V roce 1761 vydal překlad Händelova životopisu z angličtiny, který rozšířil vysvětlivkami a poznámkami. Nebyly ani upřímné, ani zvlášť velkomyslné. Co jiného však od něho mohl čekat autor knihy, v které se praví, že "Mattheson nebyl velký zpěvák a dostával jen příležitostné role". Aby tato slova popřel, prohlásil, že zpíval v hamburské opeře patnáct let první role, a to s takovým úspěchem, že zcela ovládal city svých posluchačů a dovedl je pohnout k radosti, žalu, naději i strachu. A kdo by se odvážil pochybovat, že tomu tak skutečně bylo, když on sám podává důkazy svých úspěchů?
Neposuzoval však jen přísně a zaujatě všechny spisy, které se mu dostaly do rukou, nýbrž neustále polemizoval i se svými čtenáři. Pilně však vyhledával a shromažďoval fakta.
Kdo by se chtěl dovědět něco o osudech mladého Händela před cestou do Londýna a do Itálie, dočte se o nich v Matthesonových spisech. Ve skutečnosti je však Händelovo působení v Hamburku tak propleteno různými příhodami a historkami, že někteří hudebníci, kteří se narodili příliš pozdě, aby ho mohli slyšet, musí se domnívat, že žili nadarmo.
Právě v Hamburku začal Händel svou dráhu hudebního skladatele, ačkoli se zpočátku musel spokojit jen s úlohou druhého ripienisty.
"Tvářil se tehdy, jako by neuměl pět počítat," říká Mattheson, "ale měl za ušima, vyznačoval ho suchý humor, kterým lidi rozesmál, kdežto sám se tvářil vážně." K cembalu se posadil, teprve když v orchestru náhodou chyběl cembalista, a podal tak důkaz svého umění, o kterém nevěděl nikdo kromě Matthesona, který ho už tehdy znal a věděl, že je znamenitý hudebník, neboť ho náhodou slyšel hrát v Hamburku v kostele na varhany. V té době (1703) bylo Händelovi devatenáct a Matthesonovi dvaadvacet let.
Händel tehdy často s Matthesonem obědval v domě jeho otce a Mattheson sám potvrzuje, že se od něho naučil modulaci a způsobu, jak kombinovat tóny, čemuž ho nemohl naučit nikdo jiný. Oba mladí hudebníci se ctižádostivě předháněli i ve hře na klávesové nástroje; v jejich několikerých soutěžích Händel více vynikl jako varhaník, ač někteří myslí, že ve hře na cembalo se mu Mattheson vyrovnal.
Když mělo být v Lübecku obsazeno varhanické místo, jeli tam společně a zkomponovali po cestě několik dvojitých fug, da mente, říká Mattheson, ne da penna. Buxtehude, který byl tehdy v Lübecku, byl skvělý varhaník. Ale nad Händelovým uměním žasli i jeho zhýčkaní posluchači.
Händel ani Mattheson se však o místo nepřihlásili pro vedlejší podmínku, kterou byla ta okolnost, že s varhanickým místem bylo nutno přijmout i nevěstu. Považovali to za přílišnou čest a vrátili se do Hamburku.
O rok později (1704), když byla uvedena Matthesonova opera Kleopatra, ve které skladatel zpíval Antonia, jenž je usmrcen brzy po začátku představení, chtěl Mattheson vypudit Händela od cembala a jako skladatel doprovázet a řídit sám konec opery. Händel se nechtěl podrobit této ješitnosti. Strašně se pohádali, Mattheson mu dal před divadlem facku, oba tasili kordy a na náměstí před vchodem do divadla došlo k souboji. Matthesonův kord se naštěstí zlomil o kovový knoflík Händelova kabátu, čímž souboj skončil a soupeři se smířili.
Tak líčí Mattheson mládí svého soka v díle Grundlage einer Ehrenpforte, psaném ještě před Händelovou smrtí.
Händel žil v Hamburku pět nebo šest let a uvedl tam v roce 1705 svou první operu Almira, která měla tak pronikavý úspěch, že uvedl už příští rok druhou operu Nero. Od té doby až do roku 1708, kdy napsal dvě opery, Florindo a Daphne, nekomponoval pro divadlo, ale skládal skladby pro cembalo, jednotlivé árie a nesčetné kantáty. Podle Matthesona, který nerad lichotí, nedostávalo se těmto skladbám vkusu a jemnosti, harmonicky však byly zajímavé. Je vskutku pravda, že v minulém století se skladatelé věnovali tolik harmonii, že pro ni zcela zapomínali na melodii.
Mattheson připouští, že Händel svůj vkus změnil za pobytu v Hamburku vlivem jevištní tvorby, kterou tam poznal, a že ve hře na varhany, v improvizaci fug a v kontrapunktu byl v té době výš než proslulý Kuhnau, jehož umění současníci považovali za zázračné.
Výše uvedený text je přepisem kapitoly "Mattheson a Händel" na str. 350 a 351 v knize Charlese Burneyho (Burney; 1726–1814) "Hudební cestopis 18. věku". Přeložila Jaroslava Pippichová (nar. 1922), předmluvu napsal Tomislav Volek (nar. 1931), obálku, vazbu a grafickou úpravu navrhl Jaroslav Šváb (1906–1999). Vydalo Státní hudební vydavatelství, n.p., v roce 1966 jako svou 1674. publikaci v redakci hudebnin a knih o hudbě. 1. vydání.
Přepis reprodukuje předlohu s tím, že až na sedm drobných korektur nebyly provedeny žádné úpravy či zásahy, jakkoliv nutné a žádoucí se – kvůli množství nepřesností – mohly jevit. První věta v textu byla upravena s ohledem na samostatné publikování kapitoly; správně zní: "O Matthesonovi promluvím poněkud obšírněji, protože se v Hamburku narodil a je proslulý jako zpěvák, skladatel i spisovatel." [Johann Mattheson žil v letech 1681–1764.]
Předmětná kapitola tvoří součást popisu druhé Burneyho hudební cesty (1772), jenž poprvé vyšel v Londýně v roce 1773. Pro překlad tohoto cestopisu použila Jaroslava Pippichová zřejmě druhé, korigované (dvousvazkové) vydání z roku 1775, kde se zmíněná kapitola nachází ve druhém svazku na str. 237–243, ačkoliv tam, postrádajíc název, není nijak vyčleněna.
Název druhého cestopisu (věnovaného cestě z roku 1772) pojala překladatelka geograficky podrobněji: "Cesta za hudbou přes rakouské Nizozemí a Německo až do Vídně a Prahy a přes Hamburk do Holandska". – Celý původní název (2. svazku) vyhlíží následovně: "The Present State of Music in Germany, the Netherlands, and United Provinces. Or, The Journal of a Tour through those Countries, undertaken to collect Materials for a General History of Music. By Charles Burney, Mus.D. F.R.S. In Two Volumes. Vol. II. The Second Edition, corrected. London, … 1775."