To je klíčová situace starého příběhu odehrávajícího se na Sicílii. Podnítil umělce, měl ohlas - zejména v 17. a 18. století - v aristokratické i měšťanské společnosti. Malíř Claude Lorrain vytvořil překrásný obraz o ákido-galateiovské lásce, Georg Friedrich Händel (1685-1759) čítal námět ke svým nejpozoruhodnějším, neboť kantátu "Aci, Galatea e Polifemo", HWV 72 (1708), vytvoří v Neapoli na text neznámého básníka, jenž sáhl k Ovidiovým "Metamorfózám" (XIII, 738 n.), ale k námětu se ještě vrátí - on, Händel, jenž ve své druhé vlasti, Anglii, pronikne svými operami a oratorii -, když komponuje "divadlo masek" (masque) "Acis and Galatea", HWV 49a (jaro 1718 na zámku v Cannonsu), a ohlédne se za "Ákidem" ještě v serenatě "Acis and Galatea", HWV 49b (v květnu až červnu 1732 v Londýně). "Divadlo masek" "Acis and Galatea", HWV 49a, produkoval nedávno I. Hudební festival Znojmo (Přímětice 246, 669 04 Znojmo). Dílo uvedl jevištně (scénicky): přenesl je také do Brna (Mahenovo divadlo, 30. října 2005). Naplněné hlediště je v Brně přijalo freneticky.
Komu patří palma vítězství? Händelovi a jeho překrásné hudbě především. Stravinskij ho sice hrubě podceňoval, mnohý vnímatel 20. a 21. století ho stále srovnává s Bachem a podá ruku spíše jemu než onomu "hallskému Orfeovi". Ale Händel je nyní spolu s Telemannem nikoliv "im Bunde der Dritte" (Schiller), nýbrž je čítán rovnomocně s oběma skladatelskými kolegy k trojici nejvýznačnějších barokních skladatelů pocházejících z Německa. O znojemský a brněnský händelovský triumf se ovšem zasloužili mladí výkonní umělci: Ars Brunensis Chorus (sbormistr: Dan Kalousek), Ensemble Baroque (umělecká vedoucí: Elen Machová), sólisté Anna Mikołajczyk z Polska (Galateia), Richard Samek (Ákis), Adam Plachetka (Polyfémos) a Marek Olbrzymek (Damon), režisérka Jana Janěková, scénáristka, kostymérka a tvůrkyně masek Radka Coufalová-Vidlák, světelní designéři Arnošt Janěk a Pavel Autrata, korepetitorka Ilona Trtková a novodobý upravovatel libreta Vladimír Chytil. Vše řídil od pultu a s taktovkou v ruce dirigent Roman Válek. Orchestr hrál zčásti na repliky starých hudebních nástrojů. Pokloníme se dvěma hobojistům, Marcelu Plavcovi a Rastislavu Kozoňovi, kteří zvládli své obtížné party na výbornou (nezapomeňme, že Händel byl sám také vynikajícím hobojistou a svěřoval "svému" nástroji překrásná, leč technicky a výrazově velmi náročná místa). Záštitu nad akcí převzala Česká Händelova společnost, Praha, jež se již tolikrát zasloužila o oživování Händelových děl na našich zámcích nebo v barokním divadle v Českém Krumlově (dík v tomto směru náleží jejímu předsedovi Pavlu Polkovi).
Mladí umělci tedy sáhli ke druhé Händelově verzi, jejíž libreto napsal John Gay - pozdější protihändelovský spoluautor "Žebrácké opery"; nyní použil textových vstupů Alexandera Popea, Johna Drydena a Johna Hughese. Z prvního poslechu nelze určit, do jaké míry uplatnil v textu, přednášeném anglicky, své úpravy a korekce literát V. Chytil. Mohli jsme však zachytit, že režisérsky byla nově osvětlena (ve srovnání s Ovidiem a anglickým libretním textem) zejména postava Ákidova. V textu i u samotného Händela se vzepře Polyfémovi, postaví se na odpor; u Ovidia sice není tento moment zdůrazněn, ale Händel jej zvýrazňuje. Ákid však brání svou čistou lásku a lásku Galateiinu. Naše režisérka jej prezentuje jako jakéhosi vychloubače, který chce hlavně zdůraznit svou tělesnou sílu, a režisérsky uplatňuje postupy, které tuto postavu převtělují ve figuru takřka komickou. Zajímavé: toto "brechtovské" posunutí zaujalo naše obecenstvo snad nejvíce, neboť se upřímně smálo a tleskalo. Ale za jakou cenu? Za cenu zdeformování jedné z hlavních postav díla.