Stefan Zweig
(1881-1942)

Zmrtvýchvstání Georga Friedricha Händla

21. srpna 1741

Stefan Zweig (1881-1942), rakouský prozaik, básník, esejista a překladatel. Autor románových biografií a novel, jehož literární metodu ovlivnila psychoanalýza.

Sluha Georga Friedricha Händla seděl odpoledne 13. dubna 1737 u okna v přízemí domu v Brook Street a věnoval se podivnému zaměstnání. Zpozoroval mrzutě, že mu došel tabák, a vlastně by mu bylo stačilo, aby si doběhl o dvě ulice do trafiky své přítelkyně Dolly a koupil si čerstvý knastr, neodvažoval se však z domu z bázně před hněvem svého rozzuřeného mistra a pána. Georg Friedrich Händel přišel domů ze zkoušky v pramizerné náladě, obličej měl červený jako krocan, tepny na spáncích naběhlé krví, zuřivě práskl dveřmi a pobíhal teď, sluha to mohl slyšet, divoce v prvním poschodí, až se třásl strop. V takových bouřlivých dnech nebylo radno zanedbávat službu.

A tak si sluha vymyslel z dlouhé chvíle náhradní zábavu. Místo krásných modrých kroužků ze své krátké dýmky pouštěl mýdlové bublinky. Naplnil si malou misku mýdlovou pěnou a pouštěl z okna na ulici pestrobarevné balónky. Kolemjdoucí se zastavovali před domem, rozbili žertem holí pár těch něžných barevných kouliček, smáli se a mávali na sluhu, ale nedivili se ničemu. Tenhle dům v Brook Street nemohl ničím překvapit; odtud zaznělo znenadání uprostřed noci cembalo, tady řvaly a vzlykaly zpěvačky, když se na ně cholerický Němec vrhl v návalu zuřivého vzteku, že prý vzaly ten nebo onen tón o osminu výš nebo níže. Pro sousedy z Grosvenor Square byl dům číslo 25 v Brookově ulici už dlouho něco jako soukromý blázinec.

Sluha pouštěl tiše a vytrvale své pestré balónky. Po nějaké chvíli se v tom znamenitě zdokonalil, mramorové kouličky byly čím dál tím větší a něžnější, vznášely se čím dál tím výš a půvabněji, jedna dokonce vylétla až nad nízké první patro protějšího domu. Vtom se sluha ulekl, neboť celým domem zaduněl tupě úder. Okenní tabule zadrnčely, záclony se zatřepetaly. Něco těžkého a objemného musilo v prvním patře padnout na podlahu. A sluha už vyskočil a hnal se jako divý po schodech do pracovny.

Křeslo, v němž sedával mistr při práci, bylo prázdné, světnice byla prázdná a sluha už chtěl běžet do ložnice. Vtom spatřil Händla. Ležel nehybně na podlaze, oči měl otevřené a strnulé, a teď, jak tu tak sluha stál ohromen prvním leknutím, zaslechl temný, těžký chrapot. Tlustý muž ležel na zádech a sténal, či spíše hrčelo to z něho, dralo se z něho sténání, čím dál tím kratší a neslyšnější.

Umírá - pomyslil si sluha a spěšně poklekl, aby pomohl pánovi, který byl zřejmě napůl v bezvědomí. Pokoušel se ho zvednout, donést ho na pohovku, ale tělo obrovského muže bylo příliš těžké, příliš bez vlády. Sluha mu tedy aspoň rozerval škrtivý nákrčník a chrapot okamžitě umlkl.

Ale to už přiběhl z přízemí Kryštof Schmidt, mistrův famulus, pomocník, který se právě dostavil, aby opsal několik árií. Také jeho vylekal temný pád. Ve dvou teď uchopili těžkého muže - paže mu klesly bezvládně k zemi jako mrtvole - uložili ho do postele a podložili mu hlavu. "Svlékni ho," poručil Schmidt sluhovi, "já skočím pro doktora. A polévej ho vodou, dokud nepřijde k sobě."

Kryštof Schmidt vyběhl bez kabátu, neměl kdy se obléknout, utíkal Brookovou ulicí k Bond Street, mával na všechny kočí, kteří tu projížděli důstojným klusem, aniž věnovali udýchanému, tlustému muži bez kabátu sebemenší pozornost. Konečně jeden zastavil, kočí lorda Chandose poznal Schmidta. Famulus zapomněl na všechnu etiketu a prudce trhl dveřmi. "Händel umírá!" zavolal na vévodu, kterého znal jako velkého přítele hudby a největšího příznivce svého milovaného mistra. "Musím pro doktora!" Vévoda pozval okamžitě Schmidta do vozu, kočí práskl do koní a tak vytáhli doktora Jenkinse z jedné světničky ve Fleet Street, kde se právě horlivě zaměstnával zkoumáním moči. V svém lehkém kočárku odejel ihned se Schmidtem do Brookovy ulice. "Zavinily to všechny ty starosti," bědoval famulus zoufale, zatímco kočár drkotal po dláždění, "uštvali ho k smrti ti zatracení zpěváci a kleštěnci, šmíraři a kritikasti, celá ta špinavá sebranka. Čtyři opery napsal za tenhle rok, aby zachránil divadlo, ale ti druzí se schovávají za ženské a za dvůr, a především je všechny pobláznil ten Talián, ten zatracený kleštěnec, ten rozvřeštěný pavián! Co ti darebáci udělali dobrákovi našemu Händlovi! Všechny úspory do toho vložil, deset tisíc liber, a teď ho trápí s dlužními úpisy a štvou ho jako psa. Nikdy nesložil žádný člověk nic tak nádherného, nikdy ze sebe nevydal tak všecko, ale tohle by taky strhalo vola. Ach, jaký je to muž! Jaký je to génius!" Doktor Jenkins poslouchal chladně a mlčky. Než vešli do domu, potáhl ještě z dýmky a vyklepal popel na chodník. "Kolik mu je?"

"Dvaapadesát," odpověděl Schmidt.

"Nebezpečná léta. Řádil jako býk. Ale je taky silný jako býk. No, uvidím, co se dá dělat."

Sluha podržel mísu. Kryštof Schmidt zvedl Händlovi paži, lékař mu pustil žilou. Krev vytryskla, červená, horká krev, a v okamžiku se vydral Händlovi ze sevřených úst vzdech úlevy. Händel zhluboka dýchal a otevřel oči. Byly ještě mdlé, cizí a nevědomé. Pohasl v nich všechen lesk.

Lékař ovázal nemocnému paži. Nedalo se také o mnoho víc dělat. Už se chtěl zvednout, vtom si povšiml, že se Händlovy rty pohybují. Shýbl se k němu. Docela tiše, bylo to jen jako dech, chrčel Händel: "Se mnou je konec… Nemám žádnou sílu… Nechci žít jako mrzák…" Doktor Jenkins se mu sklonil až nad obličej. Všiml si, že pravé oko je strnulé, v druhém byl život. Zvedl nemocnému pravou paži. Padla na postel jako mrtvá. Potom zvedl Händlovi levou paži. Ta zůstala v nové poloze. Doktor Jenkins věděl dost.

Když vyšel ze dveří, šel s ním Schmidt až ke schodům, vzrušeně, úzkostně. "Co to je?"

"Mrtvice. Pravá strana je ochromená."

"A - a - a -" koktal Schmidt, "uzdraví se?"

Doktor Jenkins si vzal mrzutě šňupec. Neměl rád takovéhle otázky.

"Snad. Všechno je možné."

"A zůstane mrzák?"

"Pravděpodobně. Nestane-li se zázrak."

Ale Schmidt, odddaný mistru do morku kostí, se nechtěl tak lehce vzdát.

"A bude - bude moct alespoň pracovat? Nebude žít, nebude-li tvořit."

Doktor Jenkins stál už na schodech.

"To ne," řekl velmi tiše. "Snad budeme moci zachránit člověka. Umělce jsme ztratili. Je to mozková mrtvice."

Schmidt na něho civěl jako bez ducha. V jeho očích bylo tak nezměrné zoufalství, že se lékaři zaťal ten pohled do srdce. "Jak jsem řekl," opakoval, "jestli se nestane zázrak. Ale já jsem ještě neviděl, že by se stal zázrak."

Čtyři měsíce žije Georg Friedrich Händel bez síly, a síla byla jeho život. Pravá polovina jeho těla zůstala mrtvá. Nemohl chodit, nemohl psát, nemohl prstem pravé ruky rozezvučet jedinou klávesu. Nemohl mluvit, ret měl splihlý od oné strašlivé rány, která mu proběhla tělem, nesrozumitelně, blábolivě se mu drala slova z úst. Přišli-li mu přátelé zahrát, zasvítilo mu trochu v očích, těžké, neohrabané tělo sebou hnulo jako nemocný ve snu, chtěl vpadnout do rytmu, ale údy měl jako ztuhlé mrazem, příšerně ztuhlé, nervy, svaly už ho neposlouchaly. Kdysi mohutný muž cítil, že je bezmocně zazděn v neviditelný hrob. Jakmile hudba dozněla, spadla mu znovu těžce víčka a Händel tu zase ležel jako mrtvola. Nakonec poradil kterýsi lékař z rozpačitosti - Mistru zřejmě nebylo pomoci - aby nemocného poslali do horkých lázní do Cách, snad se mu tam trochu uleví.

Ale pod strnulou tělesnou schránkou, podobná oněm tajemným vroucím zřídlům pod zemí, žila nezměrná síla: Händlova vůle, prasíla jeho bytosti, nebyla dotčena zničující ranou, nechtěla dopustit, aby zahynulo nesmrtelné ve smrtelném těle. Obrovitý muž se dosud nevzdal, nepřiznal porážku, ještě chtěl, ještě chtěl žít, ještě chtěl tvořit a jeho vůle zplodila zázrak proti všem zákonům přírody. V Cáchách ho lékaři naléhavě varovali, aby nezůstával v horké vodě déle než tři hodiny, srdce by to prý nevydrželo, mohlo by ho to zabít. Ale Händlova vůle se odvážila smrti pro život a pro to, po čem tak divoce toužil: pro uzdravení. Devět hodin denně zůstával Händel k hrůze lékeřů v horké lázni a s vůlí rostla v něm síla. Za týden dokázal se už pohybovat, za čtrnáct dní dokázal vládnout paží - obrovské vítězství vůle a důvěry -, ještě jednou se vyrval z drtivého objetí smrti, aby objal život, horoucnější, žhavější než kdykoli dříve, s oním nevýslovným pocitem štěstí, který zná jen člověk, jenž se uzdravuje.

Posledního dne, kdy měl odjet z Cách, zastavil se Händel, už opět zplna pán svého těla, před kostelem. Nikdy nebyl zvlášť zbožný, ale teď, když stoupá milostí navráceným volným krokem na kůr, kde stojí varhany, cítí, jak je v dotyku s nekonečnem. Levou rukou se zkusmo dotkne kláves. Ozve se zvuk, jasný a čistý zvuk v dychtivém prostoru. Teď zkusí váhavě pravici, tak dlouho strnulou a bez vlády. A hle, také zpod ní vyskočí zvuk jako stříbrný pramen. Pozvolna začíná hrát, preluduje, až ho strhne veliký proud. Podivuhodně se vrší a věší v neviditelno znělé kvádry, nádherně a beze stínu stoupají a stoupají vzdušné stavby jeho génia, nehmotný jas, světlo, které zní. Dole v chrámu naslouchají bezejmenné řeholnice a věřící. Takhle neslyšeli nikdy pozemšťana hrát. A Händel s hlavou pokorně skloněnou hraje a hraje. Znovu objevil svou řeč, jíž rozmlouvá s Bohem, s věčností a s lidmi. Znovu má svou hudbu, znovu dovede tvořit. Teprve teď cítí, že je uzdraven.

"Vrátil jsem se z podsvětí," řekne Georg Friedrich Händel svému londýnskému lékaři, který se nemůže dost vynadivit tomu divu zázračné léčby. Pyšně vypíná hruď, bohatýrsky rozpřahuje mohutné paže. A sotva se pozdraví, vrhne se plnou silou, s dravou zuřivostí a s horečnou dychtivostí opět do práce. Třiapadesátiletého muže posedne znovu stará bojová vášeň. Píše operu - uzdravená ruka ho nádherně poslouchá -, druhou, třetí, velká oratoria "Saul", "Izrael v Egyptě" a "Allegro e Pensieroso"; jako z dlouho zasutého pramene tryská z něho nevyčerpatelná tvůrčí síla. Ale čas pracuje proti němu. Smrt královny přeruší sled představení, pak vypukne španělská válka, na veřejných místech se denně s křikem a zpěvem srocují davy, ale divadlo zůstává prázdné a dluhy se hromadí. Pak přijde tuhá zima. V Londýně nastanou takové mrazy, že Temže zamrzá a saně s cinkotem rolniček se projíždějí po zrcadlivém ledě; všechny sály jsou však v té ošklivé době zavřeny, ani andělská hudba nemůže vzdorovat tak strašlivým mrazům. Onemocní řada zpěváků; představení za představením se musí odříkat; Händlova povážlivá situace se stále zhoršuje. Věřitelé naléhají, kritikové se pošklebují, obecenstvo zůstává chladné a lhostejné. Zoufale bojujícího Händla opouští poznenáhlu odvaha. Z hromady dluhů ho jen taktak zachrání benefice, ale jaká to je hanba, protloukat se životem jako žebrák! Händel se čím dál víc uzavírá do sebe, má čím dál tím pochmurnější náladu. Nebylo lépe, byla-li ochromena jedna půlka těla nežli teď celá duše? Už v roce 1740 si Händel připadá jako zničený, ubitý člověk, prach a popel někdejší slávy. S námahou stlouká ze svých dřívějších děl nové kusy, tu a tam se mu povede nějaká menší skladbička. Zdá se však, jako by úplně vyschl velký, dravý proud, vyprchala všechna tvůrčí síla z uzdraveného těla; ten zuřivý silák je poprvé unaven, skvělý bojovník poprvé poražen, poprvé jako by vyprahl a zplna se vyčerpal posvátný pramen tvůrčího ducha, který po pětatřicet let tak zázračně zaplavoval svět. Znovu je všechno u konce, znovu je s ním konec. A umělec, propadlý zoufalství, ví nebo tuší: tentokrát to je navždy. Proč mě Bůh nechal vstát z mé nemoci, vzdychá si, když mě lidé zase pochovávají? Lépe by bylo, kdybych byl zemřel, než se ploužit jako stín svého někdejšího já v chladu a prázdnu tohoto světa. A v hněvu mumlá si často sám pro sebe slova Ukřižovaného: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?"

Jako ztracený, zoufalý člověk, unavený sám sebou, bloudí v těch měsících Händel večer co večer po Londýně, nevěří sám v sebe, nevěří snad ani v Boha. Teprve když se setmělo, odvažuje se z domu, neboť ve dne číhají přede dveřmi věřitelé s dlužními úpisy a na ulici ho pohrdavě a lhostejně míjejí pohledy lidí. Leckdy uvažuje, nemá-li prchnout do Irska, kde ještě věří na jeho slávu - ach, ti tam netuší, že mu puká srdce v těle - nebo do Německa, do Itálie; snad tam přece jen roztaje led v okoralém nitru, snad tam v sladkém jižním větru přece jen vytryskne melodie z rozervaných skalisk zpustošené duše. Ne, to jediné nesnese Georg Friedrich Händel: netvořit, nevydávat se; nesnese porážku. Tu a tam se zastaví před kostelem. Ale ví, že slova mu nepřinesou úlevu. Tu a tam usedne v hospodě; ale kdo poznal vznešené, blažené a čisté opojení tvorby, ten si oškliví pach kořalky. A občas hledí z mostu přes Temži dolů do černého, němého proudu, zda by nebylo lépe jediným skokem udělat konec všemu trápení! Jenom nemusit nést břímě téhle prázdnoty, tenhle mrazivý pocit, že je opuštěn od Boha i od lidí!

Jednou zas tak bloudí nocí. Byl to palčivý den, ten 21. srpen 1741, jako rozžhavený kov viselo dusně a těžce nebe nad Londýnem; teprve navečer si Händel vyšel, aby se v Green Parku nadýchal trochu čerstvého vzduchu. Tam, v bezedném stínu stromů, kde ho nikdo nemohl vidět, nikdo nemohl trýznit, seděl vyčerpán a unaven, jako nemoc ležela na něm únava, únava mluvit, psát, hrát, myslit, únava cokoli cítit, únava žít. Proč a nač? Pro koho? Jako opilý potácel se pak ulicemi, přes Pall Mall a Sankt James Street, hnán jednou jedinou toužebnou myšlenkou: spát, spát, nevědět o ničem, jen odpočívat, odpočívat, a možno-li, navždy. V domě na Brook Street nebyl už nikdo vzhůru. Pomalu - ach, jak je uondán, jak ho ti lidé uštvali! - stoupá do schodů, dřevo vrže při každém těžkém kroku. Konečně je v pokoji. Křísne křesadlem a rozsvítí svíci na psacím stole: dělá to bezmyšlenkovitě, mechanicky, jak to dělával celá léta, aby se posadil k práci. Neboť tenkrát - bolestné povzdechnutí se mu mimoděk vydere ze rtů - přiváděl si z každé procházky melodii, téma, a co měl v hlavě, rychle si potom doma zaznamenal, aby to ve snu nezapomněl. Teď však je stůl prázdný. Neleží na něm list notového papíru. Není co začínat, není co končit.

Ale ne! Není prázdný! Ve světlém kruhu lampy se bělá bílý balíček. Händel po něm sáhne. Tuší, že v něm bude nějaké sdělení. Rychle rozlomí pečeť. Nahoře leží dopis, dopis od Jennense, básníka, který mu napsal text k "Saulovi" a k "Izraelu v Egyptě". Posílá mu, píše Jennens, nové dílo a doufá, že věhlasný génius hudby, phoenix musicae, se slituje nad jeho ubohými slovy a na svých křídlech je povznese do nesmrtelného éteru.

Händel vyskočí, jako by se ho dotkl studený plaz. To se mu snad chce Jennens posmívat, jemu, jenž dávno umdlel, odumřel? Zuřivě přetrhne dopis, smačká jej, hodí na podlahu a zašlápne. "Ničema! Holomek!" běsní Händel. Nešika Jennens vrazil do nejhlubší, nejbolestnější rány a rozerval ji, až se protrhla žluč, až se vylila nejpalčivější hořkost duše. Hněvivě sfoukne světlo, zmateně tápe do ložnice a vrhne se na lože. Slzy mu najednou vytrysknou z očí a celé tělo se třese bezmocným vztekem. Běda světu, v němž se oloupenému ještě posmívají a trýzní toho, kdo trpí! Proč ho ještě volají, když má srdce ztvrdlé a okoralé, když je otupělý a bez moci, proč na něm ještě chtějí dílo, když mu duše umdlela a smysly jsou bez síly? Jenom spát, spát tupě jako zvíře, jenom zapomenout, jenom nebýt! Těžce spočívá na loži, ubitý, ztracený muž.

Ale nemůže spát. Je v něm nepokoj, vzdutý hněvem jako moře bouří, zlý a tajemný nepokoj. Převaluje se z boku na bok a je čím dál bdělejší a bdělejší. Neměl by přece jen vstát a přečíst si ten text? Ale ne, co by ještě nad ním zmohlo slovo, nad ním, který je mrtev! Ne, není pro něho útěchy, Bůh ho nechal klesnout až na dno, odumřel pro něho posvátný zdroj života. A přece jen se v něm ozvala síla, tajemná a zvědavá a dráždivá, a Händlova zemdlenost nedokázala odolat. Vstal, šel zpátky do pracovny a znovu rozsvítil světlo rukama třesoucíma se vzrušením. Cožpak už jednou ho nevytrhl zázrak z ochromení těla? Snad zhojí Bůh i duši, dá jí sílu, poskytne útěchu. Händel přistrčí lampu k popsaným listům. "The Messiah!" čte na první stránce. Ach, zase oratorium. Poslední zklamala. Ale plný nepokoje, jenž jím zmítá v té chvíli, převrátí titulní list a začne číst.

Trhne sebou, sotva přečte první slovo. "Comfort ye," začíná text. "Utěš se!" - je to jako zázrak, to slovo, ne, není to slovo, je to odpověď, kterou dává Bůh, andělská výzva milosrdného nebe jeho malomyslnému srdci. "Comfort ye" - jak to zaznělo, jak to zatřáslo ustrašenou duší, tvůrčí, stvořitelské slovo. A sotva je Händel přečetl, sotva je procítil, už je slyší jako hudbu, chvěje se v tónech, volá, zvučí, zpívá. Ó štěstí, brána se otevřela, Händel znovu cítí, znovu slyší hudbu!

Ruce se mu třesou, jak teď obrací list za listem. Ano, je to výzva, zavolání, každé slovo po něm sahá s neodolatelnou silou. "Thus saith the Lord" ("Tak praví Pán") - není to řečeno pro něho, jen a jen pro něho, nezvedá ho snad teď z prachu, blaženého a uzdraveného, táž ruka, která ho srazila k zemi? "And he shall purify" ("A on tě očistí") - ano, to se s ním stalo; odváty jsou temnoty ze srdce, všude je plno jasu, hřmí křišťálová čistota světla. Kdo jiný vtiskl tuto povznášející sílu slova do pera tomu chudáku Jennensovi, tomu veršotepci z Gopsallu, ne-li On, Jenž Jediný zná jeho bídu? "That they may offer unto the Lord" ("Nechť přinášejí oběti Pánu") - ano, roznítit obětní plamen z planoucího srdce, aby vyšlehl až k nebi, dát odpověď, odpověď na tuto úžasnou výzvu. Jemu to bylo řečeno, jen jemu, to "Nechť mocně zazní tvé slovo" - ach, dát tomu zaznít, dát tomu zaznít mocí dunících pozounů, hřměním chóru, bouří varhan, aby ještě jednou, znovu, jako v den Stvoření, posvátné Logos probudilo lidi, probudilo je všechny, všechny ty, kdo dosud zoufale tápají ve tmách, neboť opravdu "Behold, darkness shall cover the earth", ještě kryjí temnoty zemi, ještě lidé nevědí o blahu vykoupení, jehož se mu dostalo v této chvíli. A sotva dočetl, už z něho vyvřel v hotovém tvaru děkovný hymnus "Wonderful, counsellor, the mighty God" - ano, takhle ho chválit, Všemohoucího, který poskytl radu a pomoc, který dal pokoj a mír srdci, sevřenému v úzkostech! "Neboť anděl Páně přistoupil k nim" - ano, na stříbrných perutích se snesl na zem, dotkl se jí a vykoupil ji. Jak neděkovat, jak neplesat, jak nejásat tisíci hlasy v jednom jediném, jak nezpívat a neblahořečit: "Glory to God!"

Händel sklání hlavu nad listy jako nad velkou bouří. Všechna únava je tatam. Nikdy necítil takovou sílu, nikdy v něm neproudila taková vášeň tvořit. A znovu a znovu jako paprsky vlahého řinoucího se světla zalévají ho slova, každé mu míří do srdce, zapřísahá, osvobozuje! "Rejoice" ("Raduj se") - jak se mu v duši slavně rozezněl tenhle sbor, bezděčně zvedl hlavu a mocně rozpřáhl ruce. "Nenechá bez pomoci" - ano, právě tohle chce dosvědčit, jako to nikdy nedosvědčil nikdo na zemi, jako zářivou korouhev chce rozvinout své svědectví nad světem. Jen ten, kdo mnoho trpěl, ví, co to je radost, jen ten, kdo byl mnoho zkoušen, tuší výsostné dobrodiní milosti, na něm je, aby před lidem dosvědčil zmrtvýchvstání, protože vskutku prožil smrt. Když četl Händel slova "He was despised" ("Posmívali se mu"), vrátila se mu tíživá vzpomínka v temném, tísnivém tónu, už si myslili, že je poražen, už ho pochovávali zaživa, už se mu posmívali - "And they that see him, laugh" - smáli se mu, kdož ho uzřeli. "A nebylo nikoho, kdo by utěšil trpícího." Nikdo mu nepomohl, nikdo ho nepotěšil v bezmoci, ale - hle, jaká podivná síla! - "He trusted in God!", důvěřoval v Boha, a On ho nenechal v hrobě - "But thou didst not leave his soul in hell". Nikoli, nenechal ho Bůh v hrobě zoufalství, nenechal ho v pekle bezmoci, nenechal ho spoutaného, ztraceného, nikoli, ještě jednou ho vzkřísil z mrtvých, aby zvěstoval lidem poselství radosti. "Lift up your heads!" ("Zvedněte hlavy!") - jak to hřmí, jak to bouří, ten velký příkaz Zvěstování! A pojednou se zachvěl, neboť tu bylo psáno černé na bílém rukou prosťáčka Jennense: "The Lord gave the word."

Dech se v něm zastavil. Ústa náhodného člověka vyřkla tu slavnou pravdu: Pán mu seslal slovo, z výsosti přišlo slovo. "The Lord gave the word": Bůh dal slovo, od Boha přišlo slovo, od Něho přišel zvuk, od Něho přišla milost. K Němu se musí vrátit, k Němu je musí vyzvednout horká vlna srdce, Jemu zpívat chválu je rozkoš a povinnost každého tvůrce. Oh, uchopit je a držet a zvednout je a mávat jím jako mečem, aby se napjalo a rozprostřelo, aby objalo celý svět, aby v sebe zahrnulo všechen jásot pozemského bytí, aby bylo velké a silné a mocné jako Bůh, který dal své slovo, to slovo, smrtelné a pomíjivé, proměnit krásou a nekonečnou horoucností ve večnost! A hle: tady už je napsáno, tady už zní, tady už je to slovo, donekonečna se opakuje, donekonečna se proměňuje, tady je: "Aleluja! Aleluja! Aleluja!" Tady to je: jenom v něm sevřít všechny hlasy této země, jasné a temné, vytrvalý hlas mužův, povolný hlas žen, dát jim plnost a vzestup a proměnění, spoutat je a nechat rozevlát v rytmickém chóru, nechat je vystoupit na Jakobův žebřík tónů a sestoupit z něho, konejšit je sladkým zvukem houslí, roznítit je ostrým náporem fanfár, nechat je dunět ve hřmění varhan: Aleluja! Aleluja! Aleluja! - z tohoto slova, z tohoto díku stvořit jásot, který by zněl z této země zpět až k Tvůrci všehomíra!

Slzy vstoupily Händlovi do očí, tak horoucné cítil zanícení. Ještě tu bylo pár listů, třetí díl oratoria. Ale po tomto "Aleluja, aleluja" nemohl dál. Byl doslova přeplněn jásotem, znělo to v něm, rozpínalo se, dralo se to ven, pálilo to jako rozlévající se oheň, chtělo se šířit, rozletět. Ach, jak to mučilo a naléhalo, chtělo to z něho, chtělo to zpátky, vzhůru, na nebesa. Chvatně uchopil Händel pero a začal psát noty, s magickým spěchem řadila se nota k notě. Nedokázal se zastavit, hnalo ho to dál a dál, jako loď, strženou a uchvácenou bouří. Kolem dokola mlčela noc, němě ležely vlahé temnoty nad velkým městem. Ale v něm hořelo světlo a neslyšitelně duněla světnice hudbou všehomíra.

Když sluha nazítří ráno opatrně vstoupil do pokoje, seděl Händel ještě u psacího stolu a psal. Neodpověděl, když se ho pomocník Kryštof Schmidt plaše zeptal, má-li mu pomoci opisovat, jenom temně a hrozivě zamručel. Nikdo se ho už neodvážil vyrušovat a Händel po tři týdny neopustil svůj pokoj; když mu přinesli jídlo, ulomil spěšně levou rukou několik soust chleba, pravá psala dál. Nedokázal se zastavit, bylo to jako velká opilost. Když tu a tam vstal od stolu a prošel se po jizbě, hlasitě si prozpěvuje a mávaje neviditelnou taktovkou, hleděly jeho oči cize a nepřítomně. Když na něho někdo promluvil, ulekl se a odpověděl nejistě a dočista zmateně. Sluha měl zatím těžký život. Chodili věřitelé a strkali mu po nos dlužní úpisy, přicházeli pěvci, aby si vyprosili kantátu pro nějakou slavnost, tu a tam přišel posel s pozváním do královského paláce. Všechny musel sluha odbýt - jen jednou zkusil plaše oslovit pána, strženého prací, ale podrážděný Händel na něho zařval zuřivě a vztekle jako lev. Georg Friedrich Händel nepočítal v těch týdnech dny ani hodiny, nevěděl, kdy je noc a kdy je den, žil zúplna jen v oné sféře, která měří čas jen skrze rytmus a takt, unášen a znovu a znovu strhován oním proudem, který se z něho dral tím divočeji a divočeji, tím naléhavěji a naléhavěji, čím víc se dílo blížilo posvátnému prahu, svému konci. Zajatec sebe sama měřil dupavými kroky, jimiž si udával takt, žalář, do něhož se sám uzavřel, prozpěvoval si, tu a tam sáhl do kláves cembala, potom se znovu posadil k psacímu stolu a psal a psal, až ho prsty brněly. Nikdy v životě nezažil takový nápor tvůrčí síly, nikdy takhle nežil, takhle netrpěl hudbou.

Konečně, přesně za tři týdny - je to dodnes nepochopitelné a zůstane to nepochopitelné na věky - 14. září bylo dílo dokončeno. Slovo se stalo tónem, neuvadle kvetlo a znělo, co ještě před chvílí byla jen suchá, tvrdá řeč. Vznícená duše dovršila zázrak vůle, tak jako kdysi dovršilo ochromené tělo zázrak zmrtvýchvstání. Všechno bylo napsáno, stvořeno, všechno mělo tvar, všechno se proměnilo v melodii a vzlet - jenom jedno slovo ještě scházelo, poslední slovo díla: "Amen". Ale tohoto "Amen", těchto dvou prudkých, spádných slabik se teď Händel chopil, aby z nich vybudoval znějící schody až do nebe. Prvním i druhým hlasům je předhodil ve střídavém chóru, roztrhl obě ty slabiky a rval je znovu a znovu od sebe a znovu a znovu je zase spájel ve žhnoucí výhni a jako dech boží vkládal všechnu svou vroucnost do tohoto posledního, závěrečného slova velké modlitby, až to slovo bylo ohromné jako svět a plné vším, co je v něm. To jediné, to poslední slovo ho nepustilo a on je nepustil, v úžasné fuze vystavěl toto "Amen" na první samohlásce, na hlaholném A, prazvuku počátku, až z něho byl dóm plný lidstva sahající až do nebe; pořád ještě stoupal ten vodopád tónů vzhůru a zase padal a znovu stoupal, až ho konečně uchvátila bouře varhan a sjednocená síla všech hlasů ho znovu a ještě jednou vrhla vzhůru a naplnila všechny sféry světa, až se zdálo, jako by v tomto pajánu díků zpívali i andělé a všechno trámoví dómu se otřásalo a chvělo tím věčným "Amen, Amen, Amen".

Händel s námahou vstal. Pero mu vypadlo z ruky. Nevěděl, kde je. Neviděl už nic, nic už neslyšel. Jenom únavu cítil, strašlivou únavu. Potácel se, vrávoral, musil se přidržovat stěn. Všechna síla zmizela, tělo bylo znavené k smrti, smysly se mu mátly. Jako slepec tápal podle zdi. Potom padl na postel a usnul, jako by se propadl do bezvědomí.

Třikrát za to dopoledne otevřel sluha tiše dveře. Mistr pořád ještě spal; obličej měl nehybný, bez života, jako vytesaný z bělostného kamene. V poledne se ho sluha pokusil počtvrté probudit. Hlasitě kašlal, klepal prstem na stůl. Ale do nekonečných hlubin tohoto spánku se neprodral žádý zvuk, neproniklo žádné slovo. Odpoledne přišel pomocník Kryštof Schmidt, Händel pořád ještě ležel nehybný a strnulý. Kryštof Schmidt se sklonil nad spáčem: Händel tu ležel jako mrtvý hrdina na bojišti po dobytém vítězství, přemožen únavou po nevýslovně hrdinském činu. Ale Kryštof Schmidt a sluha netušili, jaké to bylo vítězství a jaký to byl čin: polekali se jen, že tu tak dlouho leží, tak bez hnutí, bez jediné známky života. Obávali se, aby ho podruhé neranila mrtvice. A když večer Händel, přestože s ním třásli, se pořád ještě nechtěl probudit - sedmnáct hodin tu už takhle ležel natažený jako mrtvola - běžel Kryštof Schmidt opět pro doktora. Nezastihl ho doma, doktor Jenkins využil teplého večera a šel chytat ryby na břeh Temže, a samozřejmě bručel, když ho konečně Schmidt našel, kdopak ho to zase vyrušuje. Teprve když slyšel, že jde o Händla, sbalil rybářské náčiní, zaskočil si domů pro chirurgické nástroje - bude pravděpodobně nutné pustit nemocnému znovu žilou - a tak uplynula hezká chvíle, než se konečně malý poník rozklusal s oběma muži na Brook Street.

Ale to už na ně sluha zdaleka mával oběma rukama. "Už vstal! Už vstal," volal na ně ještě přes ulici. "A teď jí jako půl tuctu nádeníků! Půl yorkshirské šunky spořádal na posezení, musil jsem mu nalít čtyři mázy piva a pořád ještě nemá dost!"

A opravdu, Händel seděl u prohýbajícícho se stolu jako bumbrlíček a tak jako za jeden den a za jednu noc si naspal spánek tří neděl, tak teď jedl a pil s veškerou chutí a vášní svého obrovitého těla, jako by chtěl najednou do sebe nacpat všechno, co z tělesné síly vynaložil za ty tři týdny na své dílo. Sotva uviděl doktora, rozchechtal se na celé kolo, byl to obrovský, burácivý, nevázaný, hyperbolický smích. Schmidt si vzpomněl, že po všechny ty týdny nepřeletěl přes Händlovy rty úsměv, nebylo na něm znát nic než napětí a hněv. Teď však najednou propuklo všechno nadržené veselí, prazáklad jeho povahy, jako povodeň se řítilo na skály, vystoupilo z břehů, pěnilo se a hřmělo a hudrovalo jako krocan - nikdy v životě se Händel nezasmál tak od srdce jako teď, když uviděl lékaře zrovna ve chvíli, kdy cítil, že je zdravý jako nikdy, a chuť žít z něho opojivě tryskala všemi póry. Zvedl džbán a zamával jím černokněžníkovi s kufříkem v ruce vstříc. "Vzal mě čert," divil se doktor Jenkins. "Co je to s vámi? Jakého elixíru jste se to napil? Vždyť hýříte životem! Co se to s vámi stalo?"

Händel se na něho podíval se smíchem, se zářícíma očima. Potom najednou zvážněl. Pomalu vstal a přistoupil k cembalu. Posadil se k němu, ruce zprvu mechanicky přejely po klávesách. Potom se otočil, zvláštně se usmál a začal zpola recitovat, zpola zpívat melodii recitativu: "Behold, I tell you a mystery" ("Slyšte, řeknu vám tajemství") - byla to slova z "Mesiáše" a Händel je začal z žertu. Ale sotva se dotkl kláves, strhlo ho to. Při hře zapomněl na druhé i na sebe, nadšení ho znovu strhlo do svého velkolepého proudu. Najednou byl opět ve středu díla, zpíval, hrál poslední chóry, které doposud vytvářel jakoby ve snu. Teď je však poprvé slyšel v bdělém stavu: "Oh death, where is thy sting" ("Kde je, ó smrti, osten tvůj"), cítil v hloubi srdce, proniknut sálavým ohněm života, a mocněji a mocněji zvedal hlas, ač zpíval samojediný, zněl tu přece jen a jásal a plesal celý chór a Händel zpíval a hrál až k poslednímu "Amen, Amen, Amen" a prostor se div nerozskočil tou bouří tónů, s takovou mocí vložil do hudby všechnu svou sílu.

Doktor Jenkins tu stál ohromený. A když se Händel konečně zvedl od cembala, řekl zmateně a s obdivem, jenom aby něco řekl: "Člověče, něco takového jsem jakživ neslyšel! Vy máte čerta v těle."

Ale tu přes Händlův obličej přeletěl mrak. Také jeho polekalo tohle dílo a milost, která na něho sestoupila jakoby ve snu. Také on se styděl. Otočil se a řekl tiše, sotva to ti druzí mohli slyšet: "Myslím si spíš, že při mně byl Bůh."

Za několik měsíců na to zaklepali dva dobře oblečení páni na dveře nájemného domu v Abbey Street, v němž vznešený host z Londýna, velký Mistr Händel v Dublině bydlel. Uctivě přednesli svou prosbu: pan Händel potěšil v těchto měsících hlavní město Irska tak nádhernými díly, jaká tu neslyšeli, co je Dublin Dublinem. Teď se doslechli, že tady chce také provést své nové dílo, oratorium "Mesiáš". Je to nemalá čest, že hlavní město Irska ještě dřív než Londýn uslyší jeho novou skladbu, a vzhledem k tomu, že půjde o tak zcela mimořádnou událost, lze očekávat, že také výtěžek koncertu bude mimořádný. Přišli se tedy otázat, zda by Mistr ve své všeobecně známé velkomyslnosti neuvolil věnovat výtěžek prvního provedení dobročinným ústavům, které mají tu čest zastupovat.

Händel se na ně přátelsky zadíval. Měl rád tohle město, protože v tomhle městě měli rádi jeho, a jeho srdce bylo mu otevřeno. Rád jim vyhoví, usmál se, jen by rád věděl, kterým ústavům má být výtěžek věnován. "Na podporu vězňů v rozličných městských věznicích," řekl první, dobrácký bělovlasý pán. "Nemocným v Mercierově nemocnici," dodal druhý. Samozřejmě se tenhle velkomyslný dar bude vztahovat jen na první provedení, výtěžek ostatních provedení zůstane Mistru.

Ale Händel zavrtěl hlavou."Ne, ne," řekl tiše, "za tohle dílo nevezmu peníze. Nikdy za ně nevezmu ani haléř, nikdy, až do smrti, jsem za ně dlužen někomu jinému. Peníze za tohle dílo budou vždycky patřit nemocným a vězňům. Neboť já sám jsem byl nemocen a tohle dílo mě uzdravilo. A sám jsem byl vězněm, a toto dílo mě osvobodilo."

Oba muži se na sebe podívali trochu udiveně. Nerozuměli tak docela. Ale potom velmi uctivě poděkovali, uklonili se, spěchali oznámit tu radostnou novinu v Dublině.

Na 7. dubna 1742 byla konečně stanovena poslední zkouška. Jenom malému hloučku příbuzných zpěváků z obou katedrál bylo dovoleno, aby si přišili dílo poslechnout, a aby se ušetřilo, byly prostory Music Hallu ve Fishamble Street jen slabě osvětleny. V prázdných lavicích sedělo porůznu tu a tam několik roztroušených posluchačů, jinde zase nevelká skupinka, chladno a temno bylo v obrovské síni, v které mělo zaznít nové opus londýnského Mistra. Stalo se však něco podivuhodného, sotva zazněly chóry, podobné zpívajícím vodopádům. Mimoděk se jednotlivé skupinky v lavicích začaly tlačit k sobě a poznenáhlu se slily v jeden jediný blok zbožného naslouchání a údivu. Každému připadalo, jako by smršť téhle nikdy neslyšené hudby byla na něho, na jednotlivce mnoho, jako by ho měla odplavit a strhnout ve svůj vír. Blíž a blíže se tlačili jeden k druhému, jako by chtěli naslouchat jedním jediným srdcem, jako jedna jediná zbožná obec chtěli přijímat slovo důvěry, které vždy v jiném a jiném znění a v jiné a jiné podobě jim hřmělo vstříc burácejícím hlasem. Sláb se cítil každý před touto prvotnou silou, ale přece jen plný radosti, že se ho ta síla chopila a že ho nese, a blažené chvění, plné rozkoše, pronikalo je všechny jako jedno jediné tělo. Když poprvé zabouřilo "Aleluja", kdosi naráz povstal a všichni se jako jeden muž zvedli s ním. Cítili, že se nemohou držet země, jestliže je schvátila taková síla, povstali, aby byli o něco blíže Bohu a nabídli mu tak v pokoře svou úctu a poslušnost. A potom spěchali do města a vyprávěli dům od domu, že se zrodila skladba, jaká ještě na světě nezazněla. A celé město se chvělo očekáváním a radostí, že uslyší takové mistrovské dílo.

Za šest dní po tom, 13. dubna večer, se tlačily zástupy lidí přede dveřmi Music Hallu. Dámy si nevzaly krinolíny, kavalíři přišli bez kordů, aby se do síně vešlo více posluchačů. Sedm set lidí, dosud nevídané množství, se namačkalo v sále, tak rychle se už napřed rozšířila sláva díla. Nebylo však slyšet ani dech, když zazněla hudba, a tak byli všichni zaposloucháni, že se nikdo ani nepohnul. Potom však zahřměly chóry, orkán moci a síly, a srdce začala prudce bít. Händel stál u varhan. Chtěl sám střežit a vést své dílo, ale dílo se mu vymklo, ztratil se v něm, bylo to jako zjevení, něco nového, takřka cizího, jako by je byl nikdy neslyšel, nikdy nestvořil, nedal mu podobu, znovu utonul v jeho vlastním, ale jím rozpoutaném proudu. A když nakonec přišlo Amen, bezděky se mu rozevřely rty a Händel zpíval s chórem, zpíval, jak ještě nikdy v životě nezpíval. Ale pak, sotva jásot zpěváků naplnil do posledního koutku prostor síně, odplížil se stranou, aby nemusil děkovat lidem, kteří mu chtěli děkovat, ale milosti, která mu darovala toto dílo.

Stavidla se otevřela. Rok za rokem proudil znova životodárný proud tvůrčí síly. Od této chvíle nemohlo nic Händla sklonit, nic nemohlo zlomit člověka, který vstal z hrobu. Operní společnost, kterou v Londýně založil, znovu udělala úpadek, znovu ho sužovali věřitelé, dluhy: Händel však teď stál zpříma a směle čelil všem nesnázím, šedesátiletý muž kráčel neochvějně svou cestou, značenou milníky nových děl. Házeli mu klacky pod nohy, ale on dovedl slavně obstát. Stáří podlamovalo zvolna jeho síly, ochrnuly mu paže, dna mu zkroutila údy, ale s neumdlévající duší Händel tvořil a tvořil. Konečně vypověděly službu i oči; oslepl, když psal svého "Jeftu". Ale i s nevidoucíma očima, tak jako Beethoven s uzamčeným sluchem, tvořil dál, nezdolně, neúnavně, a čím byla velkolepější jeho vítězství na zemi, tím byl pokornější před Bohem.

Jako všichnmi praví a přísní umělci necenil si příliš svého vlastního díla. Ale jedno ze svých děl miloval, "Mesiáše", miloval toto dílo z vděčnosti, že ho zachránilo z propasti, že se jím a skrze ně vykoupil. Rok co rok uváděl "Mesiáše" v Londýně, rok co rok posílal plný výnos, pět set liber, londýnským nemocnicím, uzdravený těm, kdo byli ještě choří, osvobozený těm, kdo byli ještě v poutech. A tímto dílem, jímž vystoupil z podsvětí, chtěl se i rozloučit. 6. dubna 1759, už těžce nemocen, nechal se čtyřiasedmdesátiletý stařec naposled dovést na pódium v Covent Garden. A tam stál obrovitý slepec uprostřed svých věrných, uprostřed hudebníků a zpěváků: jeho prázdné vyhaslé oči je nemohly vidět. Ale jak se proti němu řítily ve velkém, opojném rozmachu vlny tónů, jak se tu proti němu vzdouval jásot jistoty, jásot mnoha set hlasů jako orkán, tu najednou zjasněl unavený starcův obličej a byl plný světla. Rozpřáhl paže, zpíval s takovou vážností a plný víry, jako by stál v kněžském rouchu u hlav vlastní rakve a modlil se se všemi přítomnými za spásu vlastní i všech lidí. Jen jednou, když při výzvě "The trumpet shall sound" ("Nechť zazní polnice") ostře nasadily pozouny, trhl sebou a vzhlédl nehybnýma očima k nebi, jako by už v této chvíli byl připraven předstoupit před Poslední soud. Věděl, že vykonal dobře své dílo. Se vztyčenou hlavou mohl předstoupit před Boha.

S dojetím vedli přátelé slepce domů. Ale cítili: bylo to rozloučení. Na loži ještě tiše pohyboval rty. Rád by prý zemřel na Velký pátek, šeptal. Lékaři se divili, nerozuměli tomu, nevěděli, že Velký pátek, který toho roku připadl na 13. dubna, je výročí onoho dne, kdy ho mrtvicí navštívila ruka Páně, ale také výročí onoho 13. dubna, kdy poprvé zazněl do světa jeho "Mesiáš". Ve výroční den onoho navštívení, kdy v něm všechno odumřelo, slavně vstal z mrtvých. A ve výroční den svého zmrtvýchvstání chtěl zemřít, aby měl jistotu, že znovu vstane k životu věčnému.

A opravdu, tato jedinečná vůle měla moc jak nad životem, tak nad smrtí. 13. dubna opustily Händla síly. Nic neviděl, teď už také nic neslyšel, nehybně leželo obrovité tělo v poduškách, prázdný, opuštěný dům. Ale jako prázdná mušle šumí hukotem moře, tak zněla v tom mohutném těle neslyšná hudba, nádhernější a divuplnější, než jakou kdy slyšel. Pozlehoučka vábilo její konejšivé naléhání duši z unaveného těla, pozlehoučka ji povznášelo tam, kde není tíhy. Příval do přívalu, to, co věčně zní, do věčných sfér. A příštího dne, dříve než se probudily velikonoční zvony, zemřelo, co bylo na Georgu Friedrichu Händlovi smrtelné.


Výše uvedený text je přepisem titulu "Zmrtvýchvstání Georga Friedricha Händla" (v německém originále: "Georg Friedrich Händels Auferstehung") obsaženého v souboru dvanácti Zweigových historických miniatur, který v roce 1971 vydala Mladá fronta, Praha, v edici "Kapka" pod názvem "Hvězdné hodiny lidstva" (v německém originále: "Sternstunden der Menschheit"); str. 51-68. Přeloženo z německého textu vydaného nakladatelstvím Samuel Fischer ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1956 (první kompletní vydání v českém jazyce). Předmětný titul přeložil Ladislav Jehlička.
Přepis reprodukuje předlohu s tím, že až na omezené zásahy do interpunkce a odstranění jednoho velkého písmena nebyly provedeny žádné úpravy či korektury.
Zweigovy historické miniatury, souborně vydané poprvé v roce 1943 [vůbec první vydání, z roku 1927, zahrnovalo pouze pět miniatur; zbývajících sedm bylo přidáno až do zmíněného vydání z roku 1943], stojí na pomezí eseje a básnického obrazu; patří k vrcholům autorovy tvorby. Zachycují významné okamžiky dějin lidstva, především chvíle velkých výkonů v oblasti ducha podmíněných kritickým osobním zážitkem.
Miniatura "Georg Friedrich Händels Auferstehung" byla poprvé vytištěna, samostatně, v roce 1937 (Wien-Leipzig-Zürich), a sice ve 350 číslovaných exemplářích (exempláře č. 1-25 podepsány autorem).