Když byla 18. května roku 1737 v divadle Covent Garden,
předchůdci dnešní první britské operní scény, poprvé uvedena Händelova
opera "Berenice, Regina d'Egitto", HWV 38, nacházelo se operní
podnikání v tehdejším Londýně a především umělec sám
v nejkritičtějším období své dosavadní existence. Händel, který
byl koncem dubna stižen záchvatem mozkové mrtvice, ochrnul na pravou
ruku a jeho zdravotní stav byl povážlivý. Navíc se ocitl ve vážných
finančních potížích a anglické publikum, které ho dosud zahrnovalo
přízní, se mu vzdalovalo. Podobná situace panovala i na londýnské
operní scéně: oba operní domy, tedy divadlo v Covent Gardenu a
konkurenční Šlechtická opera, měly vleklé problémy s návštěvností
a prodělávaly. Během roku 1737 uvedl Händel na scéně divadla
v Covent Gardenu sérii tří původních oper: "Arminio", "Giustino"
a "Berenice" následovaly s nevelkým odstupem po sobě. Ani jedno
z dotyčných děl se nesetkalo s velkým úspěchem, přičemž
poslední z nich se dočkalo pouze čtyř provedení. Důvodem tak
malého zájmu o tuto operu již za Händelova života byly sotva její
hudební kvality jako spíše celková neuspokojivá situace na londýnské
operní scéně v polovině třicátých let 18. století, kdy při již
tak upadajícím zájmu londýnského publika o opery v italském
jazyce existovaly dvě konkurenční operní společnosti ("Berenice" byla
poprvé uvedena necelý měsíc před pádem konkurenční Šlechtické opery,
divadlo v Covent Gardenu ukončilo sezónu o málo později se
značným deficitem). Za této situace přišel Händel s operou
komponovanou na starší libreto Antonia Salviho, zhudebněné již roku
1709 ve Florencii. Nevíme, kdo pro Händela upravil původní Salviho
text (podle některých názorů byl upravovatelem často sám
Händel). Salvi byl také autorem libret k Händelovým operám
"Rodelinda" (upravovatelem textu byl tehdy Niccolò Francesco
Haym, Händelův libretista z doby první Královské hudební
akademie), "Sosarme", "Ariodante" a "Arminio". Dá se tedy říci, že
Händel sahal k jeho pracím poměrně často. V komplikovaném
libretu plném intrik, jehož děj se, jak je z názvu patrno,
odehrává ve starém Egyptě, dochází spíše než ke střetu mezi láskou a
politikou (jak také zní podtitul Salviho díla) k jejich úplnému
propojení. Podrobné vylíčení děje by bylo nad rámec této recenze;
řekněme tedy jen v krátkosti, že jde o příběh královny
Bereniky, jíž je Římem pro upevnění vzájemných vztahů vybrán za
manžela vznešený Říman Alexandr (Alessandro). Berenika jej odmítá,
protože je již zasnoubena s princem Demetriem; ten však tajně
miluje její sestru Selene, pro niž by rád získal egyptský trůn, a
proto intrikuje proti Berenice. Po svém prozrazení je uvězněn a
odsouzen na smrt. Po mnoha dalších zvratech končí opera všeobecným
smírem: Demetrius je omilostněn, Alexandr, který mezitím prokázal
svoji neochvějnou lásku k Berenice, se stává jejím manželem a
spoluvladařem. Jde tedy o celkem běžnou operní látku, jež nabízí
ostře vyhrocené charaktery a situace zcela v konvencích opery
serie té doby. Hudebně obsahuje opera několik pozoruhodných míst. Je
uvedena skvělou předehrou, jež se občas uvádí jako samostatný
koncertní kus a o jejímž menuetu se zmiňuje i Charles
Burney. Také obě "sinfonie" ze třetího aktu mají typický händelovský
patos a k tématu první z nich se Händel znovu vrátil ve
své ouvertuře k "Hudbě
k ohňostroji". Z jednajících postav se Händel zaměřil
především na titulní roli Bereniky, kterou při premiéře ztělesnila
Händelova primadona Anna Strada del Pò (první Ginevra
v "Ariodantovi" a Alcina), a prince Demetria (vedle titulní role
v "Arminiovi" a "Giustinovi" jedna ze tří rolí, které Händel
napsal pro kastráta Domenika Annibaliho). Jednou z nejkrásnějších
árií v opeře je bezesporu Bereničina árie ze třetího aktu "Chi
t'intende?" s koncertantně koncipovaným partem sólového
hoboje. Zajímavým hudebním vývojem prochází v opeře postava
Demetria: v prvním aktu je uvedena prostou a něžnou melodií árie
"No, soffrir non può", aby ve druhém aktu naplno propukl jeho
hněv domněle zrazeného milence v dramatické árii "Su Megera,
Tesifone, Aletto!", a posléze se blýskne i brilantní árií "Sì,
tra i ceppi", která byla v minulosti občas uváděna barytonisty či
basisty samostatně v oktávové transpozici. Jedním z vrcholů
opery je také hrdinský duet Bereniky a Demetria "Se il mio amor fu il
tuo delitto" ze závěru prvního aktu.
Americké firmy Newport Classic a Vox se od devadesátých let do
současnosti zasloužily díky péči producenta Johna Ostendorfa
o vznik několika pozoruhodných nahrávek málo frekventovaných nebo
dosud zcela opomíjených Händelových oper a oratorií, ve většině
případů uvedených na hudební trh ve světových premiérách. Přes
nespornou záslužnost takového počinu je třeba hned v úvodu říci,
že interpretační úroveň jejich projektů je přinejmenším nevyrovnaná a
jako celek nedosahuje standardu jejich evropských konkurentů. Přesto
by ale byla velká škoda je z tohoto důvodu opomíjet, protože
zároveň nabízejí řadu pozitiv. Především je to Händelova hudba
sama. I ve svých slabších nebo jen z různých příčin méně
známých dílech Händel prozrazuje velkého tvůrce a najdeme v nich
řadu míst, která nezapřou génia. Pak je to samozřejmě jedinečná
možnost slyšet díla, která se jen zcela sporadicky objevují na
specializovaných zahraničních festivalech nebo byla (jako
v případě opery "Berenice") uvedena podle dostupných
pramenů v novodobé premiéře teprve zcela nedávno. A konečně
to jsou, i přes výše zmíněnou interpretační nevyrovnanost, některé
nepopiratelné kvality nahrávek samotných. Všechny tyto obecné
skutečnosti se týkají i nahrávky opery "Berenice" (Newport
Classic, katalogové číslo NPD 85620/3). Titulní roli Bereniky zde
ztělesnila americká sopranistka Julianne Baird. V 80. letech
spolupracovala tato pěvkyně na řadě bachovských projektů a od
devadesátých let až po současnost vytvořila většinu hlavních
sopránových partů v Händelových operách a oratoriích na
nahrávkách firem Newport Classic a Vox. Její křišťálově jasný hlas se
zdá být přímo stvořený pro interpretaci barokní hudby a dle mého
názoru je také ideální představitelkou Händelových lyrických
partů. Nutno ovšem říci, že její hlas má přes všechny přednosti také
své výrazové limity a například v roli Alciny, kterou stejně jako
Bereniku zpívala při premiéře zmíněná Anna Strada, si ji dovedu
představit jen stěží. V recitativech jí však dramatická verva
nechybí a dovede přesně odstínit i ty nejjemnější emoce. V již
zmíněné árii "Chi t'intende?" zní její hlas přímo
ideálně. Roli Demetria zpívá na recenzované nahrávce mezzosopranistka
Jennifer Lane, známá ze svých četných pohostinských vystoupení na
Händelově festivalu v Göttingenu a po celé Evropě. Přijme-li
posluchač její osobitý projev, může si vychutnat sametovou barvu
jejího tmavého hlasu, který se pohybuje spíše někde mezi mezzosopránem
a altem, značný rozsah (který je naplno slyšitelný zejména
v kadencích) včetně znělé nejnižší polohy a dramatický
náboj. Velmi dobrý výkon odvádí také americký kontratenorista Drew
Minter ve vedlejší roli prince Arsaceho. Tento nevelký part, psaný
takříkajíc přímo na tělo pro Händelovu altistku Marii Caterinu Negri,
specialistku na mužské role, nabízí virtuózní, ale nepříliš hlubokou
hudbu, která je nicméně pěvecky poměrně vděčná a které se Drew Minter
zhostil bravurně. V devadesátých letech býval tento u nás
málo známý zpěvák častým hostem Göttingenského Händelova festivalu,
kde vytvořil řadu pozoruhodných händelovských kreací, jež jsou ve
většině případů zaznamenány v jeho obsáhlé diskografii
u francouzské firmy "harmonia mundi".
Kontratenorovým puristům mohou snad trochu vadit jeho občasné sestupy
do barytonového rejstříku (zejména v kadencích), pro ostatní
posluchače je to však spíše vítané oživení jeho lehkého, světlého a
technicky perfektně vedeného hlasu. Ostatní party jsou už obsazeny
o něco problematičtěji. Role Alexandra, kterou při premiéře
zpíval kastrát-sopranista Gioacchino Conti zvaný Gizziello, byla
svěřena sopranistce Andree Matthews. Její hlas obsahuje pro tento typ
hudby příliš mnoho vibrata a ani ostré výšky nepřispívají
k vylepšení dojmu. Královskou sestru Selene, roli psanou pro
Francesku Bertolli (jednu z oněch pěvců a pěvkyň, kteří přeběhli
ke konkurenční Šlechtické opeře, aby se posléze znovu vrátili
k Händelovi), ztělesnila mezzosopranistka D'Anna
Fortunato. Její nepříjemně zabarvený a poněkud unaveně znějící hlas
považuji za jeden z největších minusů všech projektů firem
Newport Classic a Vox. Zatímco na většině ostatních nahrávek je jí
svěřena titulní nebo hlavní kastrátová role, v menší roli
princezny Selene naštěstí nenapáchal její hlas takovou škodu. Ve
vedlejších rolích římského vyslance Fabia a egyptského ministra
Aristobola odvádějí standardní výkon tenorista John McMaster a basista
Jan Opalach. Všechny da capo části árií jsou podle dobové praxe
poměrně vkusně zdobeny. Zvláštní kapitolou je orchestrální složka,
kterou na většině nahrávek zmíněných firem reprezentuje Brewerův
komorní orchestr hrající na dobové nástroje pod vedením dirigenta
Rudolpha Palmera. Ačkoli podle bookletu zasedlo k nahrávce 28
hráčů ve smyčcové sekci (kromě ní doplňuje orchestr už jen nezdvojený
hoboj, fagot a cembalo), při vlastním poslechu působí těleso mnohem
subtilnějším dojmem. Hlavní problém však vidím v monotónní a
nedostatečně diferencované hře, která nedosahuje standardu
specializovaných evropských barokních souborů. V samostatných
orchestrálních číslech zní orchestr ještě poměrně přesvědčivě,
v doprovázených částech árií však upadá do bezvýraznosti a
postrádá dramatičnost.