„Johann!! Johann!!! Nebyla by tu ještě další deka??? Od řeky odporně táhne… Nemůžu spát… Co říkáš? Neslyším tě… Že něco hledáš? Aha – deku!! Měkká, teplá, krásně tmavě červená… Hřeje už od pohledu – půjde mi pěkně k čepičce a županu! Děkuju! Hnal jsem tě kvůli tomu přes celé patro… Přehoď mi ji přes ramena – chtěl bych ještě chvíli zůstat vzhůru… Já vím, já vím! Svíčky jsou drahé – já samozřejmě taky posílám zbytky vosku voskaři, když se mají koupit nové… Ušetří se ale jedině na lojových… Že máš odpor vůči tomu příšernému zápachu? Lůj je ovšem jinak věc znamenitá! U nás se kolem vánočních svátků dělají z hovězího loje dvě úžasné delikatesy. Předně v páře vařený pudding – samé sušené ovoce, nadrobno nakrájený lůj, silné černé pivo, usušený a rozdrcený bílý chleba, cukr, koření… Podává se hned po vyklopení z ozdobně prolamované formy, ještě dřív, než se rozptýlí oblak voňavé páry – s do vršku zapíchnutou cesmínovou větvičkou, ozdobený trochou másla, utřeného s pár lžícemi brandy… A potom mince pies – košíčky plněné sekaným hovězím masem a sušeným ovocem, nebo jen samotným ovocem, smíchaným se strouhaným hovězím lojem, kořením a hodně tmavým cukrem z jamajské třtiny, to všechno důkladně prolité pořádnou dávkou pálenky. Nádivka se musí nechat několik týdnů uležet… Košíčky se před pečením zavíčkují a potřou mlékem, víčka se párkrát propíchnou vidličkou, aby mohla vycházet pára. Při tomhle strašně rád asistuju – mám na to speciální trojzubou vidličku, kterou se na povrchu košíčku snadno vyrobí rozesmátá tvářička… A což když se pak ty košíčky horké vytáhnou z trouby a naservírují se k míse teplého, lahodného punče… Na patce krbu se mezitím pečou kaštany, které se výborně hodí k něčemu ostřejšímu. Když se u mně sejde víc lidí, sesedneme se kolem krbu, popíjíme, pečeme kaštany, jíme košíčky, rozdáme si partesy a zpíváme madrigaly… Sheer delight!! Venku si zatím může pršet, jak chce…“
(Zavine se do deky.)
„Už odcházíš? Zůstaň ještě chvilku… Noc je mladá…“
(K sobě.)
„Měl bych si mu postěžovat, že mi ti jeho darebáci ustlali na velbloudu… Takovou zprohýbanou matraci bych já nechal vyhodit před dům pro žebráky, nebo potulné psy… Možná dnešní Sasové už neumějí matrace šít… Doma by se mi nikdo neodvážil něco takového podstrčit – hřbet mě z toho bolí… Pak mám spát! A ještě mi bude něco vykládat o svíčkách… “
(Nahlas.)
„Opravdu myslíš, že jsem měl přijet sem a čekat na toho chlapa tady, místo co bych zůstal u našich a buď jel ten kousek za ním, nebo počkal, až on znova zkusí vyrazit za mnou??? Ani tobě by neuškodilo vytáhnout paty z domu – pár hodin poštovním kočárem směrem na sever – pryč od zdejšího říčního bahna a malárie, která tady určitě řádí… Mohli jsme touhle dobou sedět pohromadě v Auerbachově sklepě. Místo toho…“
(Zarazí se.)
„Eh… Promiň… Pozval jsi mě sem, protože jsi chtěl, abych si poslechl a viděl tu tvou novou věc. Pročetl jsem si to důkladně… Pěkné, moc pěkné… Sám bych to asi udělal trochu jinak. Pro tohle publikum a příležitost jsi na to možná vynaložil až moc nápadů a energie, zpracoval jsi to příliš sofistikovaně – neporozumějí tomu… Ty už ale jiný nebudeš: z mravenčí hromádky vybuduješ katedrálu… Je to stejné, jako s těmi tvými italskými áriemi… Dobré, zatraceně dobré…“
(Zasněně.)
„Víš, co by mě zajímalo? Co bys dělal, kdybys měl příležitost psát pro jiné církevní denominace. Pro katolíky píšeš brilantně… Jak by ale u tebe vypadaly protestantské chorály? Nebo anthemy… Jsem si jistý, že bys je zvládl stejně dobře jako já – možná i líp. Chorály určitě stejně parádně, jako on… Škoda…“
(Pauza. Je slyšet obracení stránek.)
„Jsem strašně zvědavý, co na tohle řekne…
(Pauza. Šustot stránek, tiché, melodické pobrukování.)
„Hmmm… Něco ti povím – nechtěl bych být v jeho situaci. Říkal jsi, že sem s velkým gustem tyhle věci jezdí poslouchat. Nedivím se – taky dobře znám „pěkné písničky“ vašeho dvorního kapelmajstra… Ale aby takhle sám psal? Leda do šuplíku. Jeho chlebodárci by mu řekli, že se má místo hříšných zbytečností věnovat těm malým lotříkům, na které má dohlížet… Pán buď pochválen – já se tímhle nikdy živit nemusel. Možná kdyby znova zkusil štěstí tady… Ale bůh ví – než z něj za dedikaci té jeho skvostné mše udělali dvorního skladatele, hezky si počkal. Ty taky čekáš a čekáš, co? A pokud se mne týče – já vlastně taky pořád čekal. Nebýt té zlaté děvenky, mojí žačky… Podpořila mě, zatímco církevní notáblové začali hned dumat o tom, jestli se moje duchovní dramata vůbec mohou dávat v divadle, a nebylo by lepší je rovnou preventivně zakázat. Provozovat je v hospodě, kde se v přízemí chlastá a kouří ze sádrovek, že není na krok vidět, to jim nevadilo. Ale v tak profánním prostředí, jakým je divadlo – no toto!! Pro mě to byla z nebe seslaná záchrana v posledním okamžiku… Ne že bych snad měl v úmyslu opery definitivně přestat komponovat. Když si ale vzpomenu na svoje divadelní podnikání, na ty ukňourané italské panáky, kteří na mně neustále chtěli to a ono, a když přišlo na lámání chleba, stěžovali si na rýmičku a kašel, báli se, že si v tom našem věčně vlhkém podnebí zničí hlas… Nebo na ty dvě bláznivé ženské, které se porvaly přímo na jevišti, v přítomnosti krále… Jakou já měl chuť tu pitomou nánu, které se nechtělo zpívat moji skvělou árii, vyhodit z okna, a jak jsem litoval, že to nesmím udělat… Těm by ses touhle svojí věcí sotva zavděčil. Moc not, nastudovat by to dalo mnoho práce. Achich, ouvej, caro Maestro, non è possibile… A publikum? Darmo mluvit… Nač ti to ale povídám?! Víš o tom svoje…“
(Zadívá se do ohně. Krátká pauza.)
„Ta tvoje sbírka je hotový poklad… Kdybych ti nechal peníze, dal bys mi pořídit pár opisů? – napsal bych ti, oč mám zájem… A taky bych moc chtěl těch tvých osm árií, pokud by ti to nevadilo… Cože? Že se panstvu zdají moc dlouhé? Neříkal jsem to před chvílí? Pitomci… By the way, Johann – co to je za kresbu, kterou jsem našel založenou v jedné tvé partituře? Že jsi to nadrásal, když jsi přemýšlel, jak dát skladbě co největší pohyb? Tak, tak – občas má člověk pocit, že se ty tvoje věci na něj z papíru řítí, hrozí ho zavalit… A poháněl bys to čím? Párou???! Možná bys to měl zkusit postavit jako model… Někdo by se toho mohl chytit… Že není čas? Čas, čas – ten já nemám taky… Tohle existovat, jak já bych se proháněl po ostrovech i kontinentě sem a tam… Instalovat to do lodě, byl bych doma, co by dup – mořská nemoc žádná…“
(Pohled úkosem.)
„Co je? Šiješ sebou jako na trní…“
(Doluje z kapsy hodinky)
„To už je tak pozdě? Goddamn! Ztrácím pojem o čase – zapomínám, že u nás je všechno jinak… Pokračování zítra! Musíš se jít natáhnout – budeš zkoušet celý den. Řídit bude ten kus místo tebe někdo jiný, ale zkoušky oddřeš ty sám – mají to tady věru podivné móresy… Udělat tohle někdo mně – nikdy nezapomenu na to, jak jsme se s mým dobrým přítelem kvůli podobné věci porvali jako koně hned u cembala a pak si to ještě vyřídili na kordy na náměstí před divadlem… Běž už, běž – já už tu taky dlouho vysedávat nebudu… Ano, ano, rozuměl jsem: když budu chtít hrát, půjdu vedle ke klavichordu, aby to nebylo přes krbový komín slyšet u všech sousedů. Poslední věc: směl bych jít zítra s tebou? Určitě?! Bravo!“
(K sobě.)
„Že bych si přenesl prostěradla, polštáře a deky sem, a pořádně se vyspal? Sakramentský velbloud…“
(Z dálky zní klavichord, zvuk pomalu slábne. Svíčky a krb postupně pohasínají, místnost se halí do tmy. Proměna: tatáž místnost v plném světle, prostřený stůl, na něm snídaně pro tři osoby.)
„Podívejme se – vejce do skla! Slanina, ještě teplý, křupavý chleba… Máslo, zabalené do v ledu uchovaných křenových listů… Brzy ráno nadojené, před chvilkou svařené mléko, ze kterého se ještě kouří, čerstvě upražená káva… Královská hostina hned po ránu! Splendid!“
(Vzdálené hlasy.)
„Moment… Vypadá to, že už tu nejsme sami. Že bych byl přeslechl jeho příjezd?“
(Kroky. Zvuk potichu otevíraných a zavíraných dveří a prudce odstrčené židle.)
„Konečně! Tak jsme se přece jen sešli… Sláva! Vzal jsi s sebou něco nového? Sleduju pilně, co děláš – pomalu ještě nezaschlé opisy tvých skladeb dostávám diplomatickým kurýrem až do domu. Oboje tvoje klavírní prostocviky mám pořád po ruce: když jsem je stránku po stránce rozřezával, musel jsem několikrát přestat – nemám na takové věci trpělivost, bál jsem se, že je samým spěchem poškodím… Kdybych já tak mohl dělat s chorály taková kouzla jako ty… Není příležitost – u nás je všechno jinak. Jiní lidé, jiný vzduch, jiná krajina… Světlo padá pod jiným úhlem, svítá jindy, než tady, jindy se stmívá… Jiná víra, jiné chorály… I psát se musí jinak. Kdyby to šlo, hned bych u nás provedl ty tvoje vánoční kantáty… Jenže naší velkomožné nobilitě se něco složitého jen tak naservírovat nedá. Když se po ránu utahají na honu, nebo celou noc prosedí u karet, nejsou zralí na cokoliv, co by je nutilo myslet…“
(Řinčení talířů, šálků a příborů.)
„Ještě že mám vás dva… Díky vám a pár jiným zajímavým lidem jsem si pořídil stejně krásnou sbírku not, jako tady Johann. Rád si v ní čtu, když mě nic nenapadá. I když mě něco napadne… Tu a tam si něco vypůjčím, zkouším to udělat jinak. Báječné… Mimochodem – moc jsem se pobavil nad tvými úpravami houslových koncertů našeho milého italského kolegy: nemohl bych říct, čí verze je lepší…“
(Krátká pauza. Nezřetelné zvuky stolování.)
„Kdy zase začneš prohánět to svoje collegium? Kafíren máte u vás spoustu, možná by se našla i taverna, která má nahoře nad šenkem sál, co? Doma jich pár znám – dokonce vím i o obchodech, nad kterými jsou místnosti, kde se dá něco uspořádat… Co říkáš, Johann? Že už je pozdě a měl bych sebou hodit?“
(Zvuk odstrkovaných židlí. Kroky.)
„Andiamo!“
(Svíčky a krb postupně pohasínají, místnost se halí do tmy. Proměna: tatáž místnost v plném světle, prostřený stůl, na něm snídaně pro čtyři osoby.)
„Dovolte, panstvo, abych vám předložil pravé ostrovní scones, které s mojí pomocí před chvílí upekla hospodyně… Kam se na ně hrabou ty vaše žemle… Zavařenina jedna… druhá… Smetana, ve které stojí lžíce… Výborný čaj, dovezený z kolonií…“
(Dveře se otevírají a pomalu zavírají)
„Aha – tady jsi! Ani jsem se s tebou včera v tom blázinci po představení nestihl pořádně přivítat, za chvíli musím z domu… Cože – ty jsi přijel nejenom kvůli téhle úžasné kompozici, ale i kvůli mně? Mám z toho špatné svědomí… To, že patřím mezi subskribenty vydání tvých skladeb, je v tomhle případě hodně chabá omluva… Natožpak to, že neodolám a leccos z toho zkouším znova zpracovat podle vlastního mustru… Pokaždé, když se naloďuju, vyčítám si zas a znova, že jsem se u tebe nezastavil. Příště to určitě udělám, říkám si. Jenže příště zase nic… Jednou už žádné příště nebude… Čas – čas je to, co mi chybí… I sem jsem přijel jen na otočku. Za několik minut to už nebude pravda, za několik hodin si budu cestou přes nekonečné severní pláně říkat, že se mi to jen zdálo… Jako ostatně celý můj život… Honem mi řekni, co teď píšeš… Máš nějaké nové instrumentální věci? Hodily by se taky nějaké fantazie… Gottesdienst mám obojí… Probereme to v nejbližší korespondenci – pořád mám pocit, že mi od tebe něco důležitého chybí…“
(Zaskřípění nože, sjíždějícího po talíři, tlumený výkřik nevole, nezřetelná omluvná slova.)
„Johann!! Dovol mi obejmout tě a poděkovat za pohostinství! Bylo mi tu moc příjemně – že teď musím ven, do té syrové mlhy nad řekou, se mi vůbec nelíbí.“
(Zvuk odstrkávaných židlí.)
„Abych nezapomněl: jak jsem se tak každý den díval na tenhle stůl a tu škatulku na něm, pořád jsem přemýšlel, jestli je prázdná, nebo plná – a pokud je plná, co v ní asi je. Zamčená nebyla, tak jsem do ní nakoukl – a nebylo v ní nic. Včera odpoledne jsem nakoupil pár ingrediencí – a když jste šli večer všichni spát, dal jsem se v kuchyni do práce. Hotový produkt jsem nechal vychladit venku na okně, zformoval jsem pyramidky, obalil je a posypal – a tady je máte. Dobrou chuť!!“
(Skřípění dveří, které se otevírají a zase zavírají. Blízké, pak vzdálenější. Jako poslední se ztěžka zabouchnou vrata. Tři muži stojí nad stolem. Jeden z nich opatrně nahlédne do krabičky: je plná čokoládových lanýžů. Druhý muž se zprudka otočí, udělá několik kroků ke skříni s notami, spoza svazků vytáhne láhev, ze zásuvky psacího stolu vývrtku. Třetí muž popojde ke kredenci, vezme z ní tři sklenice. První muž bere dózu slavnostně do rukou. Všichni tři usedají ke krbu. Druhý muž vstane ještě jednou: ve skříni vyhledá noty a rozdá je kolem. Krb naposledy vzplane; pak postupně pohasne, zeslábne i světlo svíček, místnost se halí do tmy, ze které radostně zní veselý trojzpěv mužských hlasů.)
Můj milý čtenáři! Nejsem si jist, zdali z tohoto příběhu vyplývá nějaké naučení. Toužíš-li po něm, zkus je hledat sám. Příliš mnoho pozornosti však této činnosti nevěnuj – je třeba se tady soustředit na lepší věci. Zajisté nemáš nejmenší pochybnost o tom, kdo se tu sešel s kým a kde se to stalo. Nejspíš i tušíš, jakouže to kompozici měli oni tři, posléze čtyři pánové v úmyslu vyslechnout, a kdo byl jejím autorem. Zbývá jen uhodnout, při jaké příležitosti k tomu došlo a jaký rok se tehdy psal. Zkoumavé mysli zajisté neujde ani měsíc, ba ani přesné datum. Tuto část vyprávění však nechávám čistě na tobě, tvých znalostech a detektivních schopnostech.
Pohádkový vypravěč
Vážená čtenářko / vážený čtenáři, svou odpověď, o kterých čtyřech hudebních skladatelích výše uvedené pohádkové monodrama pojednává, můžeš do 31. ledna 2017 zaslat na e-mailovou adresu České Händelovy společnosti: “info@haendel.cz”, případně na její poštovní adresu: Malá Plynární 4/1454, 170 00 Praha 7.
Správné odpovědi budou slosovány a výherce obdrží zajímavou cenu.
Během soutěže, trvající od 9. do 31. ledna 2017, obdržela Česká Händelova společnost pouze jednu správnou odpověď, a sice od Jana Kučery z Kladna, který se tak, bez slosování, stal výhercem. Správně určil všechny čtyři aktéry a navíc zjistil, kde a při jaké příležitosti se sešli. Jako slíbenou zajímavou cenu obdržel slavné zápisky Charlese Burneyho (1726-1814) z jeho hudebních cest roku 1770 a 1772 (vydané, v českém překladu, v Praze v roce 1966 pod názvem "Hudební cestopis 18. věku").
Skladateli skrytými v textu Michaely Freemanové jsou Georg Friedrich Händel (1685-1759; v roli účinkujícího hosta), Jan Dismas Zelenka (1679-1745; v roli hostitele v Drážďanech), Johann Sebastian Bach (1685-1750; v roli hosta) a Georg Philipp Telemann (1681-1767; v roli hosta). Jmenovaní se fiktivně sešli u příležitosti premiéry Zelenkovy svatební serenaty "Il Diamante" ("Diamant"; ZWV 177) v Drážďanech dne 28. února 1737. Tuto premiéru však řídil drážďanský dvorní kapelník Johann Adolf Hasse (1699-1783).