Baroko není jen posledním evropským komplexním uměleckým slohem, zahrnujícím svorně všechny oblasti umění, ale je příznačné i způsobem života. Název z portugalského slova "barocco", čímž klenotníci v 16. stol. označovali nepravidelně utvářenou perlu, výstižně charakterizuje styl v architektuře, výtvarném umění, ale i v hudbě. Nepravidelné formy, vnitřní napětí, neklid, smysl pro dramatičnost - to vše jsou atributy. A přesto za nepravidelností, rozevlátostí a okázalou dychtivostí se skrývá pevný řád. Neboť jen na pevných a přesných základech vznikaly zdánlivě lehké konstrukce. Baroko je také dobou protikladů. Nicotnost pozemského života ve srovnání s životem věčným vyúsťuje v platónsko-augustiniánské východisko: člověk se zaměřil na vlastní časově omezený pobyt na této zemi a svým příkladným chováním si pojistil život věčný. Proto kontrast je základní osou výstavby uměleckých výtvorů, které hýří metaforami jako pravou podstatou sdělení. Georg Friedrich Händel je nejen svou hudební tvorbou, ale i způsobem života prototypem barokního člověka. Po stránce formální i technické přináší jeho hudba vnitřní napětí, neklid, dramatičnost, ale to vše má svůj základ a smysl. Díky své zálibě ve zvukové plnosti obsazuje orchestr nezvykle velkým počtem nástrojů. Ve svých verších jej proto slavný anglický básník Alexander Pope nazývá "Storukým obrem", z čehož hudební historik Charles Burney odvodil latinskou přezdívku "Centimanus". Tady už nejde jen o nástrojovou bohatost a barevnost, ale Händel se v celé šíři ujímá známých kompozičních způsobů, jež se mu stávají základem, na němž pak geniálně rozvíjí svou nesmírně bohatou invenci. Jen on dokázal skloubit a smísit zcela osobitě německý patos, italskou emocionalitu a francouzskou dekorativnost. Jen on dokázal za 74 let svého života vytvořit 42 oper, 26 oratorií, řadu velkých vokálně-instrumentálních děl, orchestrální opusy, nesčetné množství kantát, sonát, cembalových kompozic a dalších drobnějších hudebních forem.

I když naše historické země Händel nikdy nenavštívil, jeho hudba zněla v minulosti v četných koncertních sálech, v zámcích a palácích, ať již v sídle Collaltů v Brtnici u Jihlavy, v Nových Dvorech u Kutné Hory za Jana Rudolfa Chotka a jinde. Ovšem zcela programově přistupoval k uvádění Händelova díla hrabě Jindřich Vilém Haugwitz na zámku Náměšť nad Oslavou. Uvést na našich divadelních scénách Händelovy opery se dosud podařilo jen několikrát, a to zejména v roce 1985, kdy se připomínalo třísté výročí skladatelova narození: "Giulio Cesare" v Olomouci, "Deidamia" v Liberci, "Rodelinda" v Brně a "Serse" v Praze. Stále hektičtější způsob života lidí dvacátého století vyvolal potřebu návratu k hudbě minulých století, zvláště pak k hudbě barokní, která lidského ducha povznáší a nesmlouvavě a láskyplně uklidňuje. Bylo proto přirozené, že Händelova hudba v osmdesátých letech "dala dohromady" několik mladých lidí. Pro aktivní a cílevědomou činnost organizovaného spolku nebylo v minulém zřízení pochopení, nicméně nadšenci existovali a tak již v březnu 1990 byla založena Česká Händelova společnost (ČHäS). Předseda ČHäS, Pavel Polka, hlavní iniciátor jejího založení, který od svých 17 let, kdy poprvé uslyšel "Hudbu k ohňostroji", byl Händelem upoután tak, že se začal soustavně zabývat "objevováním" tohoto barokního mistra, zpracoval rozsáhlou händelovskou monografii s názvem "Triumf času a pravdy". Populárněji koncipovaná monografie, nepostrádající vědeckou pečlivost, se stala scénářem prvního zahraničního tematického zájezdu ČHäS do Itálie v roce 1992 a stejně tak sloužila jako libreto pro letošní expedici Händelových příznivců do Anglie a Irska, podniknutou ve dnech 2. - 20. září.

Pavel Polka neponechal nic náhodě, vykorespondoval vše předem, odezvy na příjezd "händelovské expedice" byly velice vstřícné, což vytvořilo předpoklad, že velmi náročný a obsáhlý program byl splněn do "puntíku". Zasloužila se o to i českokrumlovská firma AquaClub, která třicet šest účastníků expedice spolehlivě přepravovala ve svých dvou rotelech, poskytovala jim třikrát denně teplé jídlo a pohodlné noclehy. Za necelých dvacet dnů se ujelo celkem 5094 km, z toho v Anglii a Walesu 2153 km a v Irsku 263 km. K tomu dlužno připočítat čtyři plavby trajektem.

Jak známo, G. F. Händel, ač rodilý Němec z hallské protestantské rodiny, prožil v britském království 47 let. Důvodem mohla být tehdejší hospodářská prosperita Anglie, stabilní státní útvar a jistě, v neposlední řadě, i příbuznost protestantství s anglikánskou církví. V roce 1727 schválil parlament a král Händelovo britské občanství a právem se mu dostalo pocty tak významné, že byl pohřben v anglické národní svatyni, ve Westminsterském opatství v Londýně. Tam směřovaly první kroky naší expedice: za přítomnosti duchovního jsme oficiálně položili věnec u skladatelova náhrobku, jehož autorem je slavný rokokový sochař Louis François Roubiliac.

Autografy

Většinu svých autografů Händel odkázal svému sekretáři Johannu Christophu Schmidtovi st. Jeho syn z vděčnosti za přiznaný důchod vše věnoval králi Jiřímu III. Král Jiří V. autografy r. 1911 trvale zapůjčil Britskému muzeu. Tento komplet pak královna Alžběta II. darovala s konečnou platností Britské knihovně, která díky tomu vlastní přibližně devadesát procent veškerých skladatelových autografů, což je nejcennější händelovský sbírkový fond na světě. Pracovníci knihovny pro nás připravili atraktivní výstavku, kde jsme nalezli ukázky z autografu opery "Giulio Cesare", "Hudby k ohňostroji" a oratoria "Jephtha", a promítli nám odborně zpracovaný videofilm "Händel, jeho hudba a rukopisy", jenž zaznamenává, jakou tvůrčí metodou skladatel postupoval. Vedlejší soubor autografů, vesměs fragmenty a náčrtky, se nachází ve Fitzwilliamově muzeu v Cambridgi. Lahůdkou, nejen pro znalce, byla návštěva hudebního oddělení Bodlejské knihovny v Oxfordu, kde jsme mohli obdivovat tzv. Tenburskou provozní partituru oratoria "Mesiáš", podle níž Händel řídil premiéru díla v Dublinu.

Sbírky

Sběrateli Geraldu Cokeovi se podařilo shromáždit vůbec největší soukromou händelovskou sbírku na světě. Umístil ji ve svém sídle v Jenkyn Place, hrabství Hampshire. Zde se nám dostalo vřelého přijetí od syna zesnulého sběratele, Davida Cokea, jeho choti Karen a matky, paní Patricie. Galerijně uspořádané obrazy, grafiky a plastiky pocházejí od předních výtvarných umělců Händelovy doby; zahrnují i osobnosti, jež měly k Händelovi přímý vztah. Viděli jsme např. podobiznu syna jeho sekretáře Schmidta, libretistu "Mesiáše" Charlese Jennense, obrazy zpěváků, jež účinkovali v Händelových operách nebo oratoriích, i zakladatele londýnského nalezince, dnes Dětské nadace Thomase Corama. Sbírka kromě toho obsahuje úctyhodný počet rukopisů (mj. také Händelovy dopisy) a cenných tisků (mj. první vydání řady Händelových kompozic). Ve zvláštních paspartách jsme zhlédli Händelův vlastnoruční duplikát jeho závěti a všechny čtyři kodicily, tj. dodatky k závěti. Statek rodiny Cokeů v Jenkyn Place je však rovněž pozoruhodný rozsáhlou zahradou s bohatstvím nejrůznější vzácné flóry; proto byla zapsána do seznamu English Heritage. Závěrem jsme se dozvěděli, jaký osud čeká Cokeovu sbírku; je tak rozsáhlá, že ji nebude možno umístit do Händelova londýnského domu, který má být po rekonstrukci zařízen jako skladatelovo muzeum. Dle posledních úvah by sbírka měla být uložena do projektovaného moderního přístavku v areálu Dětské nadace Thomase Corama v Londýně. Nedaleko Jenkyn Place, v sídle hraběte Malmesburyho v Greywell Hill, hrabství Hampshire, kde byla donedávna uchovávána významná tzv. "Malmesbury Collection", odvezená před nedávnem do archívu Hampshire Record Office, Winchester, jsme si prohlédli slavný Händelův portrét od Philipa Merciera z doby kolem roku 1730.

Výtvarná díla

S Händelovými portréty a plastikami jsme se setkávali na mnoha místech, neboť tak proslulý skladatel a zajímavý člověk byl středem zájmu tehdejších umělců - Philipa Merciera, Thomase Hudsona, Louise Françoise Roubiliaca a dalších, méně významných výtvarníků. Např. v Dětské nadaci Thomase Corama, kam mimochodem kdysi směřovala Händelova štědrost k nalezeným a opuštěným dětem, je vystaven Roubiliacův terakotový model ke skladatelově mramorové bustě na královském zámku ve Windsoru, který jsme rovněž zhlédli. Roubiliac sňal Händelovi posmrtnou masku a posléze ji použil pro jeho náhrobek ve Westminsterském opatství, odhalený r. 1762. Tentýž sochař je také autorem skladatelova mramorového pomníku v životní velikosti, jenž stával v dnes již neexistujících Vauxhallských zahradách v Londýně; v současnosti se nachází ve Viktoriině a Albertově muzeu v Londýně. K pomníku byl podkladem terakotový model, tvořící nyní součást sbírek Fitzwilliamova muzea v Cambridgi. Terakotový model pro Händelův náhrobek se pro změnu ocitl v Ashmoleovském muzeu v Oxfordu. Podařilo se nám tedy spatřit díla pokládaná za skvosty anglického výtvarného umění (socha ze zaniklých zahrad je dokonce považována za mezník ve vývoji sochařství ostrovní říše).

Kde žil a pracoval

Händelovy stopy po více jak dvě stě padesáti letech nezapadly. Dům v londýnské Brook Street č. 25, do něhož se mistr nastěhoval v roce 1723 a jejž obýval až do své smrti, existuje dodnes: právě prochází generální rekonstrukcí. Poblíž se nachází Hannoverské náměstí s kostelem sv. Jiří, který Händel navštěvoval, především ke konci svého života. "Te Deum" složené k tzv. Utrechtskému míru na požádání královny Anny bylo poprvé uvedeno v katedrále sv. Pavla, jež je po sv. Petru v Římě druhou největší na světě. Tamní varhany Händela dobře znají, neb na nich koncertoval po bohoslužbách. Z divadel, v nichž skladatel řídil svá díla, slouží dosud Thálii (byť poněkud lehkonohé) scéna na Senném trhu, stejně tak světoznámá opera Covent Garden, i když její budova byla po požáru postavena úplně znovu. Jen divadlo v Lincoln's Inn Fields už vzalo za své. Na předměstí Londýna v Little Stanmore, v blízkosti dávno zbouraného zámku vévody Chandoského, stojí kostelík sv. Vavřince, kde byly pravděpodobně poprvé hrány všechny Händelovy "Chandoské anthemy", z nichž jsme v autentickém kostelním interiéru jeden reprodukovaně vyslechli. Výjimečné cti se naší výpravě dostalo tím, že nám byla umožněna prohlídka Paláce sv. Jakuba v Londýně, kde v Händelově době sídlil královský dvůr. Skladatel tam často koncertoval na cembalo (zejména v Trůnním sále) nebo dirigoval svá ansámblová díla. Reprezentačními prostorami nás provázel sám superintendent. Byli jsme rovněž uvedeni do proslulé Chapel Royal a Queen's Chapel. Palác je veřejnosti nepřístupný, neboť slouží jako pracoviště členům královské rodiny (mj. i princi Charlesovi), konají se zde recepce, audience a pod. V Oxfordu jsme si prohlédli Sheldonské auditorium (r. 1733 premiéra Händelova oratoria "Athalia"), v Adlington Hall v hrabství Cheshire vynikající varhany, na nichž mistr hrával. V Dublinu jsme stanuli před objektem na Fishamble Street, kde 13. dubna 1742, v tehdejší koncertní síni, oslavilo premiéru oratorium "Mesiáš". Dnes jsou zde sklady a dílny. V nedalekém kostele sv. Ondřeje pořádal Händel koncerty ve prospěch hospitálu paní Mercerové.

Kdyby dnes Händel navštívil Dublin, určitě by při své nadměrné chuti k jídlu a pití ochutnal proslulé pivo značky Guinness. My jsme si tuto ochutnávku dopřáli v půvabném irském šenku ("pub") ve vesničce Laragh. Neminuli jsme starobylá lázeňská města Bath a Royal Tunbridge Wells, v nichž se Händel léčil. Stejně tak ani Salisbury, kde se zotavoval u bratrů Harrisových z velkého nervového přepětí.

Nepřímé souvislosti

Navštívili jsme i místa, která mají nějakou, i když nepřímou souvislost s Händelem. V Ansbachu ve Středních Francích se narodila princezna Karolina, choť anglického krále Jiřího II., velká Händelova příznivkyně a zastánkyně. Nedaleký Kitzingen je rodištěm Händelova sekretáře Johanna Christopha Schmidta staršího. Dettingen, místní část Karlštejna nad Mohanem, se r. 1743 proslavil bitvou ve válce o dědictví rakouské, v níž britský král Jiří II. slavně zvítězil nad Francouzi (stál na straně Marie Terezie), a Händel na oslavu úspěchu Pragmatické armády zkomponoval proslulé "Te Deum" (zasvěcený výklad nám podal první starosta obce, pan Helmut Winter). V Düsseldorfu jsme viděli rodný dům Heinricha Heineho; z bývalé rezidence, kde byl Händel dvakrát hostem u falckého dvora, se zachovala jen věž. V Utrechtu nás čekalo přijetí na radnici za doprovodu "Utrechtského Te Deum", složeného Händelem na počest podepsání míru v tomto městě r. 1713. Poté se šéf kabinetu primátora, senátorka pro kulturu a městský konzervátor vydali s námi na prohlídku historického jádra města. Drobné astry v květináči jsme položili k bustě J. A. Komenského v místě jeho posledního odpočinku, v Naardenu. V Haarlemu jsme zašli do kostela sv. Bavona, v němž Händel hrál r. 1750 na varhany. V Cáchách se mistr léčil a ke zde podepsané mírové smlouvě složil jednu ze svých nejhranějších orchestrálních skladeb: "Hudbu k ohňostroji".

Po četných kilometrech, které jsme zdolávali po ulicích měst a městeček, po hradech, zámcích, muzeích a galeriích, byla zvlášť příjemná setkání doprovázená přátelskými rozhovory s občerstvením či přípitkem. Rozsah článku neumožňuje se o těchto přijetích zmínit více než telegraficky: beseda na půdě Královské společnosti hudebníků Velké Británie v Londýně; recepce londýnských händelovců v sakristii mistrova farního kostela sv. Jiří, kde nám dámy napekly a navařily anglické speciality; přijetí lordem biskupem z Worcesteru s chotí v jejich sídle na zámku Hartlebury; přijetí lordem primátorem Johnem Gormleyem v dublinském Mansion Housu; v neposlední řadě je třeba se zmínit o obětavé péči manželů Mervyna a Elizabeth Loft-Simsonových z Oxfordu, hlavních sponzorů ČHäS.

Velmi milým zakončením našeho putování se stalo přijetí výpravy u hraběte Karla Antonína Haugwitze, rodáka z Moravy, prvního zahraničního čestného člena ČHäS. Hrabě Haugwitz ocenil myšlenku obsahově náročného tematického zájezdu a zejména vyzdvihl skutečnost, že každý z účastníků se na cestu vypravil ze zcela svobodného rozhodnutí a za vlastní finanční prostředky.