Händel, umělec plný života, svou tvorbou jako by neustále geniálně improvizoval. Jeho hudba plyne lehce, bohatá melodiemi. Také on poznal italskou hudbu, avšak přímo pod italským nebem. Nebránil uvolnění své fantazie, pokud jde o melodii, která je mu základem. Jeho polyfonie žije a hýří leskem jako barokní chrám.
U Bacha převládá hudba nástrojová. Händel kromě nesmírného množství instrumentálních skladeb má dlouhou řadu oper a zvláště oratoria, jimiž se stal nesmrtelný. Narodil se 23. února 1685 v Halle. Jeho otec nejen že nebyl hudebníkem, ale neměl ani porozumění pro umělecké povolání. Žil v předsudku doby, že takové zaměstnání má v sobě vždy něco lehkomyslného, nesolidního. A také nejistého. Proto nepřál silnému zájmu mladého Georga Friedricha o hudbu. Trval na tom, aby se jeho syn stal právníkem. Bylo totiž jeho přáním, aby se chlapec povznesl nad úroveň, z níž vyšel.
Teprve slovo vévody ze Sachsen-Weißenfelsu, který slyšel hrát osmiletého Händla na varhany, mělo dosti váhy, aby nechal syna vyučovat hudbě. Typické pro otcovu ctižádost bylo, že pak vybral za učitele skutečně pozoruhodného umělce, Friedricha W. Zachowa. Chlapec se u něho učil hře na varhany a kompozici a získal výborné vědomosti. Podle přání svého otce vystudoval gymnasium a dal se zapsat na práva, ačkoliv tou dobou byl už jeho otec mrtev. Ale na vysoké škole nevytrval, třebaže měl za učitele Ch. Thomasia, jednoho z nejpokrokovějších mužů. Tento právník jasného ducha po celý svůj život bojoval proti hlouposti a nepravostem doby, v mnohém zaostalé. Potíral obzvláště nejhroznější z nich, upalování čarodějnic. Ano, zdá se to dnes neuvěřitelné, ale v letech, kdy žil Georg Friedrich Händel, nebyla hořící hranice žádnou pohádkou, ale častou skutečností.
V srdci mladého Händla také dřímala touha přispěti k pokroku a povznesení lidstva. Jenže ji nedovedl vyjádřit jinak než hudbou. "To by bylo málo, kdybych dokázal posluchače jen pobavit. Přál jsem si vždy, abych je udělal lepšími," je jeho známý výrok.
Byl varhaníkem v Halle, ale nezůstal dlouho. Stále silněji se u něho projevuje základní povahový rys, touha do světa. Chce poznat to nejlepší, přímo u pramene. Roku 1703 zamířil do Hamburku, svobodného a bohatého města, které tehdy zaujímalo vedoucí postavení v německé hudbě. Mělo se opravdu čím pochlubit. V městě byla opera, udržovaná měšťanstvem, kam se mohl přijít pobavit každý, kdo zaplatil vstupné. Byla to neslýchaná vymoženost v 17. století, kdy hudba byla provozována jen pro uzavřenou společnost na dvorech šlechticů.
V hamburské opeře působil vynikající hudebník, skladatel a dirigent, Reinhard Keiser. U něho se mohl i Händel něčemu přiučit. Stal se jako houslista členem divadelního orchestru a seznámil se s dalšími pozoruhodnými umělci, Matthesonem a Telemannem. Skladatelsky pilně v Hamburku pracoval. Kromě kantát a klavírních skladeb začal psát opery. Z nich zvláště "Almira" se dočkala při své premiéře překvapivého úspěchu.
Jenže rozkvět opery neměl dlouhého trvání. Reinhard Keiser představoval právě onen typ umělce, rozmařilého a nesvědomitého, jaký měl na mysli Händlův otec, když se obával muzikantské budoucnosti pro svého syna. Přes velké nadání vedl operu k úpadku. Přibližně v téže době, když musil z Hamburku utéci před věřiteli, odešel odtud i Händel. Cesta za novým poznáním jej vedla do Itálie. Z řady míst, která navštívil, měla pro něj význam hlavně Florencie, Benátky, Neapol, Řím. Pobyt, více než tříletý, byl pro něho důležitým přínosem. Vychován severoněmeckou školou Zachowa, osvojil si zde mnoho z italské zpěvnosti a přehledného stylu umělecké práce. Seznámil se s nejslavnějším operním skladatelem Alessandrem Scarlattim i jeho synem Domenicem. Osobně poznal také skladatele Lottiho a Corelliho.
Zvlášť nerad se Händel loučil s Římem. V tomto věčném městě se s podivuhodným půvabem snoubila krása starověkých památek se soudobým italským uměním, ať již to bylo malířství, hudba či básnictví. Láska k umění vládla tehdy mnoha srdcím. A Händel se dostal mezi spřízněné povahy. Vybraná a duchaplná společnost scházívala se buď v některém šlechtickém paláci, nebo u velkého milovníka hudby a básnictví, kardinála Ottoboniho, k ušlechtilým zábavám. Básníci přednášeli své verše a nejlepším hudebníkem byl ten, kdo dovedl nejvýstižněji a nejpohotověji improvizovat jejich obsah řečí tónů. Jindy to byl zápas dvou virtuosů. Händel svedl v paláci Ottoboniho boj s Domenicem Scarlattim. Ve hře na cembalo skončil zápas nerozhodně, ve hře na varhany zvítězil Händel.
Jiná pověst vypráví, že Scarlatti poznal slavného Němce už dříve v Benátkách. Slyšel ho prý hrát v masce při masopustním veselí. Měl za to, že to hraje buď sám ďábel, nebo "Il Sassone", jak Händlovi v Itálii říkali.
Händlovým působištěm po ukončení italského pobytu byl Hannover. Zastával tam místo kapelníka na dvoře kurfiřta Jiřího. Ale opět nedlouho; brzy jej odláká možnost zkusit štěstí v Anglii. Od kurfiřta dostane ochotně dovolenou, ale s podmínkou, že se "po rozumné době" vrátí. Úspěchy, jichž dosahuje v Anglii, a přízeň královny Anny, vyjádřená i hmotně, jsou důvodem, že překračuje "rozumnou dobu" a nevrací se vůbec. To kurfiřta značně rozladilo. Situace se stane pro Händla dosti trapnou, když se náhlou smrtí královny Anny uprázdní trůn a jako anglický král je dosazen - kurfiřt Jiří Hannoverský.
Členové vysoké šlechty se snažili poměr mezi novým králem a proslulým hudebníkem urovnat. A Händel překvapil hudbou pro slavnostní vyjížďku královu po Temži. Král si ji prý dokonce dal opakovat. Když zvěděl, že skladatelem je Händel, došlo ke smíření. Možná, že skutečnost nebyla přesně taková jako legenda, král Jiří byl však milovníkem hudby a dovedl Händla pochopit. Tato Händlova skladba se dosud hraje. Je to proslulá Vodní hudba - "Wassermusik".
Hudbu určenou k provozování pod širým nebem napsal Händel také k jiné příležitosti, k mírovým oslavám, které se konaly v Londýně roku 1749. Je to takzvaná "Feuerwerksmusik" - Hudba ke slavnostnímu ohňostroji. Byla provedena asi stočlenným orchestrem. Uvážíme-li, že obvyklý počet hráčů v orchestru byl v té době asi 30 až 35, bylo to zesílení neobvyklé. Však také již na zkoušku přišlo 12 tisíc lidí.
Kolem roku 1720 nastává pro Händla důležité životní údobí. Doba práce, zakrátko však také bojů. Byl pověřen vedením nově založeného uměleckého ústavu "Royal Academy of Music", jehož posláním bylo provozování italských oper. Händlovým úkolem bylo nejen skládat opery - jeho nová opera "Radamisto" setkala se s velkým ohlasem - ale i řídit představení, obstarávat i objevovat zpěváky a zpěvačky a nacvičovat s nimi. Händel byl na tomto podniku zúčastněn i finančně. Aby získal skutečná pěvecká esa, cestoval několikrát do Itálie, plánoval a pracoval dnem i nocí. Jen díky svému železnému zdraví a ještě železnější vůli vydržel tuto vysilující práci. Kromě velkých úkolů kolik na něho čekalo malých, maličkých a někdy malicherných! Ale musil je řešit. Horkokrevní italští umělci se svou nadutostí a nedostatkem disciplíny - jejich hádky a závisti byly zdrojem věčného neklidu a skandálů v divadle. Chvíli to mohlo sloužit jako reklama. Pozvolna se však veřejnost odrazovala, zvláště když se objevila neočekávaná konkurence. Byla to Žebrácká opera. Její veselý děj, parodující italské opery, dával příležitost k uplatnění dobových narážek, kritizujících leccos z veřejného života. Anglický smysl pro tento druh humoru vyvstal jako nebezpečné úskalí Händlova uměleckého podnikání.
Těch úskalí se však najednou vynořovalo víc. Mocní nepřátelé splétali skrytě předivo lží a úskoků, jimiž měl být Händel zničen. Umělecky i finančně. Nitky vedly až k nejvyšším vládním kruhům, kde panovala vzájemná nevraživost. A Händel se měl v jistém smyslu stát obětním beránkem. Po léta vedl boj se svými odpůrci s tvrdošíjnou vytrvalostí jemu vlastní. Věděl, že bude zničen, ale chtěl, aby byla zničena také druhá strana. Tentokrát však povolilo jeho zdraví. Roku 1737 je raněn mrtvicí. Pravá strana těla i mozek jsou zasaženy. Mimo to Händel pozbyl všeho majetku a ještě upadl do dluhů. Zdálo se, že je ztracen.
Teprve po několika měsících se přátelům podařilo dostat ho do cášských lázní. Tam se v několika dnech uzdravil jako zázrakem. A hned se pustil do další práce. Ve třech měsících napsal dvě opery a smuteční žalm na smrt královny. Opět se ho zmocnila známá tvůrčí horečka. To pak v několika dnech udělal tolik práce, že by jinému trvala roky.
Přesto, že intriky trvají, nastává příznivý obrat veřejnosti k jeho osobě. Koncerty v jeho prospěch mu dávají možnost, aby se zbavil břemene dluhů. Ale jako skladatel přestává mít zájem o operu podle italského schématu, jakých vytvořil za svůj život neuvěřitelnou řadu. Věnuje své tvůrčí úsilí oratoriu, které přivede k nejvyššímu rozkvětu. Náměty jeho oratorií jsou většinou na biblická nebo antická témata. Zobrazují silné jedince, národní hrdiny a jejich boj proti zlu a osudu. Zobrazují radost, vítězství a světlo - tři pojmy, které byly také životním vyznáním Händlovým. Veskrze kladná povaha tohoto umělce nebyla stvořena k tomu, aby se brodila v nemohoucnosti, bídě, ošklivosti a jiných záporných stránkách lidské existence. Ani tehdy, když sám byl stíhán nepřízní osudu. Nikoliv - to nebyl nedostatek uměleckého realismu, ale touha vychovávat a vést posluchače dál a výš, k síle, k svobodě, k dobru. Tato touha, spojená s vyspělým kompozičním mistrovstvím a slohem skutečně monumentálním, činí Händlova díla nesmrtelnými.
Několik let před koncem života Georg Friedrich Händel oslepl. Tato rána osudu znamenala pro něho ochabnutí vnitřních inspiračních pramenů. Miloval život a světlo; živoření v temnotách ho ochromovalo. Přesto ještě hrával na varhany při provádění svých oratorií a improvizoval. Zemřel o velikonocích 1759 (14. dubna) a byl se vší slávou pochován ve Westminsteru.
Celoživotní Händlovo dílo je tak obsáhlé, že nemůžeme všechny jednotlivé skladby vyjmenovat. Některé opery jsme již uvedli, zmiňme se aspoň ještě o těch, které se dodnes hrají. Giulio Cesare, Tamerlano, Póros, Xerxes - se slavnou árií, která pod názvem Largo je zároveň ukázkou barokní dlouhodeché melodie. Z oratorií je to Samson, Izrael v Egyptě a především Mesiáš, obrovité dílo, nesmrtelný pomník Händlova umění.
Z hudby instrumentální má řadu concerti grossi pro smyčcový orchestr a 16 suit pro cembalo. Suity obsahují mnoho krátkých a pozoruhodných vět, tance, fugy a variace. Z variací se staly populárními takzvané Kovářské variace. Nevíme důvod tohoto označení, historky, které se k názvu vztahují, nejsou zaručené. Také Chaconna G dur patří ke známějším Händlovým skladbám pro tento nástroj. A je samozřejmé, že v jeho díle nechybějí ani koncerty pro varhany s orchestrem.
Händlova hudba, vynikající invenčním bohatstvím a kompozičním mistrovstvím, nezůstala bez vlivu na další hudební vývoj.
"Händel je nedostižný mistr. Jak nepatrnými prostředky dokázal tak velké věci!" Tato slova neřekl nikdo menší než Ludwig van Beethoven.
Výše uvedený text je přepisem kapitoly "Georg Friedrich Händel" z knihy Dagmar Posadovské (1921-1969) a Dušana Pazdírka (1921-1981) "Podobizny nad klavírem", kterou vydal Supraphon, n.p., nositel Řádu práce, Praha 1, Palackého 1, v roce 1974 jako svou 4001. publikaci. Obálku, vazbu a grafickou úpravu navrhl Eduard Belbl (nar. 1946). Vydání třetí. Kapitola "Georg Friedrich Händel" je otištěna na str. 13-18.
Přepis reprodukuje předlohu s tím, že až na několik korektur nebyly provedeny žádné úpravy či zásahy, jakkoliv nutné a žádoucí se mohly jevit.
Zde použitý název "Georg Friedrich Händel mezi podobiznami nad klavírem" není původní: byl zvolen výhradně za účelem vhodného pojmenování předmětné kapitoly.