Nepokojný duch jej hnal brzy dále. Přijal místo dvorního skladatele v Hannoveru, ale ani je nenastoupil a odejel do Londýna. Bystře odhadl, že tam najde široké pole působnosti. Po 15 letech se nevyskytl nikdo, kdo by nahradil zemřelého Purcella, zájem o divadlo byl v Anglii vypěstován dávnou tradicí a italská opera do Anglie dosud pronikla velmi málo. Také hospodářské poměry anglické byly výhodné. Bohatství přitékalo do ostrovní námořní velmoci mocnými proudy z kolonií, šlechta a bohatnoucí obchodní kruhy usilovaly o to, vyrovnat se způsobem života pevnině a zejména Francii. V Londýně působila řada reprodukčních umělců, ale žádný významný skladatel. Händel byl proto přijat dobře. Provedení jeho opery Rinaldo s námětem Tassova Osvobozeného Jeruzaléma v divadle Haymarket r. 1711 vzbudilo nadšení. Händel se rozhodl přesídlit do Londýna. Dovedl se oslavnými kantátami (anthems) zalichotit královskému dvoru i získat si odpuštění krále, jenž brzy nato nastoupil po Stuartovcích. Byl jím někdejší hannoverský kurfiřt Jiří, jehož přízní kdysi opovrhl. Po tři léta skládal drobnější církevní skladby, jež mu byly průpravou k pozdějším velkým oratoriím a anglické tradici se přizpůsobil komposicí hudby ke scénickým slavnostním útvarům, oblíbeným u dvora a zvaným masques. Oficiálního postavení dosáhl r. 1719, když byl jmenován hudebním ředitelem královské Akademie. Žil v Anglii až do smrti, za střídavého štěstí a neúspěchů.
Po uzdravení se Händel energicky znovu vzepjal, psal operu za operou, oslavné kantáty a oratoria. Ani nový záchvat mrtvice a vězení dlužníků jej nezlomily. Vytvořil opery Xerxes (Xerxovo largo Ombra mai fu zůstalo dodnes nejkrásnější ukázkou barokní árie) a Imeneo. Za pomoci přátel vybředl benefičním koncertem z nejtíživějších dluhů a odejel do Irska, kde se zotavil a dočkal úspěchu cyklu koncertů a premiéry oratoria Mesiáš. Klidu a uznání se však dožil, až když se v rozepřích o královský trůn připojil k národnímu hnutí. V posledních létech života byl konečně uznán a přijat za oficiálního představitele anglické hudby. Od r. 1751 ztrácel zrak a skončil život v naprosté slepotě. Jak toužil, byl pohřben ve Westminsteru vedle největších anglických osobností.
V závěru jeho života dokončil se Händlův odvrat od opery. Vzepřel se dvěma jejím podstatným složkám, scéně a monodii. Navrátil se k polyfonii, stále pěstované jeho současníkem Johannem Sebastianem Bachem, a soustředil se na tvorbu oratorií. Bachova oratoria vycházejí ze středověkých mystérií, Händlova oratoria z opery, zachovávajíce si dramatičnost divadelního útvaru. Händlova orchestrální paleta je neobyčejně barvitá, šíře hudebních zájmů a schopností mimořádná. Händel neváhal přebírat ani cizí motivy, vědom si toho, že jim dovede dát novou tvář. V jeho 44 operách se odráží jeho smysl pro lidovost i monumentalitu. Dovedl spojit vlivy francouzského baletu s anglickým dramatem, odrazy německé církevní hudby s italskou lehkostí. Jeho opery mají typický ráz, neodpovídají dnešním dramatickým představám, jsou ale hudbou bohaté. Barvitá instrumentace, silné recitativy, důležitost sborových partií a vznosnost árií v nich působí dodnes, i když na jevištích ustoupily do pozadí. Význam Händlův zůstává stále platný v hudebním životě Anglie, kde dovedl navázat na původní tradice a zúrodnit je novým duchem.
Výše uvedený text je přepisem
(výňatkem) souvislého textu ze str. 45-48 (kapitola III -
"Neapol nebo Paříž?") v knize Anny Hostomské
(1907-1995) "Kouzelný svět: vyprávění o světové
opeře", kterou jako svou 1505. publikaci vydala Mladá fronta,
nakladatelství ČSM, v Praze v roce 1960. První
vydání. Ilustroval, obálku a vazbu navrhl grafik a rytec Josef Herčík
(1922-1999).
Přepis reprodukuje předlohu s tím, že až na několik drobných
korektur nebyly provedeny žádné úpravy či zásahy, jakkoliv nutné a
žádoucí se mohly jevit.
Zde použitý název "Händel v Kouzelném světě opery"
není původní: byl zvolen výhradně za účelem vhodného pojmenování
předmětného výňatku.