Ivo Šindelář
Mezinárodní Händelův festival
v Halle nad Sálou 2005
aneb
"Věrná manželka versus svůdná čarodějka"
Nikdo z těch, kdo navštívili letošní mezinárodní Händelův festival v Halle nad Sálou (2. - 12. června), se nemohl ubránit srovnání obou hlavních operních produkcí: "Rodelindy" v hallském Opernhausu a "Amadigiho" v Goethově divadle v Bad Lauchstädtu. Tato "rivalita" obou divadel v rámci festivalu rozhodně není novou záležitostí a letošní ročník vlastně jen potvrdil trend posledních let: zatímco představení hostujících souborů v Bad Lauchstädtu bývají obvykle nadšeně přijímána diváky i kritikou, hlavní festivalová produkce v hallském divadle sklízí podstatně rozporuplnější reakce. Letos se v této pozici nedobrovolných soupeřů ocitla dvě významná Händelova operní díla: slavná "Rodelinda, Regina de' Langobardi" ("Rodelinda, královna langobardská"; 1725), jež roku 1920 odstartovala v Göttingenu novodobou renesanci Händelových oper, a o deset let starší (a podstatně méně známý) "Amadigi di Gaula" ("Amadis Galský"). Obě opery nabízejí výjimečné pěvecké příležitosti pro hlavní ženské představitelky. Zatímco v "Rodelindě" to je milující a oddaná titulní hrdinka, v "Amadigim" to je čarodějka Melissa, rodná sestra Armidy z "Rinalda", Médey z "Tesea" i pozdější Alciny. Ve všech postavách těchto svůdných "amazonek" se Händel projevil jako znamenitý psycholog a kromě směsi odhodlanosti a ženské rafinovanosti je obdařil i výrazným tragickým momentem.
Letošní představitelky obou odlišných rolí, tedy Rodelindy (Romelia Lichtenstein) a Melissy (Sharon Rostorf-Zamir), obstály na výbornou. Romelia Lichtenstein patřila jednoznačně k tomu nejlepšímu, čím se mohla hallská inscenace pyšnit: její Rodelinda disponovala výrazným a zajímavě zbarveným sopránem, schopným obsáhnout všechny různorodé afekty, kterými tato postava prochází. Technické nároky v rychlých partiích jí nečinily sebemenší problémy, ovšem nejjímavější byla v pomalých patetických áriích, za něž také sklidila největší aplaus. Izraelská sopranistka Sharon Rostorf-Zamir byla naproti tomu ideální představitelkou Melissy. Její postava je na jevišti téměř nepřetržitě ("Amadigi" má pouze čtyři jednající charaktery, nepočítáme-li nepatrnou roli Organda, která byla v této inscenaci vypuštěna) a vyžaduje tudíž značnou pěveckou i hereckou suverenitu. Sharon Rostorf-Zamir naštěstí disponovala obojím. Po pěvecké stránce zvládla svůj náročný part bez jediného zaváhání a její směs seriózního herectví s ryzím komediantstvím musela odzbrojit snad každého v hledišti. Hudebně obsahuje role řadu vynikajících příležitostí. Připomeňme zde alespoň virtuózní árii z druhého dějství "Desterò dall'empia Dite" se sólovou trubkou a dvěma hoboji, nebo závěrečné tragické ariózo "Io già sento l'alma in sen" s přerývanými vzdechy a minimalistickým orchestrálním doprovodem. Dá se říci, že celá inscenace "Amadigiho" se vyznačovala vzácně vyrovnanou kvalitou všech složek představení. Z pěveckých představitelek zaslouží pochvalu vedle Sharon Rostorf-Zamir také švýcarská mezzosopranistka Maria Riccarda Wesseling, která ztvárnila titulní postavu Amadigiho. Po herecké stránce se jí podařilo vtisknout nešťastnému rytíři maximální věrohodnost a její sametový a technicky výborně připravený hlas je podle mého názoru ideální pro barokní kastrátové či kalhotkové role. V roli Amadigiho rivala Dardana jsme mohli slyšet altistku Annu Fischer. Dojem z jejího místy lehce křečovitého hereckého projevu a špatné italské výslovnosti naštěstí pomohl vylepšit kvalitní pěvecký výkon a slavná Dardanova árie "Pena tiranna" z druhého dějství vyzněla v jejím podání velmi působivě. Sopránová role Oriany byla obsazena mladou německou mezzosopranistkou Ulrikou Ludewig a při jejím poslechu se zdálo téměř neuvěřitelné, že tatáž pěvkyně má ve svém repertoáru také Amastris z Händelova "Xerxa" či Gluckova Orfea. Více než rovnocenným partnerem pěveckým sólistům byl také orchestr. Lautten Compagney Berlin pod vedením Wolfganga Katschnera patří v současnosti k vůbec nejlepším ansámblům věnujícím se historicky poučené interpretaci barokní hudby, a poslouchat jejich energií nabitou hru, promyšlenou do nejmenších detailů, byla čistá radost. Jednoduchá scéna, které dominovala velkoplošná videoprojekce, připomínala jakési oživlé květinové aranžmá a tomuto duchu bylo podřízeno i vše ostatní, od kostýmů a rekvizit až po propagační materiály.
Zatímco inscenace "Amadigiho" tedy vsadila "pouze" na stylovost a špičkovou interpretační kvalitu (a tento záměr beze zbytku vyšel!), hallští inscenátoři mířili "výše", totiž k novému výkladu obecně známého díla. Režisér Peer Boysen a choreograf Ralf Rossa se pokusili na jevišti rozehrát jakési existenciální drama o moci a cestě za pomstou; zdá se však, že ve svém snažení zašli příliš daleko. Přitom samotný nápad využít původně němou roli Rodelindina a Bertaridova syna Flavia k obnažení pohnutek jednotlivých postav nepostrádal na zajímavosti. Monotónní a "ukřivděný" komentář, pronášený činoherní herečkou Barbarou de Koy na začátku každé scény, však podle mého názoru nenaplnil původní záměr a působil spíše rušivě. Jistým projevem "režisérismu" bylo také nevyužití - respektive zneužití - titulkovacího zařízení (opera byla dávána v italském originále). Snad aby zbytečně neodvádělo pozornost diváků od dění na scéně, objevovala se na něm pouze krátká hesla shrnující obsah recitativů a árií do jednoho či dvou slov. Nedá se říci, že by představení úplně postrádalo zajímavé inscenační momenty (některé taneční výjevy či sólistické výstupy); ty však působily spíše tak, jako by se do něho dostaly jakousi náhodou. Celkově převládal pocit odcizení, což byl pravděpodobně tvůrčí záměr. Podstatnější je, že i hudební složce se podařilo vyvážit celkově rozpačitý dojem z inscenace jen částečně. Jako jeden z důvodů vidím obsazení hlavní mužské role Bertarida kontratenoristou Kaiem Wesselem. Tento hamburský rodák má za sebou poměrně úspěšnou kariéru v oblasti interpretace barokní hudby a rozsáhlou nahrávací a pedagogickou činnost. To vše ale nemůže zastřít některé nepřehlédnutelné nedostatky jeho zpěvu, jmenovitě svévolné (nad)užívání glissanda. Nevím, jak tento (zlo)zvyk souvisí s autentickou interpretací barokní hudby, působí nicméně dosti rušivě a občas jako nechtěná parodie. Wesselovi rozhodně nelze upřít muzikálnost v širším slova smyslu, pro roli protagonisty mu však podle mě chybí nezbytné pěvecké charisma. O vynikající Rodelindě Romelie Lichtenstein jsme se již zmínili v úvodu článku. Jako Bertaridova protihráče a uchvatitele trůnu Grimoalda jsme slyšeli mladého australského tenoristu Michaela Smallwooda, jenž patřil k nejpříjemnějším překvapením celého představení. Letos byl tento nadaný zpěvák ke slyšení i na festivalu v Karlsruhe v Händelově "Almiře" a dá se předpokládat, že by mohl dozrát v pěvce pozoruhodných kvalit. V roli intrikána a zrádce Garibalda předvedl velmi solidní výkon basista Raimund Nolte. Přijde mi trochu nespravedlivé, že se tento kvalitní zpěvák nedočkal, na rozdíl od ostatních interpretů, ani samostatného miniportrétu ve festivalovém programu. Roli Bertaridovy sestry Eduige ztvárnila německá altistka Ulrike Schneider, která je od roku 2000 sólistkou hallské opery. Part Eduige nepatří rozsahem ani významem k největším v opeře a Ulrike Schneider v něm mohla ukázat pravděpodobně jen zlomek svých možností; zaujala však příjemným hlasem a kultivovaností svého projevu. Značným zklamáním byl podle mého názoru polský kontratenorista Artur Stefanowicz coby Bertaridův přítel Unulfo. Jeho životopis je ozdoben spoluprací s dirigenty zvučných jmen - co ovšem znělo z jeviště, byl jen nepříliš výrazný falzet se značným vibrátem, tedy další z řady podobných hlasů, které pravděpodobně tvoří nutnou "prsť" pro opravdu výjimečné kontratenoristy typu Davida Danielse či Andrease Scholla. Hallský festivalový orchestr po vedením Michaela Hofstettera podal velmi slušný výkon, leč ve srovnání s radostným "muzicírováním" berlínské Lautten Compagney působil přece jen poněkud chudokrevně nebo přinejmenším anglicky rezervovaně.
Mám-li se vrátit k ironickému mezititulku z úvodu, čarodějka Melissa se svou skvělou suitou zvítězila letos v Halle s přehledem nad věrnou Rodelindou a její nevyrovnanou družinou.