Ivo Šindelář
Mezinárodní Händelův festival
v Halle nad Sálou 2007
aneb
"Vzhůru do středověku!"
Letošní hallský Händelův festival měl pochopitelně širší záběr, než naznačuje podtitul, ale všechny tři recenzované tituly měly souvislost s evropským, přesněji řečeno britským středověkem, ať už mýtickým nebo skutečným. To vše samozřejmě s obrovskou dávkou barokně-operní licence.
V prvním večeru (2. června) jsme se mohli přenést na Kypr v době třetí křížové výpravy a sledovat dramatické osudy anglického krále Richarda I., zvaného Lví srdce, ve stejnojmenné Händelově opeře Riccardo Primo, Re d'Inghilterra ("Richard První, král anglický"; HWV 23) z roku 1727. Šlo bohužel jen o koncertní provedení, které se uskutečnilo v nově vybudované Georg-Friedrich-Händel-Halle. Vysoká interpretační úroveň a náznaky herecké akce naštěstí dávaly zapomenout, že sledujeme "pouze" koncert. Vynikající Kammerorchester Basel pod vedením barokního "veterána" Paula Goodwina podal skvělý výkon a díky instrumentačnímu bohatství partitury se během večera mohli blýsknout i jeho jednotliví členové. Také z pěveckých představitelů téměř všichni účinkující udrželi velmi vysoký standard a provedení nemělo prakticky slabé místo. Titulní roli Richarda "Lví srdce" ztvárnil americký kontratenorista Lawrence Zazzo, kterému byla také přidělena největší herecká akce. Zatímco ostatní pěvci povstávali pouze při svých sólových či ansámblových číslech, Zazzo alias Richard k některým scénám přicházel, resp. po jejich odzpívání odcházel z pódia tak, jak mu velelo libreto. Nutno říci, že se záměr, tedy jakési vizuální zdynamičtění, vydařil, ale vynikající Händelova hudba by ani bez tohoto "bonusu" nijak neutrpěla. Podstatné je, že Zazzo měl také pěvecky co nabídnout. Jeho temperamentní projev velmi dobře zapadá do tzv. "americké" kontratenorové školy interpretů typu Davida Danielse, tedy větších, dramatičtějsích hlasů s častějším používáním vibráta. Příjemným kontrastem k Zazzovi byl představitel Oronta, anglický kontratenorista Tim Mead. Tohoto talentovaného mladého zpěváka jsme měli v uplynulých letech možnost slyšet na dvou po sobě jdoucích ročnících Londýnského Händelova festivalu (Melo v "Sosarmovi" a titulní role v "Eziovi") a je tedy zajímavé sledovat, jak Mead pěvecky a výrazově dozrává. V každém případě za svou efektní árii "Dell'onor di giuste imprese" z druhého dějství s dvěma hoboji a dvěma lesními rohy sklidil jeden z největších aplausů večera. Podobný, ale ještě výraznější kontrast nabídly i obě ženské představitelky, tedy Nuria Rial jako věrná Costanza a Geraldine McGreevy jako temperamentní a čiperná Pulcheria. "Richard I." byl zkomponován během londýnské "vlády" dvou velkých operních primadon a rivalek Francesky Cuzzoniové a Faustiny Bordoniové, později provdané Hasseové, a Händel v jejich postavách skvěle vystihl odlišné pěvecké dispozice obou pěvkyň. Cuzzoniová coby Costanza tak mohla plně rozvinout své lyrické nadání, zatímco Faustina oslňovala publikum především virtuózními koloraturami. O vzájemném soupeření těchto dvou pěveckých osobností, které skončilo až fyzickou potyčkou přímo na jevišti, už toho bylo napsáno mnoho. Na pódiu hallského Händelova koncertního sálu naštěstí k žádnému ataku nedošlo a publikum si tak mohlo plně vychutnat skvělé výkony obou sopranistek. Španělka Nuria Rial byla možná pro část obecenstva před vlastním koncertem příslovečnou "španělskou vesnicí", troufám si ale tvrdit, že po jeho skončení si už většina posluchačů bude tuto sympatickou pěvkyni pamatovat. Je totiž nejen půvabná, ale především skvěle hlasově disponovaná, a jsem si jist, že o ní ještě uslyšíme. Jméno sopranistky Geraldine McGreevy je naopak milovníkům (nejen barokní) opery dobře známo a její životopis je ověnčen spoluprací s dirigenty zvučných jmen a slavnými operními domy. Můžeme s potěšením říci, že své pověsti určitě dostála a ukázněnou pěveckou techniku dovedně skloubila s nezdolným temperamentem. V roli kyperského panovníka Isacia jsme mohli slyšet britského basistu Michaela George. Jeho hlas už je bohužel za zenitem a silné vibráto bylo místy nestylové, oduševnělým výrazem však mnohé vykompenzoval a jako otcovská (byť poněkud neotcovsky jednající) figura byl určitě věrohodný. Vedlejší postavu Richardova důvěrníka Berarda ztvárnil basista Curtis Streetman. V jediné Berardově árii, "Dell'empia frode il velo" z druhého dějství, rozhodně neurazil; vzhledem k malému rozsahu partu je ale těžké jeho výkon nějak hlouběji hodnotit.
Také druhé představení mělo výraznou vazbu k britským dějinám. Byla jím semiopera
King Arthur ("Král Artuš") Henryho Purcella z roku 1691. Reprízu scénického provedení díla jsme mohli zhlédnout v Goethově divadle v Bad Lauchstädtu v neděli 3. června (hallská premiéra se konala tamtéž předchozího dne). Snad si někdo ze čtenářů ještě vzpomíná na nadšenou recenzi Händelova "Amadigiho", inscenovaného ve stejném divadle před dvěma lety. Také letos zasedl do orchestřiště tentýž ansámbl (Lautten Compagney Berlin) pod vedením stejného dirigenta, tj. Wolfganga Katschnera, a opět bylo co poslouchat a na co se dívat. Purcellovo dílo se může pochlubit mimořádně kvalitním libretem Johna Drydena a vzhledem ke kvalitě textu a rozsahu činoherních pasáží klade mimořádné nároky především na herecké výkony. Děj, jak je z názvu patrno, pojednává o literární postavě krále Artuše, jehož reálným předobrazem byl snad keltský panovník Artus, vedoucí kolem roku 500 osvobozenecké boje tehdejších obyvatel Británie proti Sasům. Inscenace, uváděná v anglickém originále s německými titulky, byla festivalovým publikem přijata nadšeně a měli či budou ji mít možnost vidět diváci na festivalech v Postupimi, Herrenhausenu (Hannover), Bayreuthu a také v Londýně. Pro nás vesměs neznámí sólisté vyhověli bez výjimky jak pěveckým, tak činoherním nárokům svých rolí a podle potřeb partitury se zapojovali také do četných a hudebně hodnotných sborových pasáží. Vizuální stránka inscenace (autory scény a kostýmů podle návrhu Kita Surreye byli Dianae Schöpplein a Peter Kempe) byla příjemně jednoduchá a čistá a kombinovala, jak bývá u podobných projektů časté, historické a současné prvky.
V odstupu několika desítek minut po skončení lauchstädtského "Artuše" následovala v hallské opeře (Opernhaus) další porce britských "reálií". Tentokrát jsme se přesunuli do Skotska, abychom sledovali osudy nešťastného rytíře Ariodanta a "jeho" neprávem obviněné princezny Ginevry. Händelova opera
Ariodante (HWV 33) z roku 1734 snad nepotřebuje zvlášť představovat a i když je pro českého posluchače stále spíše raritou, v zahraničí představuje jeden z nejhranějších Händelových operních opusů. Dodejme, že právem, protože málokterá z Händelových oper nabízí tak vypjatou kombinaci virtuozity a dramatické hloubky jako právě "Ariodante". Letošní hallská inscenace byla rozhodně velmi důstojným uvedením díla a po dlouhé době snad uspokojila jak příznivce moderního inscenačního pojetí, tak konzervativněji orientované diváky (autor scény: Benoît Dugardyn, kostýmy: Sue Willmington). Její hudební stránka dopadla nad očekávání dobře a jistě nejen obdivovatelé temperamentního italského dirigenta Federika Marii Sardelliho přičetli hlavní zásluhu na tom právě jemu. V každém případě hrál Händelfestspielorchester Halle pod jeho vedením o poznání živěji a inspirovaněji než před dvěma lety v "jubilejní" "Rodelindě". Vzhledem k baletním vložkám je navíc orchestr v "Ariodantovi" "více slyšet" a na jeho precizní souhře tedy mnoho záleželo. Pěveckým představitelům dle mého názoru dominoval vynikající basista Raimund Nolte jako skotský král. Nolte vystupoval pohostinsky v Halle již několikrát, naposledy jako Garibaldo v "Rodelindě", a od ledna 2006 je zde ve stálém angažmá. Hallská scéna v něm rozhodně získala velkou posilu. Málokdy máme možnost slyšet naživo tak jisté koloratury v obtížné hluboké poloze, to vše ve spojení se skvělým herectvím. V titulní úloze Ariodanta se představila australská mezzosopranistka Caitlin Hulcup. Tato role, psaná pro slavného kastráta Giovanniho Carestiniho, zvaného Cusanino, patří mezi technicky nejnáročnější, jaké Händel kdy napsal. Kromě brilantních koloratur vyžaduje značný rozsah, ale také výrazovou přesvědčivost. Sebelepší zvládnutí technických fines totiž nestačí, ve druhém dějství je tímto "testem opravdovosti" slavná árie "Scherza infida", plná bolestných vzdechů a hluboké melancholie. Caitlin Hulcup v náročné zkoušce svých pěveckých schopností obstála se ctí. Velkou, chtělo by se říci téměř romantickou heroinou je v tomto dramatu lásky a cti princezna Ginevra. Kanaďanka Gillian Keith v této úloze zaujala příjemným lyrickým hlasem, atraktivním vzhledem a suverénním herectvím. Pokud bychom chtěli být hyperkritičtí, k úplnému absolutoriu tu však přece jen chybělo ono pověstné "cosi navíc". Jako Dalinda, Ginevřina dvorní dáma a hlavní prostředek Polinessových intrik, se hallskému publiku představila Agnete Munk Rasmussen. Tato kodaňská rodačka působí od roku 2005 v drážďanské Semperově opeře, kde ztvárnila mimo jiné Sofii v "Růžovém kavalírovi" a Královnu noci. Takto technicky vybavena neměla s rolí Dalindy žádné slyšitelné hlasové problémy a její dramatický náboj příjemně vybočoval ze subretního oboru, kam bývá tato role občas trochu neprávem řazena. Snad jen se svým rychlým vibrátem by mohla tato nadějná pěvkyně pracovat "hospodárněji". Lurcaniem, Dalindiným odmítaným a posléze vyslyšeným nápadníkem, se pro tento večer stal tenorista Nicholas Sales. Ve virtuózním partu tak mohl bohatě využít své zkušenosti z rossiniovských rolí. Jako Polinessa, vévodu z Albany a hlavní zápornou figuru dramatu, jsme mohli vidět německého kontratenoristu Axela Köhlera. Tento zpěvák je mezi festivalovým publikem populární osobností: jako kontratenorista v Halle, v roce 1987, debutoval a i během následujících let se sem často vracel. Právě on vzbuzoval během představení nejrozporuplnější reakce. Část publika ho odměňovala vytrvalým aplausem, část si uvědomovala, že jeho velké časy už minuly, a i když se jeho lehce uvadající hlas během posledních let mírně stabilizoval, do nejvyšší kategorie už bohužel nepatří. V malé roli rytíře Odoarda odvedl platnou službu basbarytonista Alexander Geller a mohli jsme jen litovat, že Händel neobdařil tuto postavu žádnou samostatnou árií.
Sečteno a podtrženo, letošní hallský výlet do "staré dobré" Británie se více než vydařil.