Dámy a pánové, vážení přátelé,
dovolte, abych Vás pozdravil jménem výboru České Händelovy společnosti, zapsaného spolku, který zanedlouho oslaví 25 let od svého založení v roce 1990. Co je to ovšem ve srovnání s výročím narození muže, jehož jméno neseme ve svém názvu! Dnes, v den prezentace českého překladu monografie nedávno zesnulého maestra Christophera Hogwooda, uplynulo formálně přesně 330 let od okamžiku, kdy u staré gotické křtitelnice v chrámu P. Marie v Halle nad Sálou bylo pokřtěno dítě jménem Georg Friederich (zdůrazňuji: Friederich) Händel. A shodou okolností ono datum, 24. února 1685, připadlo, stejně jako dnes, na úterý, jak upřesňuje astronomická značka boha Marta - tedy známá kružnice se šipkou - připojená k datu Händelova narození v křestní knize. Ale aby to nebylo tak jednoduché: podle dnešního, gregoriánského kalendáře proběhl křest až 6. března 1685 - v Halle totiž do roku 1700 používali starý, juliánský kalendář, zaostávající za kalendářem gregoriánským deset dnů; proto jsem před chvílí, u výrazu "330 let", záměrně použil slovo "formálně". Ať ovšem upřednostníme ten či onen kalendář, dotyčný zápis o křtu znamená nade vši pochybnost první dochované svědectví o existenci člověka, jenž měl vyrůst v jednoho z nejskvělejších reprezentantů nejen barokní, ale evropské hudby vůbec. V této souvislosti bych rád ocenil, že nakladatelství "Vyšehrad" v překladu Hogwoodovy knihy nepodlehlo dnešním módním trendům, vyvolaným anglo-americkou jazykovou hegemonií, a skladatelovo jméno "nepoangličtilo", nýbrž je nechalo v původním, německém tvaru, což odpovídá naší zeměpisné poloze a tím i historickým danostem. Na druhé straně je třeba respektovat skutečnost, že se náš skladatel po celou dlouhou dobu svého života v Anglii podepisoval, s ohledem na zvyklosti své druhé vlasti, "George Frideric Handel", čili bez přehlásky nad písmenem "a" v příjmení.
Jak je všeobecně přijímáno, Georg Friedrich Händel se narodil 23. února 1685, jeden den před zmíněným křtem. Naprosto jisté je místo narození: prostorný měšťanský dům v Große Nikolaistraße v Halle nad Sálou. V domě, rozšířeném v 80. letech minulého století o sousední budovu, se dnes nachází muzeum slovutného rodáka. Rozlehlý domovní komplex současně využívá organizační kancelář každoročních hallských Händelových festivalů i úřadovna mezinárodní Společnosti Georga Friedricha Händela - a také, zcela v duchu skladatelově, zde provozují činnost pohostinská zařízení. A bylo to, jednoho krásného červnového odpoledne roku 2008, právě na dvoře autentického Händelova rodného domu, co jsem se naposledy osobně setkal s Christopherem Hogwoodem. Společně s kolegou Petrem Pavlíčkem jsme tehdy všichni tři seděli v příjemném rozpoložení u stolu s občerstvením a během rozhovoru jsem Chrise žertem "zkoušel" ze znalostí českého jazyka, kterých nabyl díky svým studiím v Praze (1964-1965). Již před popisovaným setkáním Chris projevil zájem o koupi bronzového odlitku Händelovy busty vytvořené v roce 2002 akademickým sochařem Petrem Novákem z Jaroměře na objednávku České Händelovy společnosti: maestro Hogwood chtěl bustou obohatit vzácnou hudební sbírku ve svém domě v Cambridgi. Ačkoliv jsme začali připravovat návštěvu kovolijecké dílny v Brázdimi u Prahy, k cestě do Brázdimi ani ke koupi busty kvůli neustálé Chrisově zaneprázdněnosti nikdy nedošlo.
Pomineme-li možné rodové spojitosti s Českým královstvím prostřednictvím Johanna Tausta, záhadného Händelova pradědečka z matčiny strany, stýkalo se skladatelovo jméno s našimi zeměmi již za jeho života, ač sám Händel do naší vlasti nikdy nezavítal; dalo by se nicméně, s notnou dávkou pravděpodobnosti, spekulovat, s kterými českými šlechtici se mohl osobně setkat (napočítáme nejméně čtyři: František Antonín Špork, Jan Václav Gallas, Filip Josef Kinský, Ferdinand Filip Josef Lobkowicz…). - Pražští křižovníci s červenou hvězdou vlastnili opisy Händelova "Utrechtského Te Deum" a žalmu "Laudate pueri Dominum" z roku 1718. Kolem poloviny 18. století zaznamenáváme v Praze, na kůru chrámu sv. Víta, několik Händelových operních árií, jejichž původní text byl nahrazen textem novým, náboženským. V roudnické lobkowiczké sbírce badatelé dodnes listují výpravnými ranými tisky partitur Händelových oratorií; hudebninu nevyčíslitelné ceny představuje v téže sbírce partitura třetí části Händelova oratoria "Mesiáš" upravená vlastní rukou Wolfganga Amadea Mozarta. První stopa uvedení Händelovy hudby na Moravě směřuje do poloviny 18. století na zámek hrabat z Collalta a San Salvatore v Brtnici u Jihlavy: tam se před čtrnácti lety podařilo identifikovat jednu triovou sonátu. Na podzim roku 1815, tedy před 200 lety, se na zámku Nové Dvory u Kutné Hory, za Jana Nepomuka Rudolfa hraběte Chotka, uskutečnily dva koncerty, na jejichž programu figuroval také Händel. Soustavný Händelův kult, nemající široko daleko obdoby, se od druhého desetiletí 19. století rozvíjel na zámku v Náměšti nad Oslavou: zásluhou Jindřicha Viléma hraběte Haugwitze, nadšeného Händelova ctitele. V 19. století se Händela ujímala různá pěvecká a orchestrální sdružení. Z předních českých skladatelů se s tvorbou hallského rodáka seznámili, větší či menší měrou, např. Václav Jan Tomášek, František Jan Škroup, Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Bohuslav Martinů. První provedení Händelovy opery v českých zemích se datuje 18. červnem 1923, kdy byl v Městském divadle na Královských Vinohradech v Praze inscenován "Rinaldo". Jednalo se o zkrácenou, upravenou verzi v češtině s účinkujícími z řad studentstva; představení hudebně řídil Otakar Ostrčil, režii měl Ferdinand Pujman. Netřeba jistě připomínat, že v 19. a po většinu 20. století byl Händel příliš zastiňován obrovitým zjevem Johanna Sebastiana Bacha - Bach sám si naopak svého slavného krajana velice vážil: opisoval si, s pomocí dalších pilných rukou, jeho noty a dvakrát se, bohužel neúspěšně, pokusil o osobní setkání.
Čtyři léta po pražském uvedení "Rinalda", v roce 1927, vydalo Vydavatelstvo Družstevní práce v Praze, v překladu Stanislava Hanuše, monografii "Händel" z pera Romaina Rollanda, obdrževšího roku 1915 Nobelovu cenu za literaturu. Kniha byla, ve stejném překladu, v Praze opět vydána v roce 1959, u příležitosti 200. výročí Händelova úmrtí, Státním nakladatelstvím krásné literatury, hudby a umění. Rollandova práce dodnes spontánně uchvacuje svým nedostižným literárním ztvárněním a hlubokým morálním poselstvím. V roce 1985, při dalším skladatelově výročí (tentokrát 300 let od narození), potěšil pražský "Supraphon" kulturní veřejnost první händelovskou monografií od českého autora: "Georgem Friedrichem Händelem" od Rudolfa Pečmana, objemným svazkem psaným v tradici nejlepších počinů české muzikologie; profesor Pečman byl ostatně jmenován, hned na jejím ustavujícím zasedání, prvním čestným členem České Händelovy společnosti. A již na počátku své existence, roku 1991, uvedla Česká Händelova společnost na trh knihu Pavla Polky nazvanou "Triumf času a pravdy", s podtitulem: "Vyprávění o životě, díle a dědictví hudebního skladatele Georga Friedricha Händela".
Nyní tedy, po letech 1927, 1959, 1985 a 1991, přichází nakladatelství "Vyšehrad" se samostatnou, v pořadí pátou händelovskou monografií v českém jazyce - s překladem Hogwoodova "Handela" (psáno, samozřejmě, bez přehlásky). Asi bych měl zmínit, že překlad odborně lektoroval náš řádný člen dr. Radek Menoušek, vynikající znalec dějin hudby od 16. do 18. století. - Hogwoodův titul, bohatě vypravená dokumentární biografie s širokou obsahovou náplní, vyšel poprvé v roce 1984; v roce 1988 následovalo brožované vydání (paperback), v roce 2007 pak vydání revidované. Dle mého názoru postupoval "Vyšehrad" nanejvýš uvážlivě a prozřetelně, vybral-li ze zahraniční händelovské knižní produkce právě Chrise Hogwooda, jednoho z prvních a hlavních průkopníků historicky poučené interpretace hudebních děl, neboť tento autor v sobě neopakovatelným způsobem spojuje erudici výkonného umělce a hudebního vědce-spisovatele, a to s takovou sugestivností, že čtenář-nováček, nezběhlý dosud v dané tematice, brzy pociťuje silnou touhu blíže poznat životní příběh skladatele a (především!) jeho hudbu. Jak naznačeno, vychází Hogwoodův text z pečlivého studia historických materiálů i z hudby samotné, což ocení zejména věcní odborníci; je však navíc koncipován s bezprostřední vypravěčskou virtuozitou a s vytříbeným smyslem pro jemný humor či lehkou nadsázku, což dozajista uvítá širší čtenářská obec. Co ale knize dodává všudypřítomný vitální náboj, je Hogwoodův veskrze osobní vztah k mistrovi, jehož bytost pochopil snad jako málokdo jiný. Takovýto vztah, hraničící až s projevy osudové lásky, propůjčuje tištěným stránkám jedinečný, nezaměnitelný charakter. Jsem proto upřímně přesvědčen, že se onen neuhasínající zápal přenese i na ty, kdož budou Chrisovu knihu číst v českém překladu. Ostatně nic jiného bychom si, jako věrní obdivovatelé díla a osobnosti Georga Friedricha Händela, ani nemohli přát.
Děkuji za laskavou pozornost.