Nejprve je nutno říci, že v žádném případě nešlo o tzv. autentické představení, na jaká bývali diváci zvyklí například v Göttingenu. Namísto barokních gest a kostýmů jsme se dočkali moderní, vtipné a dokonale funkční inscenace plné zajímavých režijních nápadů, které však nepřehlušily to hlavní - vynikající Händelovu hudbu.
"Sosarme", který vznikal začátkem roku 1732 a svoji premiéru měl 15. února téhož roku v královském divadle na Senném trhu v Londýně, patří k nejlepším dílům této Händelovy tvůrčí periody a v době uvedení se po zásluze setkal se značným úspěchem (jev, který bude ve třicátých letech 18. století pro Händelovu operní tvorbu spíše výjimečný). Podrobnější informace o opeře a jejím ději lze nalézt na stránkách České Händelovy společnosti věnovaných "Sosarmovi" v souvislosti s jeho uvedením v zámeckém divadle v Mnichově Hradišti v roce 2003 (jde o tutéž inscenaci, se kterou se Česká Händelova společnost prezentovala na prestižním Mezinárodním Händelově festivalu v Göttingenu 2004).
Recenzované představení se konalo v téměř zcela zaplněném londýnském Brittenově divadle. Funkční, i když nepříliš nápaditá scéna Colina Peterse, sestávající z několika kusů nábytku a pohyblivých paravanů na proměnlivém pozadí, představujícím střídavě obrysy města či skal nebo hradní interiér, byla ve třetím dějství obohacena také o několik kvádrů s antikizujícími torzy soch. Kostýmy situovaly děj někam do prvních desetiletí dvacátého století a někteří pozorovatelé v nich nacházeli paralelu s carským Ruskem. Pozoruhodná byla především režie Williama Reltona, která se nespokojila s pouhou statičností, ani naopak neoslabovala základní příběh nesmyslnou akcí, jak se někdy stává u soudobých produkcí barokních oper. Celkové ladění bylo spíše semiseriální s výrazným příklonem k buffě.
London Handel Orchestra pod vedením Laurence Cummingse podal velmi kvalitní výkon; jeho hra byla lehká a elegantní, jen s několika drobnými nepřesnostmi ve smyčcové sekci. Lehké zaváhání bylo slyšitelné také u lesních rohů v Sosarmově árii z druhého dějství, ale celkově se orchestru nedalo téměř nic vytknout.
Přestože je Sosarme titulním hrdinou dramatu, jeho vlastní milostný příběh poněkud ustupuje do pozadí před hlavním hybatelem děje - dynastickou krizí, zosobněnou králem Haliatem a jeho dvěma syny, prvorozeným Argonem a nemanželským Melem. Přesto napsal Händel pro Sosarma krásnou a efektní hudbu, jistě už proto, že jeho prvním představitelem byl slavný kastrát Senesino. Jeho současná interpretka, finská mezzosopranistka Essi Luttinen, zaujala teplým, příjemně zabarveným hlasem s náznakem rychlého vibrata, dynamicky poněkud slabším (hornová árie "Alle sfere della gloria" z druhého dějství), ale výraznějším ve vyšších polohách. Sosarmovu snoubenku, princeznu Elmiru, ztělesnila sopranistka Elizabeth Watts. Na scéně působila velmi uvolněně, téměř činoherním dojmem. Její vokální projev, zpočátku působící poněkud subretně (snad v souvislosti s důslednou stylizací její postavy do role činoherní naivky), získával v průběhu představení na přesvědčivosti a její souhra s Essi Luttinen v krásném duetu "Per le porte del tormento" ve druhém dějství byla příkladná. V roli královny Erenice se představila mezzosopranistka Jennifer Johnston, která svým výkonem téměř opanovala jeviště. Výborná pěvecky i herecky, královsky důstojná s občasnými sarkastickými šlehy, technicky jistá a výrazově přesvědčivá, taková byla její pozoruhodná kreace. Role krále Haliata byla svěřena tenoristovi Nicholasi Wattsovi, který z ní vytvořil sveřepého a do sebe zahleděného vojevůdce a hlavně zpočátku působil jako vysloveně komická figura. Teprve později vynikla i jeho melancholičtější poloha a tím i životnější charakter. V každém případě podal pěvecky velmi solidní výkon. Zdařilou hereckou kreaci předvedl v roli intrikána Altomara barytonista James Harrison. Jeho hlasový projev, jinak velmi dobrý, nedostatečně znělá nejhlubší poloha bohužel připravila o jistou majestátnost, která by této hudbě slušela (zejména v krásné vstupní árii "Fra l'ombre e gl'orrori" s velkými intervalovými skoky). V rolích Haliatových synů jsme mohli slyšet dva kontratenoristy s poněkud odlišným charakterem hlasu. Zatímco Richard Scott jako vzpurný Argone neměl mnoho prostoru, aby mohl plně přesvědčit o svých kvalitách, Timothy Mead v roli čestného, ale nerozhodného Mela nabídl příjemný a kultivovaný projev. Právě u jeho postavy se režijní metoda Williama Reltona ukázala jako obzvlášť účinná, když se na pozadí Melovy árie "Sincero affetto" ve třetím dějství rozehrála fiktivní scéna s nevlastní rodinou, čímž výrazně prohloubila jeho charakter i motivaci. Každá z postav měla alespoň jednu takovouto scénu (Haliatův záchvat vzteku na pozadí válečné porady, Elmiřina scéna s panenkami, Ereničin výběr garderoby coby ženské zbraně atd.), která přispívala k dokreslení její povahy a zázemí. Komorně obsazený sbor měl svými kostýmy spíše než armádu připomínat skupinu zdecimovaných vesničanů a tato jeho úloha se vystupňovala zejména v závěru, kdy individuální štěstí hlavních postav postupně zcela ustoupilo jakési hromadné tryzně za zemřelé, symbolizované řadami bílých křížů.
Navzdory tomu, že celé přestavení trvalo téměř tři a půl hodiny (opera byla dávána celá, bez škrtů) a přestávka byla pouze mezi prvním a druhým dějstvím (mezi druhé a třetí dějství byla vložena jen symbolická pauza), uběhl večer velmi rychle a zanechal v divácích hluboký dojem.