V té době svíraly město na břehu řeky Sály nedaleko Lipska ještě hradby, nad nimiž se tyčily ozdobné štíty patricijských domů a štíhlé prsty kostelních věží. Zde se usadil po bouřlivých dobách třicetileté války jako městský chirurgus, felčar a lazebník Georg Händel, zde se podruhé oženil. Jeho syn Georg Friedrich vyrůstal v prostředí, do něhož hudba zněla jen zvenčí. A přece v něm živila zálibu silnou a ušlechtilou! Vypravuje se, že jej již v nejútlejším věku okouzlovaly něžné tóny klavichordu, jehož kláves se chodil tajně dotýkat do podkrovní světničky. Školní vzdělání na městském gymnasiu Händlův zájem o hudbu prohloubilo. Nejlepší hallský hudebník Friedrich Wilhelm Zachow jej brzy začal seznamovat s řádem světa tónů.
Händlovi nastala doba učednická. Netrávil nad manuály cembala a varhan mnohé chvíle jen proto, aby hbitostí prstů ovládl techniku nástroje. Když ruce zapomněly na příkaz notových značek a rozběhly se po klávesách ve škálách a souzvucích z partesů nevyčtených, počal Händel objevovat podivuhodné umění improvizace, na něž kladla doba velký důraz a které pak také Händla ve zralém věku nad jiné proslavilo.
Veden Zachowovým slovem i příkladem, poznal zásady samostatného vedení hlasů i způsob psaní a hry číslovaného basu. Osvojil si je v krátkém čase tak dobře, že mohl - sotva sedmnáctiletý - bez rozpaků přijmout nabídnuté místo varhaníka v hallském dómu.
Jaká to byla příležitost, rozezvučet chrámové varhany tóny vlastních skladeb! Ty ovšem nevznikaly jen pro královský nástroj. Také housle a cembalo Händla lákaly - a snad už tehdy mu učaroval i hoboj, kterého později užíval se zvláštní zálibou.
Hallští občané neměli dlouho naslouchat hře mladého varhaníka. Nadšen návštěvami Berlína a Weißenfelsu a podnícen vypravováním známých o hudebním životě v Německu, opustil Händel Halle a zamířil na sever. Jeho cílem se stal Hamburk, bohaté obchodní město na břehu Severního moře. Zde, v divadle na Husím trhu, zakotvil Händel jako houslista. Ne nadlouho. Za krátký čas už sedí u cembala; pak se mu jednoho večera podaří úspěšně zaskočit za onemocnělého kapelníka Johanna Sigismunda Kussera - a hle, cesta pro operního dirigenta a skladatele je otevřena!
Hamburská scéna se stala místem premiéry první Händlovy opery "Almira, královna kastilská". Spletitý děj, tři milenecké páry, komické prvky a ovšem hlavně sladké melodie árií italského střihu - to vše přispělo k úspěchu prvního provedení i dvaceti repríz Almiry. Pak následovaly další dvě opery; jenže ty se už Händlovi tak nepovedly. Očekávaný úspěch se nedostavil. Možná, že také proto, že hamburský maestro Kusser počal tušit v Händlovi nebezpečného konkurenta a dovedl ovšem zařídit, aby mladý hudebník pocítil všestrannou nadřazenost postavení šéfa opery. Dospělo to tak daleko, že Händel na podzim roku 1706 Hamburk opustil.
Dal se tentokrát na jih, do Itálie. Vedla jej tam touha poznat zemi bel canta, krásného, melodického zpěvu, který tehdy ovládal operní scény celé Evropy. Florencie, Benátky, Řím, Neapol - tam všude se seznamoval nejen s hlasovou kulturou proslulých italských pěvců, ale i s těmi, kdo pro ně vytvářeli neméně proslulé melodie. - Tři léta italského pobytu dala německému skladateli mnoho. Pro operní tvorbu, která bude v nejbližší době zcela v popředí jeho pozornosti, má přímý styk s italským prostředím neobyčejný význam. Händel se nyní vydá hledat působiště, které by mu umožnilo rozvinout rozsáhlou činnost, na niž je připraven. V Hannoveru, kde nějaký čas spravuje kurfiřtský orchestr, je nenalézá, ale v hannoverském orchestru přece nachází významný podnět k tvorbě. Zde je začata koncepce dvanácti instrumentálních skladeb, dokončená mnohem později, zde vznikají Händlova concerta grossa.
Z Hannoveru si zajel Händel v roce 1710 na dovolenou do Anglie. Když už tam byl, neodmítl libreto, které mu nabídl nájemce divadla na Senném trhu. Vznikla opera Rinaldo, jejíž premiéra se stala londýnskou kulturní událostí.
Händlovi se rázem otevřel přístup do vysokých kruhů anglické společnosti. Na podzim roku 1712 přijal nabídku earla z Burlingtonu a usídlil se trvale v Anglii. Dařilo se mu dobře; jenže najednou zemřela anglická královna Anna a jejím nástupcem se stal Jiří I., dřívější hannoverský kurfiřt Georg Ludwig. Pro Händla bylo ovšem pramálo příjemné vidět na anglickém trůnu svého bývalého chlebodárce, v jehož službě se téměř ani neohřál a kterou svévolně opustil.
Nějaký čas stál Händel skutečně mimo výsluní královské přízně. Ale ne dlouho. Panovník mu odpustil - a s potěšením pak naslouchal Händlově hudbě, která zněla celým Londýnem - i na řece Temži při oblíbených dvorních zábavách, projížďkách na lodích. K takové příležitosti byla napsána proslulá Händlova Vodní hudba.
V únoru 1719 byla v divadle na Senném trhu otevřena nová operní scéna, Královská akademie hudby. S Händlem se počítalo jako s jedním z hlavních spolupracovníků. Byl vyslán do Německa, aby opatřil zdatné pěvecké síly. Mezi prvními díly, uvedenými při zahájení sezóny, byla Händlova opera Radamisto, oslava občanské cti a věrné lásky.
Händel pilně komponoval. Také příležitostně: pro anglickou korunní princeznu Karolinu, kterou vyučoval hře na harpsichord, složil řadu svit, dodnes často hraných.
V popředí Händlovy pozornosti ovšem stála tvorba scénických děl. Každá sezóna přinesla nejméně jednu premiéru nové Händlovy opery. Partituru napsal skladatel za tři čtyři týdny; spoustu času však jej stála příprava sólistů, zkoušky orchestru i celého ansámblu. Ve stálých hádkách s primadonami provedl Händel opery Ottone, Julius Caesar, Rodelinda, Tamerlán.
Sloh Händlových oper nepřináší ve srovnání s tehdejší dobovou produkcí nic podstatně nového. Händel píše - po vlašském vzoru - díla s naprostou převahou sólových partií. Proto je jádrem těchto útvarů árie da capo, bohatě melodický zpěv o třech oddílech, z nichž poslední je opakováním prvého. Tato okolnost pochopitelně zvětšuje rozměry díla - Händlovy opery trvaly v původním znění tři až čtyři hodiny. Co však je horší: časté užívání árií da capo může oslabit dramatické napětí. Proto jsou dnes v Německu i v Anglii vedeny nekonečné spory o úpravu Händlových oper; zkracovat árie da capo škrtem opakování prvého jejich oddílu nebo je ponechávat beze změny? - Ale árie da capo není zdaleka jediným útvarem Händlovy opery. Silné jsou jeho ariózní recitativy (pracuje vynikajícím způsobem - pokud k nim sahá) - se sbory. V ryze instrumentálních číslech často dosahuje strhujícího výrazu.
Neurovnané poměry v Händlově divadle byly záminkou londýnským šlechticům i měšťanům, kteří z nacionálních důvodů vystupovali proti italskému směru v opeře, aby zahájili mocné tažení proti Händlovi. Bojovalo se otevřeně i skrytě - pamflety, hanopisy, karikaturami, bojkotováním Händlových představení. Vznikla Žebrácká opera, složená na libreto Johna Gaye Němcem Johannem Christophem Pepuschem, která volbou dějového prostředí i primitivním zhudebněním vytvářela posměšný protiklad italské opeře. Výsledek všech těchto vzrušujících událostí se brzy dostavil: Händlovo operní podnikání ztroskotalo. Houževnatý Němec se nevzdal; dosáhl znovuotevření divadla, vydržel to nějaký čas a opět zkrachoval. To se opakovalo ještě jednou - potřetí.
Je neuvěřitelné, že Händel přitom neztrácel chuť k práci. Desítky skladeb se řinuly z jeho pilného pera: komorní sonáty, opery s významnou součástí baletní hudby, jako byla Alcina, a také varhanní koncerty.
Dovedl-li skladatelův duch vzdorovat všelikým protivenstvím, nedokázal to jeho organismus. Dva roky po padesátce byl Händel raněn mrtvicí. Zdálo se, že smrtelně. Ale "velký medvěd", jak se německému mistru v Anglii říkalo, nepodlehl ani tentokrát. - Vrátil se z léčení v Cáchách zdráv a plný nové chuti k práci. Začal znovu psát opery v italském slohu - pro divadlo v Covent Garden. Bohužel - neúspěšně. Nedošla uznání ani opera Xerxes, v jejímž prvém jednání zaznělo dnes tolik oblíbené Largo.
Tehdy nastal zásadní obrat v Händelově tvorbě. Nepokusil se o národní anglickou operu, po níž se volalo. Navázal však na anglickou tradici zpívaných her "plays" a kostýmovaných představení bez gestikulace a mimiky pěvců, nazývaných "masques", a vytvořil tak svébytný typ oratoria, dosahující ve vrcholných projevech opravdové monumentality. Stárnoucí, ale neúnavný Händel tvoří jedno mistrovské vokální drama za druhým:
1738 Saul… 1738 Israel… 1740 L'Allegro… 1741 Mesiáš… 1741/1742 Samson… 1743 Semele… 1744 Belshazzar… 1746 Judas Maccabaeus… 1747 Alexander Balus… 1748 Šalamoun… 1749 Theodora… 1751 Jephtha…
Uprostřed práce na tomto oratoriu Händel oslepl na levé oko. Nic nepomohly tři bolestné operace; i pravé oko sláblo - až vyhaslo. Händel ztratil zrak, neztratil však smysl svého života. Ona vítězná síla, která jej vedla radostmi i smutky, byla v tónech již napsaných i dosud v něm znějících. Byla to víra v poslání tvůrčí práce, víra v umění životem požehnané.
Hudbou ten samotářský starý mládenec žije, hudbou dýchá a nemůže se bez ní obejít. Je jí tak plný, že on, 74letý stařec, cítí potřebu rozdávat: ohlásí v březnu 1759 provedení řady svých oratorií, která hodlá sám řídit! - A tak se také stane. Zazní Šalamoun, Susanna, Samson, Judas Maccabaeus a Mesiáš.
Při provedení svého oratoria Mesiáš byl Händel stižen záchvatem slabosti, který jej upoutal na lože. Tušil, že je už neopustí. Loučil se s přáteli a trpělivě vyčkával poslední akord svého života.
Zazněl brzy. 14. dubna 1759 zemřel v Londýně Georg Friedrich Händel a o šest dnů později byl za obrovské účasti londýnského lidu slavnostně pohřben v opatství westminsterském.
Händelovo dílo je hluboce poznamenáno osobností svého tvůrce. Pevně vkořeněn do půdy tohoto světa, miluje Händel život v jeho mnohotvarých proměnách. Lidské bědy jej skličují, slasti rozradostňují. Každé vítězství lidského ducha nad tmou pověr, předsudků a hlupství v něm zní hrdým leskem slavnostních fanfár. Ten čerstvý vítr, jehož závany Händel cítí a kterým vystavuje svou tvář, poznal už v Halle, na universitě. Odtud burcoval skleslé a vyčerpané Německo, zpustošené válečnými strastmi, pokrokový hlas vědce Thomasia, v Hamburku ovanul Händla osvícený duch filosofa Leibnize. Tam se také skladatel důvěrně sblížil s nadmíru bystrým hudebním teoretikem a žurnalistou Johannem Matthesonem. Tito Němci pomáhali formovat názor mladého Händla na poslání umění v lidském životě. Pobyt v Itálii a v Anglii pak Händlovo přesvědčení dotvořuje. Řečeno s Romainem Rollandem, je Händel "mnohem bližší než kdokoli jiný v Německu homérskému géniu Středozemního moře - tomu velikému oku otevřenému do světa, oku, v němž se svět obráží jako tvář zrcadlící se v jasné a tiché vodě". Střízlivý rys anglické povahy dozajista obrousil v Händlovi sentimentální mnohomluvnost německého umění té doby.
Tak roste a zraje mistr, který ve světě kolem sebe hledá dychtivým zrakem podněty pro svou horečnou, neukojitelnou tvůrčí posedlost. Fascinuje ho kdejaká napsaná nota; na papír i do paměti vpisuje útržky nápadů, které jej zvlášť zaujaly. Pro zážitky, vyvolávající sopečnou tvůrčí činnost, si chodí na italský nebo anglický venkov. Netajil se tím, že lidové písně - nebo třeba jen křik na ulici - inspirovaly nejeden vynikající list jeho partitur. V Händlových zápiscích byl dokonce nalezen záznam pokřikování prodavače, který nabízel zápalky před Gilesovou nálevnou na Tyburn Road. Ejhle, nápěvek! Onen zkratkovitý hudební symbol spádu lidské řeči, který tolik ovlivňuje realistické dílo Leoše Janáčka!
A budiž dnes zvlášť zdůrazněno: Händel není a nikdy nebyl skladatelem církevním. Nedejme se mást názvy a náměty jeho hudebních dramat, kterým se říká oratoria. Tato díla nebyla psána pro kostely, chrámy a katedrály. Händel tvrdošíjně lpěl na jejich provádění v divadle - a tak se také za jeho života dálo. Současné období händlovského bádání právem vyzdvihuje tuto skutečnost. Potvrdily to také loňské dubnové oslavy 200. výročí úmrtí G. F. Händla v Halle. Skladatelovo jubileum se stalo velkou národní manifestací lidu Německé demokratické republiky, na níž pozoruhodně promluvil předseda vlády Otto Grotewohl.
Jeho projev skvěle politicky podtrhl význam Händlova tvůrčího odkazu.
"Když v závěru Cecilské ódy sbor pěje 'A co umírá, znovu vstává, co žije, zajde, zvuk sfér zmlká ve všehomíru' - je toto uvědomělé pojetí vesmíru s nekonečným bytím a zánikem," - praví Otto Grotewohl - "je toto prométheovské poznání, že člověk může přenést nebe na zemi, i Händlovým nejhlubším přesvědčením."
Georg Friedrich Händel je nazýván géniem lidskosti. Ctíme v něm jednoho z tvůrců, kteří neutkvěli v čase, a nasloucháme jeho hudbě, v níž vždy znovu ožívá duch svébytný a silný, s plným porozuměním. Bude dobré, připomeneme-li si přitom Händlova slova:
"Bylo by mi líto, kdybych lidi jen zabavoval. Přál jsem si je zlepšovat."
Výše uvedený text je přepisem kapitoly Jiřího Berkovce (1922-2008) "Georg Friedrich Händel" z knížky kolektivu sedmi autorů "Slavná minulost německé hudby. Kapitoly z dějin německé hudby", kterou vydal Panton, nakladatelství Svazu československých skladatelů, Praha, v roce 1963. Výtvarník Jan Mehl (1912-1990). Kapitola "Georg Friedrich Händel" (č. 2) je otištěna na str. 18-25.
Přepis reprodukuje předlohu s tím, že až na několik korektur nebyly provedeny žádné úpravy či zásahy, jakkoliv nutné a žádoucí se mohly jevit.
Zde použitý název "Georg Friedrich Händel. Kapitola ze slavné minulosti německé hudby" není původní: byl zvolen výhradně za účelem vhodného pojmenování předmětné kapitoly.