Nebylo ovšem Händelovou vinou, že opera v době svého uvedení nezaznamenala výraznější úspěch. O postojích tehdejšího publika můžeme oprávněně pochybovat; o to více však zaráží, proč se ani ve 20. století, tedy v době mohutné renesance Händelovy operní tvorby, nedostávalo dílu větší pozornosti inscenátorů. Recenzent internetového magazínu "ConcertoNet.com" nachází jeden z důvodů v rozsáhlosti recitativů. To je ovšem nesmysl, uvážíme-li, k jak drastickým škrtům právě v secco recitativech neznámý upravovatel původního Metastasiova libreta sáhl. Londýnské publikum, které vesměs neumělo italsky, recitativy nudily a veškerá pozornost se soustřeďovala na árie, jež skýtaly příležitost k pěvecké exhibici. Tímto zásahem ale paradoxně opera získala na spádu, aniž by byla narušena její srozumitelnost, a teorie s neúměrnou délkou díla proto nepřichází v úvahu. Ať už jsou důvody k řídkému uvádění (resp. neuvádění) opery jakékoliv, je to v každém případě velká škoda, neboť "Ezio" nabízí konzistentní příběh, krásnou hudbu a skvělé pěvecké příležitosti téměř ve všech hlasových oborech, což u Händela nebývá vždy pravidlem.
V letošní londýnské inscenaci (15., 17., 19. a 21. března) se stala nejzářivější pěveckou hvězdou sopranistka Elizabeth Watts v roli oddané Fulvie. Part Fulvie je v opeře patrně nejpropracovanějším. Nabízí mnoho výrazových poloh a odstínů a Elizabeth Watts naplno využila celý jeho potenciál. V minulém roce tato talentovaná pěvkyně ztělesnila postavu princezny Elmiry v Händelově "Sosarmovi" právě na prknech Brittenova divadla. Už tehdy zaujala publikum příjemným hlasem, hezkým vzhledem a především značnou suverenitou svého hereckého projevu. Od té doby její hlas ještě dozrál a získal na dramatičnosti, aniž by ovšem překročil hranice stylového projevu, a její herecké schopnosti se mohly v komplexní roli Fulvie konečně naplno rozvinout. Po hudební stránce obsahuje tento part doslova jednu perlu za druhou: nejprve vstupní árii, "Caro padre, a me non dei", v níž je exponován Fulviin charakter, a jako druhou v pořadí zvukomalebnou árii "Finchè un zeffiro soave", uzavírající první akt. Do druhého aktu vstupuje Fulvia pozoruhodným doprovázeným recitativem "Che fo? dove mi volgo?" s typickým metastasiovským rozporem mezi milostnými city a povinnostmi vůči rodině; později, ve dvanácté scéně, následuje virtuózní árie "La mia costanza non si sgomenta", představující jeden z vrcholů opery - za její bravurní interpretaci sklidila Elizabeth Watts nadšené ovace publika. Ve třetím aktu je Fulviin charakter završen tragickou árií "Ah! non son io che parlo", která přichází těsně před šťastným rozuzlením celého děje. Vedle vlastní Händelovy hudby znamenala Elizabeth Watts jeden z hlavních přínosů celé inscenace a my se už těšíme na její další händelovské kreace.
Velmi dobrý dojem zanechala také Anna Grevelius v roli císařovy sestry Onorie. Spíše než typický mezzosoprán její hlas připomínal soprán s propracovanou nejnižší polohou a svých skvělých výšek bohatě využívala ve zdobených třetích dílech árií da capo.
Třetím nejsilnějším pěvcem v představení byl dle mého názoru řecký basista George Matheakakis jako Varo, prefekt císařovy pretoriánské gardy. Jeho postava je jakousi kombinací zkušeného starého vojáka a občasného ironického glosátora a nositele "životních pravd". George Matheakakis jí vtiskl maximální věrohodnost a zkušeně se pohyboval na hraně semiseriality, aniž by ji svévolně překročil. Jeho vrcholná chvíle přišla v samém závěru opery ve velké árii "Già risonar d'intorno" s doprovodem trubky. Tento virtuózní kus, určený vynikajícímu Händelovu basistovi Antoniu Montagnanovi, vyžaduje od zpěváka naprostou technickou svrchovanost a George Matheakakis dokázal, že jí disponuje. Ve své době byla árie (na rozdíl od opery jako celku) velice úspěšná, což dokládá i fakt, že ji ve svém pasticciu "Rosmira fedele" použil Antonio Vivaldi. Stala se tak jednou z nemnoha Händelových operních árií, které ještě za jeho života "doputovaly" z Londýna až do vlasti opery, do Itálie.
Titulní postavu Ezia ztělesnil kontratenorista Tim Mead. V loňském "Sosarmovi" mu byla svěřena vedlejší role Mela a i letos potvrdil, že je nadějným reprezentantem svého oboru. Jeho hlas je čistý, technicky dobře vedený a zejména v lyrických pasážích velmi příjemný. Musím ale přiznat, že jsem u něj postrádal větší volumen, který by jeho úloze slušel, zvláště pak v áriích ze třetího aktu: "Guarda pria se in questa fronte" a zejména v hrdinském čísle "Se la mia vita dono è d'Augusto". Kvalitní mezzosopranistka či altistka by zde dle mého soudu dokázala více, ale to je samozřejmě věc vkusu.
Původně kalhotková role císaře Valentiniana připadla kontratenoristovi Philipu Viveashovi. Jeho hlas obsahuje pro barokní hudbu příliš mnoho vibrata a ve srovnání se svým hlasovým kolegou Timem Meadem nebyl technicky vždy zcela perfektní. To vše ale více než vyvážil zdařilým hereckým ztvárněním rozpolceného a lehce paranoidního císaře, jenž se ocitá v síti nebezpečných intrik.
Massima, císařova proradného rádce a Fulviina otce, ztvárnil tenorista Eamonn Mulhall. Zatímco v áriích zněl jeho hlas poměrně přesvědčivě, v recitativech mu chyběla potřebná dramatičnost a jako Fulviin otec nepůsobil, zejména pro své mládí, příliš věrohodně. Jeho výkon však rozhodně neklesl pod celkově solidní standard celé inscenace.
Podstatnou zásluhu na úspěchu celého večera měl samozřejmě orchestr a London Handel Orchestra pod vedením Laurence Cummingse podal tradičně spolehlivý výkon. Jeho hra byla precizní a stylová a občasné drobné nepřesnosti byly zcela omluvitelné délkou představení a specifikou hry na dobové nástroje.
Novum představovaly tentokrát kostýmy a celkové inscenační pojetí (scéna: Roy Bell, režie: William Relton). Namísto experimentů s přesazováním děje do jiných epoch vsadili autoři na osvědčené barokně-rokokové variace, podpořené moderní jevištní akcí. Nešli tudíž cestou postmoderních "úletů", ani barokních kostýmních koncertů, ale zvolili jakýsi kompromis, tedy quasi barokní inscenaci, která ovšem nepůsobí staticky a podtrhuje předkládaný děj věrohodnou hereckou akcí - samozřejmě v rámci nutné stylizace. Scéna neprošla během celého představení prakticky žádnou úpravou, avšak díky neustálému ruchu a proměnlivému nasvícení si to diváci téměř neuvědomili. Dalším plusem bylo rozhodně i to, že opera byla, na rozdíl od předchozích let, dávána v originále, tedy v italštině (s anglickými titulky).
Snad všechna tato pozitiva přispějí k tomu, že si "Ezia" konečně všimnou i další operní domy a nezůstane jen raritou, určenou pro návštěvníky specializovaných festivalů. Händelova krásná a psychologicky pronikavá hudba by si to rozhodně zasloužila!