1747),
Zuzana,
Šalomoun (1748),
Theodora (1749),
Heraklés (1750),
Jefta (1751) a
The Triumph of Time
and Truth (přepracování neapolského »Il Trionfo«, 1757). Tato
oratoria provozovala se vždy po nějaký čas z jara
(
H. sám je řídil a zároveň produkoval se jako virtuos
na varhanách) a ponenáhlu
H-ovi vrátila přízeň obecenstva, tak že
nabyl značného jmění. Skládaje »Jeftu«, oslepl, ale přece ještě
veřejně vystupoval. Zemřel neženat a pochován v opatství
westminsterském, kde mu zřízen mramorový pomník od Roubiliaca. Také
v rodišti jeho postaven mu r. 1859 velký kovový pomník od
Heidela. Sto letou památku jeho úmrtí konala Anglie, jež jej za svého
pokládá, velkolepými hudebními slavnostmi. – Z množství ostatních
skladeb
H-ových kromě již uvedených vytknouti sluší ještě dva skvostné
anthemy: korunovační z r. 1727 (Jiří II.) a jiný složený
k pohřbu královny Charlotty,
Te Deum na oslavu bitvy
u Detting (1743), proslulou
Ohňovou hudbu, 12 sonát pro
housle nebo flétnu, 13 trií, 18
Concerti grossi pro smyčcové a
dechové nástroje, koncerty pro varhany, čtyři sbírky klavírních
skladeb (1720–1735), množství kantát, žalmů, motet a j. skladeb
církevních.
H. náleží k předním hud. skladatelům
německým a z vrstevníků jeho jen Bach nad něj předčí. Starší
tvary a sloh opery italské zdokonalil a dlouho ovládal jeviště
skládaje zpěvně a účinně, ale hověl při tom hlavně panujícímu vkusu
pěvců i obecenstva nepředcházeje svou dobu. Také byl více lyricky
nadán nežli dramaticky. Proto činnost jeho dramatická neměla valného
vlivu na další rozvoj opery. Mnohem důležitější a významnější jest
jeho působení na půdě hudby církevní, zejména oratoria, jemuž se stal
reformátorem a přivedl je na výši od pozdějších dosud namnoze
nedostiženou. V »Messiáši«, »Slavnosti Alexandrově«, »Isráélu
v Egyptě«, »Samsonu«, »Jeftě« a j. jeví se veliký duch hudební,
vládnoucí bohatostí a pravdivostí výrazu, velkolepostí myšlének,
ušlechtilým citem, ohněm a čistým pathosem, slohem znamenitě
polyfonním, majícím celkem povahu vznešenou, slavnostní (»Hallelujah«
v »Messiáši«). Ovšem
H. umí být také naivním,
lehkým, půvabným, sentimentálním i veselým. Byl především skladatelem
vokálním, ale i jako instrumentalista poutá často hlubokou
výrazností. Oproti velikému lyriku Bachovi stojí jako zakladatel slohu
epického (»Homér mezi skladateli«).
H. jest i
skladatel značně populární a mnohé jeho zpěvy, zvláště hromadné sbory,
zpěvné s jasně vedenými hlasy, mocně působí na massy; mnohé
v lidu německém a anglickém také zobecněly. – Sebraná díla jeho
uspořádali Walsh, Meare a Cluer, neúplné a méně správné, ale nákladné
jest londýnské vydání Arnoldovo o 40 sv. (1786); nejnovější,
nejúplnější a nejdůkladnější vydání opatřila lipská k tomu účelu
zvláště založená (1856)
H-ova
společnost dle vlastních exemplářů
H-ových prací Chrysanderovou (1856–94, 100 sv. fol.). Týž vydal i
důkladný životopis: G. Fr.
H. (Lipsko, 1858–67, 3
sv.). Kromě toho viz Mainwaring, Memoirs of the life of the late
G. F.
H. (Londýn, 1760, něm. překlad od Matthesona,
Hamburk, 1761). Schölcher, The life of
H. (Londýn,
1858); Gervinus,
H. u. Shakespeare (1868); Reissmann,
G. F.
H. (Berlín, 1881); Kretschmar,
G. F.
H. (Lipsko, 1883); W. S. Rockstro, The Life of
H. (Londýn, 1883); E. David,
G. F.
H., sa vie, ses travaux et son temps (Paříž,
1884).