Období válek, kterými tehdy Evropa procházela, vnuklo Georgu Händelovi myšlenku, že by se mohl velmi dobře uplatnit jako zdravotník. Vstoupil proto do učení k ranhojiči a po jeho předčasné smrti bez rozpaků využil příležitosti: oženil se dvacetiletý s dvaatřicetiletou vdovou po zesnulém, a získal tak právo sám provozovat jeho živnost. Jako bradýř-ranhojič sloužil pak v armádě saské i švédské, prošel pěkný kus země i nabýval zkušenosti a připravoval základy svého dalšího životního i společenského vzestupu. Štěstí mu i nadále přálo. Byl přijat do služeb vévody Augusta Saského, a když se mu podařilo dokonale spravit vévodovu zlomenou ruku, získal zajištění pro celý život i toužené společenské postavení: vévoda ho jmenoval svým tělesným lékařem a komorním služebníkem "mimo dům", což znamenalo, že nebyl povinen se trvale zdržovat u dvora.
Povinností pana tělesného lékaře bylo pečovat o zdraví vévody a jeho rodiny, osobně připravovat potřebné léky a obvazy, udržovat v pořádku chirurgické nástroje a hlásit se u dvora každých osm týdnů, pokud by to ovšem dříve nevyžadovala choroba vévody nebo některého člena jeho rodiny. Volného času, kterého mu při této skromné výměře povinností zbývalo opravdu vrchovatě, využíval k výkonu svého ranhojičského povolání mezi měšťany. Přivydělával si tím vydatně, a protože byl nejen pilný, ale i šetrný, mohl si poměrně brzo koupit na jedné z hlavních ulic města pěkný dům U zlatého jelena a dobře v něm žít s ženou a dvěma dětmi, které mu zůstaly ze šesti. Ve svých spoluobčanech budil úctu svou ranhojičskou dovedností i dobrotou a úslužností a chtěj nechtěj i svým vážným a důstojným vystupováním. Opravdu nebylo dobře možno přejít bez povšimnutí a nepozdravit toho vždy bezvadně oblečeného muže obrovité postavy a přísného výrazu obličeje, jenž nijak neskrýval, že si je vědom i své ceny pro spoluobčany, i svého společenského postavení.
Do poklidného domova Georga Händela přišla v roce 1683 dvakrát smrt, aniž jí dokázal svým lékařským uměním čelit. Nejdříve mu odvedla ženu a potom při velkém moru, který uvedl město v hrůzu a hubil jeho obyvatele v zástupech, i nejmilejší dítě, o němž předpokládal, že jednou bude jeho nástupcem v ranhojičském povolání. Bolest Georga Händela byla velká. Jeho schopnost udržet životní rovnováhu a nalézt řešení ve všech životních situacích jej však neopustila, a jak to tehdy bylo zvykem, velmi záhy se znovu oženil. Třebas už jedenašedesátiletý, směle si vzal ženu o třicet let mladší. Nebyla právě krasavicí tato dcera pastora, jehož předkové přišli do Německa z Čech, ale v jejím srdci byla ukryta dobrota, věrnost, obětavost i schopnost postavit se životu tváří v tvář. Prokázala to zvláště průkazně v době moru. Jeho obětí se stali její bratr i sestra, a ona přece statečně setrvala při svém otci, rovněž nakaženém, třebas ji od toho všichni zrazovali - měla před svatbou.
Z pozdního manželství Georga Händela vzešly čtyři děti. První zemřelo při narození, druhým byl pozdější slavný skladatel a po něm ještě v časovém odstupu dvou a pěti let se narodily dvě holčičky. Nevíme, co si myslel Georg Händel, když se 23. února 1685 po letech opět sklonil nad kolébkou a zadíval se do tvářičky chlapce, jejž pokřtili Georg Friedrich. Spřádal-li, jak to otcové dělávají, sny o jeho budoucnosti, pak na jedno docela určitě nepomyslel: že by tento jeho syn mohl být hudebníkem.
O dětství Georga Friedricha nejsou dochovány bližší zprávy. Není proto dost jasno ani o skutečnosti nejzávažnější, jak se totiž dostal k hudbě a jak se naučil hrát hned na několik nástrojů s cembalem v čele. Těžko lze rozhodnout, zda odpovídá pravdě, anebo je jen výmyslem vyprávění, že plamének zájmu o hudbu, který v malém Händelovi vzplanul velmi záhy, živila jeho teta, matčina sestra, která s Händelovými bydlela. Ona prý dokonce dala do domu na půdu tajně dopravit klavírek, který hrál tak tichounce, že jej bylo slyšet jen v bezprostřední blízkosti. A k tomuto klavírku se prý pak Georg Friedrich vkrádal v době otcovy nepřítomnosti anebo ještě častěji v noci a sám se naň naučil hrát.
Možná, že to tak opravdu bylo, možná, že je to jen jedna z nesčetných anekdot, jaké se vyprávějí o životě slavných mužů. Prokázanou skutečností naproti tomu je, že otec chlapcovu zájmu o hudbu nepřál a myšlenku, že by snad jednou mohl mít ze syna hudebníka, odmítl příkře hned v samém jejím zárodku. Umělcům bylo tehdy vykazováno místo na nejspodnějších stupních společenského žebříčku a nejeden z nich opravdu žil životem, který vyvolával u slušných lidí nespokojenost a třeba i pohoršení. A do této skupiny společnosti by se měl zařadit syn jeho, tělesného lékaře vévody a váženého občana? Ne, nikdy! Po jeho přání - a on je uměl prosazovat! - bude lékařem, anebo ještě lépe právníkem, mužem zákona, jenž už svým povoláním bude strážcem pořádku, dobrých mravů a důstojným občanem a ještě dále povznese vážnost rodu Händelů.
Hochova výchova byla tedy hned od počátku zaměřena k jeho příštímu právnickému povolání. Vše šlo, jak se patří, stanovenou cestou, ale jak už to bývá, přišla nečekaná událost, která udělala škrt přes otcův záměr oddálit hocha co nejvíce od hudby; naopak ho k ní přivedla daleko blíže, než se hoch vůbec odvážil snít. Georg Friedrich si jednoho dne na otci přímo vynutil - prý běžel za kočárem, kterým odjížděl -, že jej vzal s sebou k vévodovu dvoru, kam jel na obvyklou návštěvu. A tam se stalo, že se mladičký, ještě ani ne osmiletý Händel octl v kostele u varhan a svou hrou všechny udivil. Nejvíce vévodu, který na rozdíl od svého služebníka měl hudbu rád a rozuměl jí. Ten pak otci důtklivě doporučil, aby se neprodleně postaral o dobrého učitele hudby a dbal o řádný rozvoj chlapcova zřejmě nevšedního nadání k hudbě. Takové doporučení bylo vlastně rozkazem a nebylo možno ho nedbat.
Svému zvyku dělat všechno důkladně a vybírat z dobrého nejlepší se Georg Händel nezpronevěřil ani nyní, kdy šlo o to, aby svému synu nalezl učitele hudby - měl ji teď ještě méně rád než dosud. Vybral mu učitele opravdu povolaného v znamenitém varhaníku i pozoruhodném skladateli Wilhelmu Zachowovi. Pod jeho vedením se mladičký Händel vyvíjel úžasně rychle, naučil se dokonale hrát nejen na cembalo a varhany, ale i na ostatní nástroje orchestru, z nichž si zvlášť oblíbil hoboj. Desetiletý už i komponoval. Sám později vzpomínal: "Komponoval jsem tehdy jako čert, nejvíce pro hoboj, který byl mým zamilovaným nástrojem."
Na otcově rozhodnutí, že Georg Friedrich bude právníkem, nezměnilo se tím vším pranic. Vše šlo i nadále určeným směrem, chlapec vychodil obecnou školu, začal navštěvovat gymnasium a hudbě směl ve svém denním rozvrhu dopřávat jen nejnutnější čas. Využíval ho ovšem tím soustředěněji a snažil se vyšetřit chvilku pro milovanou hudbu, kde jen mohl. Dvanáctiletému se znovu podařilo upozornit na naprostou výjimečnost svého hudebního nadání. Není přesně známo, proč a s kým - snad ze Zachowem - dostal se do Berlína, ale ví se, že tam hrál na cembalo před kurfiřtem a že i jeho uvedl v nadšení docela stejně jako před pěti lety vévodu svou hrou na varhany. Kurfiřt dokonce nabídl otci, že Georga Friedricha na své útraty pošle do Itálie, aby se tam zdokonalil a poznal italskou hudbu, že jej po návratu přijme do svých služeb jako hudebníka. Otec Händel však nabídku naprosto rozhodně odmítl. Nepřál si, aby "jeho syna příliš záhy připoutal nějaký kníže", a hlavně s neúprosnou tvrdošíjností trval na svém rozhodnutí mít z něho právníka. Bylo to naposled, kdy mohl tuto svou neměnnou vůli projevit, neboť brzy po chlapcově návratu z Berlína, 11. února 1697, zemřel.
Otcovou smrtí se před Georgem Friedrichem otevřela volná cesta k hudbě. Kupodivu však toho nevyužil, a jako poslušný syn šel ještě po šest let nadále cestou k právům docela tak, jak ji stanovil otec. Pokračoval ve studiu na gymnasiu a dokončil je, a dokonce se dal sedmnáctiletý zapsat na právnickou fakultu. Tehdy však už bylo jisto, že vábení hudby dlouho neodolá a že je pouze otázkou času, kdy se věnuje jen a jen jí. Chodil sice na universitní přenášky, ale zajímaly ho pramálo: jeho duši vzněcované hudbou se suchopár paragrafů zdál brzo nesnesitelný.
Rozhodný obrat nastal, když přijal místo varhaníka v hallském dómu. Smlouvu, která platila zatím na jeden rok, uzavřel ani ne měsíc po zápisu na fakultu. Svým povinnostem v chrámu i vyučování zpěvu na gymnasiu se pak věnoval s celou duší a horlivostí prvního mládí. Ze žáků si sestavil sbor, který uplatňoval ve svém i v jiných kostelích, a pro chrámové potřeby psal skladby všeho druhu, zejména kantáty, jichž prý za nedlouhou dobu napsal desítky. Svým skvělým uměním hry na varhany i svými skladbami si brzo získal pozornost a úctu spoluobčanů a město se začínalo pyšnit svým mladičkým a přece už tak vynikajícím rodákem. Jaké pověsti se těšil jako šestnácti- až sedmnáctiletý mladík, dokládá pěkně vyprávění skladatele a varhaníka Telemanna, později rovněž proslulého. Telemann navštívil v té době Halle a seznámit se s Händelem pokládal za prospěšné ba nutné, neboť ten byl obecně uznáván za "významného muže, osobu vynikajícího postavení".
Když uplynul rok, na nějž byl Händel smluvně vázán k varhanictví v dómu, nebylo už moci, která by ho udržela u práv a umrtvila v něm touhu po dalším hudebním poznání. Smlouvu neobnovil, ale nedal se ani zapsat na další rok práv, nýbrž zamířil do Hamburku. Bylo to bohaté město, jež prostřednictvím svého přístavu bylo ve stálém styku s celým světem a vynikalo nad jiné i šíří a úrovní svého hudebního života, Händela tam přivábila proslulost tamních varhaníků, a ještě více touha poznat zblízka operu, která jej neodolatelně přitahovala jako výkonného hudebníka i skladatele. Nyní tedy měl možnost zblízka nahlédnout do tvůrčího zákulisí opery, jak po tom dlouho toužil, a poznat z bezprostřední blízkosti, jak a čím vlastně opera působí na obecenstvo. Toto pronikání k podstatě hudby pokládal za nezbytné pro vlastní skladatelskou práci a nabytých zkušeností dovedl pak ve svých skladbách využít opravdu mistrovsky. "Händel z nás ví nejlépe, co dělá velký efekt. Kde chce, uhodí jako hrom," řekl o tom později Mozart. A Beethoven prohlásil i radil: "Händel je nedostižný mistr všech mistrů. Jděte a učte se docílit tak velké účinky tak málo prostředky."
Na začátku pobytu v Hamburku Händelovi velmi prospělo, že se seznámil s Johannem Matthesonem, dvacetiletým mladým mužem mnoha zájmů a nadání. Vystudoval práva, ovládal dokonale několik řečí a byl tenoristou, skladatelem, dirigentem opery, zdatným hráčem především na klavír a varhany - ale ovládal i skoro všechny ostatní nástroje orchestru - a později i kritikem a spisovatelem v jedné osobě. Pocházel z bohaté hamburské rodiny, měl přes své mládí významné styky umělecké i společenské, a protože patřil k lidem, kteří se rádi pochlubí svými možnostmi a zaujmou k jiným postavení ochránce a podpůrce, ochotně Händela uváděl do hamburského života. Dopomohl mu k místu houslisty v divadelním orchestru a vyprávěl, kterak Händel, jenž si rád tropil z lidí žerty a tváříval se nevědomějším, než byl, do divadelního orchestru "přišel, jako by neuměl pět počítat - byl to šibal".
První Händelovy měsíce v Hamburku byly ve znamení velkého přátelství s Matthesonem. Händel se u Matthesona stravoval a společně podnikli i cestu do Lübecku, aby si tam - docela stejně jako o dva roky později Johann Sebastian Bach - poslechli slavného varhaníka Dietricha Buxtehudeho. Jeho umění je uchvátilo, ale možnost nástupnictví po něm, kterou jim naznačil, nechali nepovšimnutu. Bylo totiž po soudobém zvyku vázáno na ženitbu s jeho dcerou, a ta - se jim nelíbila. "Žádný z nás neměl do toho ani dost málo chuti," vyznal později Mattheson.
Matthesonovo přátelství bylo Händelovi milé a vděčně i oceňoval pomoc, kterou mu prokázal při vstupu do hamburského života. Postupem doby mu však stále více vadilo, že Mattheson k němu zaujímal stanovisko okázale shovívavé, zatlačoval ho do pozadí a dbal, aby se snad neuplatnil více a úspěšněji než on. Händel byl ovšem v té době už příliš silná osobnost, aby mohl hrát podřadnou úlohu umělce odkázaného na přízeň druhého. Když pak Mattheson v létě odjel do Holandska, využil příležitosti a začal se osamostatňovat. Sám navázal styky s básníkem a libretistou, jehož jméno Christian Postel zní pro nás Čechy trochu zvláštně; ten mu napsal text k Pašijím podle svatého Jana. Händel je zhudebnil, aniž Matthesonovi co řekl, a o velikonocích roku 1704 s nimi k jeho nemalému údivu sklidil rozhodný úspěch.
Mattheson těžce nesl tento Händelův "nevděk" a zazlíval mu, že se uplatňuje sám, aniž žádá o jeho pomoc nebo aspoň radu. Odcizení mezi nimi rostlo a ze strany Matthesonovy se zvolna měnilo v zřetelné nepřátelství. Věci dozrály při představení Matthesonovy opery "Kleopatra". Händel na Matthesonovo přání zaujal v orchestru místo u cembala a zároveň odtud, jak to tehdy bylo zvykem, představení řídil. Všestranný a ctižádostivý Mattheson se nespokojil s tím, že byl autorem opery, ale převzal i úlohu Antonia. Protože pak Antonius zemřel asi půl hodiny před koncem představení, usoudil, že by pak mohl usednout k cembalu místo Händela, hrát sám jeho part a především řídit zbytek představení. Sklízel by pak úspěch jako skladatel, představitel jedné z hlavních úloh i dirigent. Händel mu toho dopřál při dvou představeních, ale při třetím mu to už připadlo hloupé a odmítl mu své místo u cembala. Uvedl ho tím ovšem do směšné situace, když jej tak nechal v kostýmu Antonia stát u cembala, ale to právě chtěl a nic mu nevadilo, že jej Mattheson, zlostí celý od sebe, přímo probodával nenávistnými pohledy. Napětí tímto vzniklé se vybilo při východu z divadla: Mattheson, který nedovedl a ani nechtěl ovládnout svůj hněv, zahrnul Händela prudkými výtkami a urážkami a posléze, vydrážděn výsměšným výrazem jeho tváře, mu vlepil pár políčků. Händel mu je obratem vrátil i s úroky a oba hned usoudili, že tyto strašné urážky mohou být smyty jediným tehdy uznávaným způsobem - soubojem. Došlo k němu ihned na tržišti před divadlem a Händel při něm jen náhodou nepřišel o život dík tomu, že hrot Matthesonova kordu narazil na velký kovový knoflík jeho kabátu. Oba sokové se pak na naléhání přátel smířili, a jako by se nic nestalo, podíleli se společně na přípravě provedení Händelovy opery Almira. Úspěch její premiéry 8. ledna 1705 byl skvělý a hrála se v důsledku toho denně po delší dobu. Hned nato, 25. února téhož roku, měla svou premiéru, opět svrchovaně úspěšnou, Händelova další opera Nero.
Händel zatím v Hamburku načerpal všechny možné znalosti a zkušenosti a uzrálo v něm rozhodnutí vypravit se za dalším rozšířením obzorů a prohloubením znalostí do Itálie. Nic mu nevadilo, že někteří z německých hudebníků to v té době pokládali tak trochu za zradu na německé hudbě a snad i na národu. Mattheson proti cestám německých hudebníků do Itálie přímo brojil a opovržlivě prohlašoval, že se z ní vrací "tolik hus vyšňořených pavím peřím, totiž s velikými skrývanými nedostatky a s nesnesitelnou domýšlivostí". Aniž komu co řekl, nastoupil Händel cestu do Itálie na podzim roku 1706, zajištěn pro první dobu dvěma sty zlatými, které si našetřil během pobytu v Hamburku.
Do Itálie jel se zvědavostí i nedůvěrou. Zvláště jej zajímalo, jak doopravdy působí italská opera. Při prohlížení skladeb, k němuž měl příležitost v Hamburku, se mu zdála nevalná a prázdná, a dokonce prohlásil, že italští pěvci musí být učinění andělé, když tak slabé věci dokáží udělat snesitelnými anebo dokonce příjemnými. Sám později přiznal, jak byl udiven, když poznal, že ta "nevalná a prázdná" hudba dovede na jevišti opravdu uchvátit. A sotva si pomyslel, že sám napíše pod italským nebem opery, které v italských posluchačích, navyklých na co nejlepší a nejobratnější díla, dokáží zapálit ohně nadšení.
Prvním Händelovým cílem v Itálii byla Florencie. Očekávání, která kladl do pobytu v ní, se však nesplnila. Nepodařilo se mu výrazněji na sebe upozornit; ani jako virtuos, ani jako skladatel, a to přes přízeň knížete, s kterým se poznal v Hamburku a jenž ho tehdy do Itálie pozval, nedosáhl předpokládaného úspěchu. Celkem rád a - upřímně řečeno - donucen poměry - opustil Florencii a namířil do Říma tak, aby tam dorazil o velikonocích. To proto, že ho vábila církevní hudba, která se právě o velikonocích rozezněla chrámy nejslavněji a v podání nejpřednějších mistrů varhan, takže ji měl možnost poznat velmi podrobně a v nejlepším provedení. Sám napsal pod dojmem toho své latinské žalmy. Proti Florencii se mu podařilo v Římě uplatnit, a to především jako virtuos. Byl zván do předních šlechtických paláců, kde svými úspěchy kladl první základy své příští italské slávy. Pozvat "proslulého Sasa", jak mu záhy říkali, stalo se tak trochu módou a on samozřejmě učinil vše, aby se co nejvíce šířila. Vědomí o něm a jeho umění začalo záhy překračovat i obvod města a usnadňovalo mu cestu k dalším úspěchům.
S novou odvahou se především znovu vrátil do Florencie, a protože už načerpal dost zkušeností, aby si byl jist zdarem, začal komponovat operu docela po italském způsobu. Jmenovala se Rodrigo a její premiéra mu přinesla rozhodný úspěch. Ukázalo se, že bezvadně odhadl vkus a požadavky italského obecenstva a věděl už bezpečně, jak se zmocnit jeho zájmu a přízně. Od vladaře dostal za operu odměnu 100 tolarů a stříbrný servis a úspěch mu vynesl i něco, co v životě dosud nepoznal: lásku primadony. Ostatně těch, jejichž oči se zálibou spočinuly na mladém a úspěšném skladateli, nebylo málo. Byl urostlé a štíhlé postavy, výrazných očí, a protože dovedl svou hudbou a hrou dojímat i vzrušovat, nebylo ani příliš divu, že mu Italové, náchylní k rychlému vzplanutí, začali dokonce říkat "Orfeus našeho století". Händelova sláva se dále upevňovala a rostla, dvaadvacetiletý virtuos a skladatel mohl být věru víc než spokojen.
Další stanicí Händelovy cesty za slávou v Itálii byly Benátky. Přijel tam právě v době masopustu, město tonulo v radovánkách a hudba v něm zněla od rána do noci v divadlech i koncertních síních, v tanečních sálech, na ulicích, v šlechtických palácích i prostých domácnostech, prostě všude. Händel, který miloval šprýmy a záměny, prý přišel rovnou na jednu maškarní zábavu v náležité masce. Během večera usedl k cembalu, ale sotva chvíli hrál, rozrazil kruh posluchačů stojících kolem slavný skladatel a virtuos Domenico Scarlatti se slovy: "To nemůže být nikdo jiný než ten slavný Sasík, nebo ďábel!" Tak v té době byla už známa Händelova skvělá, osobitá, od jiných výrazně odlišná hra!
Jako skladatel se Händel tentokrát v Benátkách neuplatnil. Vynahradil si to později dokonale. Zatím pobyl v Itálii na několika dalších místech. Především znovu v Římě, kam přišel ověnčen úspěchem Rodriga, a našel otevřeny paláce nejpřednějších představitelů šlechty světské i církevní. Byl uveden i do proslulé Arkádie, společnosti, v níž se soustřeďovala knížata a umělci a která byla ohniskem soudobého italského kulturního a uměleckého dění. Konaly se tam skvělé koncerty za účasti nejlepších umělců a virtuosů, i básnické večery. Někdy tu docházelo k ušlechtilému závodění mezi básníky a hudebníky: první improvizovali na daný námět verše a druzí je ihned podkládali hudbou. Pochopitelně, že i Händel se na tom podílel a jednou prý byl tuze překvapen, když kterýsi básnící kardinál začal nečekaně recitovat báseň - o něm samém. Na okamžik se sice zarazil, ale pak s obvyklou pohotovostí začal verše podkládat hudbou. V Římě napsal i své proslulé italské kantáty.
Zakončením a vyvrcholením Händelova pobytu v Itálii bylo benátské vítězství jeho opery Agrippina. Bylo to opět v době masopustu, město jako vždy znělo hudbou všeho druhu. Žádná se však nezmocnila posluchačů tak bezpodmínečně a úchvatně jako hudba Händelovy opery. Současník vypravuje: "Posluchači si vedli jako šílení. Byly to bouřlivé pochvaly, výkřiky Viva il caro Sassone! (Ať žije drahý Sas!), třeštění, které se nedá vylíčit. Velkolepost toho slohu je omráčila, jako když do nich hrom uhodí."
Podobně jako před lety v Hamburku neměl už Händel ani v Itálii, čeho by tu dále získal. Dosáhl tu slávy i finančního úspěchu, ověřil si, že dokonale pronikl k podstatě italské hudby, a přičinil se vydatně i o rozšíření svého kulturního obzoru. Zejména bohatě uspokojoval svou nově vzniklou zálibu ve výtvarném umění - v malířství a sochařství -, které tu měl příležitost poznat v jeho nejkrásnějších projevech. Jako skladatel prožil v Itálii významnou vývojovou změnu, jeho hudba tu dostala křídla, jeho hudební výraz svěžest a temperament. Celým jím pronikla zpěvnost a tanečnost i žhavá vášeň prostředí, které jej obklopovalo a z něhož se těšil celou bezprostředností své živelné osobnosti.
Ne, nyní tu již opravdu nebylo co získat. I přijal rád pozvání, aby se ujal funkce dvorního kapelníka v Hannoveru, kam se odebral brzo po premiéře Agrippiny. Bylo mu 25 let. Léta jeho zkušené skončila. Hannover pak byl jen přechodem k pobytu a potom trvalému působení v Londýně, kde vznikla jeho největší díla. Londýn se tak stal svědkem Händelových zápasů i vrcholných úspěchů a konečného vítězství, jež mu zajistilo trvalé místo v dějinách světové hudby.
Výše uvedený text je přepisem kapitoly "Georg Friedrich Händel" z knihy Přemysla Pražáka (1908-1966) "Malá preludia II. Dětství a mládí slavných skladatelů", kterou jako svou 3392. publikaci vydal Supraphon, n. p., Praha 1, Palackého 1, v roce 1972. První vydání. Ilustrovala a obálku, vazbu a grafickou úpravu navrhla akademická malířka Eva Vlasáková (nar. 1943). Kapitola "Georg Friedrich Händel" je otištěna na str. 7-21.
Přepis reprodukuje předlohu s tím, že až na několik drobných korektur nebyly provedeny žádné úpravy či zásahy, jakkoliv nutné a žádoucí se mohly jevit.
Zde použitý název "Dětství a mládí Georga Friedricha Händela" není původní: byl zvolen výhradně za účelem vhodného pojmenování předmětné kapitoly.